Na Nový rok se hospodář pěkně oblékl, vzal klobouk a vyšel do vsi popřát svým sousedům, blízkým a známým šťastný nový rok a dobré zdraví. Cestou potkával další sobě podobné, a tak si vzájemně popřávali, než usedli ke svátečnímu obědu. Někde se i na 1. ledna chodívalo koledovat, koledníci dostávali malé pozornosti.
„Do Vánoc hej, po Vánocích ovej!“ říkávalo se.
Ovšem na Horácku probíhala 1. ledna neobvyklá tradice: když se lidé potkali, zastavili se, tiskli si ruce a říkávali: „Co jsme si, to jsme si.“ Znamenalo to odpuštění – nepřenášeli do nového roku staré křivdy.
V předvečer svátku Tří králů křesťané v kostelích světili křídu a vodu. Potom svěcenou vodou kropili svoje obydlí, zahrady i pole. Přidalo se také vykuřování obydlí kadidlem a tyto rituály měly sloužit jako ochrana před zlými silami a měly přinést požehnání.
6. leden znamenal příchod tří králů. Tři chasníci se převlékli do dlouhých rouch, nalepili si vousy, pokud svoje neměli, a chodili přát od domu k domu. Na dveře napsali křídou iniciály: K + M + B.
Znamení tak obsahovalo jména tří mágů z Východu, kteří se přišli poklonit Ježíškovi: Kašpar, Melichar a Baltazar. Objevení se tří králů má také svoji historii, protože v Matoušově evangeliu nejsou zmíněni – jejich postavy se objevily až ve 12. století. Jejich ztělesnění se vysvětluje spíše jako symbol vzácných darů – zlata, kadidla a myrhy.
Chlapci zpívali tříkrálovou koledu a „vinšovali“:
„My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše.
Co ty černej, stojíš vzadu, vystrkuješ na nás bradu.
A já černej vystupuju a nový rok vám vinšuju.
A my taky vystupujem a nový rok vám vinšujem.“
Asi první neděli po Třech králích začínal masopust, a to bylo veselé období. Také se pořádalo hodně svateb, protože tou dobou bylo méně práce a byl časový prostor, který lidé příjemně využívali. Veselí končilo půlnocí před Popeleční středou, kdy začal přísný 40-denní půst trvající do Velikonoc.
Během zimy stále ještě pokračovaly přástky. Ženy sedávaly u kolovratů, dokud nepřišel březen a nezačaly přípravy na setbu polí. Kdo mohl, pořádal zabijačku, v chladném zimním období, kdy lidé ještě neměli ledničky, se to hodilo.
Ovšem nejvítanějším jídlem během masopustu byly koblihy. Smažily se na sádle, šalvějové, makové, řeřichové i jiné.
O masopustě chodily maškary. Nejznámější masopustní postavou byl medvěd. Chodila i kobyla nebo brůna, kterou ztvárňovali dva lidé. Chodil také Bakchus či Masopust, a Laufr neboli Strakáč, šaškovská postava v bílém oděvu pošitém spoustou barevných záplat. Podle krajů se objevovaly i další postavy, jako Turek nebo Hejtman, Slaměný, a chodil i Žid nebo ras. Zábavní veselí bylo natolik uvolněné, že koncem 19. století došlo k úplnému zákazu masopustních průvodů.
Lidé vesele prozpěvovali: „Za pecí měl studničku, vážil vodu sakem, ryby chytal vidlema, vrabce střílel mákem.“ (ze Slezska)
„A já jsem tam taky byl, medovinu sladkou pil, co jsem se tam dověděl, to jsem vám tu pověděl,“ zpívalo se na Moravě.
„Leden v noci svítí, v noci pálí,“ říkávalo se na Moravě také.
Mrazy v lednu hospodáři vítali, pokud nebyla tuhá zima, znamenalo by to neúrodný rok: „Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.“
Hodně se dříve chodilo: lidé se potkávali, navštěvovali. Po Vánocích, na Štěpána se chodilo koledovat o sladkosti, na Nový rok se opět chodilo a záhy následovali Tři králové. Lidé se věnovali svým zvykům a rituálům a souzněli s ročním obdobím.
