Komentář
Čína je druhou nejbohatší zemí světa, ale její občané jsou mezi nejbohatšími lidmi světa až na 72. místě.
Bohatství země se měří hrubým domácím produktem (HDP), což je celková hodnota veškerého dokončeného zboží a služeb vyrobených v dané zemi za dané období. Nejvyšším HDP na světě se mohou pochlubit Spojené státy s 25,462 bilionu dolarů, na druhém místě pak Čína s 17,963 bilionu dolarů.
Čína je sice druhou nejbohatší zemí světa podle HDP, ale tento ukazatel neposkytuje přehled o kvalitě života průměrného občana. Abychom ji mohli posoudit, vydělíme HDP počtem obyvatel a získáme HDP na obyvatele, který nabízí přibližnou představu o příjmech průměrného člověka. Spojené státy jsou na 8. místě a mohou se pochlubit HDP na obyvatele ve výši 75 269 dolarů, zatímco Čína je na 72. místě s HDP na obyvatele ve výši pouhých 12 598 dolarů. Tím Čína výrazně zaostává za vyspělými zeměmi, jako je Singapur a Japonsko, a dokonce zaostává i za zeměmi, jako je Litva, Estonsko a Španělsko, které mají HDP na obyvatele více než dvakrát vyšší než Čína.
Existuje měřítko zvané parita kupní síly (PPP), které je oblíbené Komunistickou stranou Číny (KS Číny) a jejími zastánci, kteří tvrdí, že nižší ceny v Číně zvyšují kupní sílu jejích občanů, a ti se tak mají lépe, přestože mají nižší nominální mzdu. Do jisté míry mají pravdu. Například v Šanghaji se muži stále mohou nechat ostříhat za pět dolarů, zatímco v New Yorku je problém najít holiče pod 20 dolarů. Nicméně poměr nájemného k příjmům v New Yorku je 68,5 %, což znamená, že průměrné nájemné tvoří ohromujících 68,5 % průměrného platu. V Šanghaji je tento poměr ještě vyšší a dosahuje 90 %. Ačkoli jsou tedy nominální ceny v New Yorku vyšší, náklady jsou v poměru k příjmům nižší. Ještě extrémnější je tento rozdíl při koupi bytu, kdy průměrná cena bydlení v Šanghaji představuje 50násobek průměrného platu, zatímco v New Yorku je to pouze 10,5násobek.
Vzdělání představuje pro čínské rodiny značný výdaj. Ve Spojených státech navštěvuje soukromé školy jen asi 9 % dětí a ještě menší procento dostává placené doučování nebo doplňkové vzdělávání, obvykle na omezenou dobu. Naproti tomu v Číně většina dětí navštěvuje doplňkovou výuku, přičemž 30 % rodičů uvádí měsíční náklady v rozmezí od 140 do 400 dolarů.
Další oblastí, kde měření parity kupní síly zaostává, je dovážené zboží a suroviny, jejichž cena je stanovena v nominálních amerických dolarech, takže jsou pro průměrného Američana cenově dostupnější. Například čínští spotřebitelé mají zálibu v amerických automobilech. Avšak i bez započtení dovozních cel a daní stojí průměrné americké auto čínského spotřebitele téměř čtyři roční příjmy, zatímco pro průměrného Američana představuje jen něco málo přes půlroční plat.
Tento kontrast se navíc týká i vzdělávání. Většina Američanů necítí potřebu posílat své děti za vzděláním do zahraničí, zatímco pro čínské rodiny jsou Spojené státy hlavní destinací. Zahraniční studenti platí ve Spojených státech až trojnásobek školného a k tomu ještě životní náklady, což činí v průměru 100 000 dolarů ročně.
Kromě toho, že mnoho potřebných věcí stojí úměrně více, než je průměrný příjem v Číně, průměrný člověk nevydělává průměrný příjem. Giniho koeficient měří rozdíly v příjmech v dané zemi na stupnici od 1 do 100, kde 1 by znamenala úplnou rovnost. V roce 2022 dosáhla Čína hodnoty 46,7, což znamená, že je nerovnější než většina západní Evropy nebo Japonska.
Podle údajů čínského Národního statistického úřadu vydělávalo v roce 2015 20 % nejlépe vydělávajících osob 5,3krát více než 20 % osob s nejnižšími příjmy. Do roku 2022 se však tento rozdíl ještě zvětšil a 20 % nejbohatších domácností ve městech vydělávalo 6,3krát více než 20 % nejchudších. Na venkově byl tento rozdíl ještě větší a činil 9,2násobek. V celostátním měřítku drží nejbohatší 1 % obyvatelstva více majetku než 31 % domácností v zemi.
Čína se pyšní titulem nejpočetnější střední třídy na světě s téměř půl miliardou lidí. Většina zástupců čínské střední třídy však není tak bohatá jako ve vyspělých zemích, protože 75 % z nich vydělává 10 až 20 dolarů denně. Z toho vyplývá, že přibližně 60 % čínské populace žije z 2 až 10 dolarů na den.
Čínský vůdce Xi Jinping a KS Číny si často připisují zásluhy za to, že se 800 milionů čínských občanů vymanilo z chudoby. Je však třeba si položit otázku, proč v Číně zpočátku žilo tak velké množství lidí v bídě. Místo toho se KS Číny mohla vzdát kontroly nad společností a ekonomikou a umožnit, aby životní úroveň přirozeně rostla prostřednictvím volného trhu, jak to vidíme ve Spojených státech a dalších vyspělých zemích.
Úspěch vymanění se lidí z chudoby je navíc třeba posuzovat v kontextu nominálních rozdílů v příjmech a bohatství, což vyvolává otázku, zda KS Číny v podstatě vymanila lidi z bídy jen proto, aby z nich udělala chudáky.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
