Zdenka Danková

7. 1. 2024

Někteří lidé si pletou mužský princip s patriarchátem, potažmo s nadvládou patriarchátu. Mužský princip existuje od té doby, co na Zemi žijí muži. A také ženy. O jaký princip přesně jde? A proč se říká, že mužský princip právě prochází krizí?

Zeptali jsme se na tyto principiální záležitost psycholožky Mgr. Kamily Hronové, která pracuje v Psychocentru – manželské a rodinné poradně Kraje Vysočina.

Jaké rozlišujeme mužské ctnosti? Které jsou pozitivní mužské kvality?

Mužských ctností neboli mužských kvalit je více. Důležité ctnosti jsou jasnost záměru a schopnost a odvaha se vymezit a říci: ,A dost.´ Když se bavíme o mužských vlastnostech, nechci oddělovat, že některé vlastnosti jsou výhradně mužské a jiné jsou výhradně ženské vlastnosti. V psychologii říkáme, že v každé ženě je i mužská část a v každém muži je i ženská část. Ale dává smysl považovat některé kvality primárně za mužské a jiné za primárně ženské.

Co se mi vybaví pod mužskými kvalitami, je určitě odvaha. Mnohem větší jasnost a jednoznačnost. Schopnost dávat hranice.

Co dnešní společnost postrádá, a to je u obou pohlaví, je schopnost se vymezit a říci: ,A dost.´

Tato schopnost potřebuje mít jasný záměr a vědět, čemu dáváme hranice. A taky to vyžaduje určitou odvahu. Aby se člověk dokázal postavit a říci, zda s něčím souhlasí a něco nechává dále pokračovat… anebo ne.

Dříve se říkávalo, že muž je ochráncem rodinného krbu. Jak se to může v dnešní době projevit?

V dnešní době se nedá říci, že muž je finanční zárukou – většina domácností je dvoupříjmových. Většina žen chodí do zaměstnání.

A někdy i žena vydělává více než muž. To, že dnes velká většina žen s dětmi má při nich zaměstnání, je dokonce považováno za výdobytek feminismu a emancipace.

Ale čím dál častěji se setkávám s tím, že nás ženy to vlastně přetěžuje.

Na jedné straně mají i ženy své podnikatelské záměry a je to tak v pořádku. Ale čím dál častěji slyším, že i když průměrná žena nechce být hospodyňkou v domácnosti, ten tlak, aby zvládla péči o domácnost a děti, a zároveň celý úvazek v práci, je pro ni příliš. V tom smyslu je důležitá role muže, který je na to přece jen více stavěný. Nemá s tím problém. Nutnost finančně zabezpečit rodinu je pro průměrného zdravého muže otázkou cti, pro průměrnou ženu je to spíše velké břemeno.

Když už žena chce být zapojená do zaměstnání, ale je úplně vyřízená ze shonu při dětech a domácnosti, co by měla udělat?

V tomto případě by bylo pěkné, kdyby si ženy mohly zvolit svou pracovní dobu. Mělo by tu být více zkrácených úvazků, což je velmi běžné v zahraničí. Slyšela jsem od jedné ženy, která žije v Rakousku, že ve svém okolí nezná ani jedinou ženu, která by pracovala na plný úvazek, pokud má děti. Kdežto u nás je zkrácených úvazků pro ženy velice málo. Potom by si žena mohla dovolit vydělávat a postarat se přitom o děti.

Co je důvodem, že se mužské principy ze společnosti vytratily?

To je důležitá otázka a pro její vysvětlení se musíme podívat na historický vývoj. Když se vrátíme do minulosti, třeba 200 let dozadu, tak zde fungoval patriarchát. Muž téměř výhradně rozhodoval o životě ženy a dětí. Tento model je už přežitý.

Viděla jsem zajímavý film s názvem Celý život, ve kterém, někdy na počátku 20. století, vystupuje statkář, který zosobňuje kvintesenci patriarchálního modelu. Je tvrdý, úspěšný a autoritativně rozhoduje o lidech kolem sebe. V jednom okamžiku pronese větu: „Já tady vládnu. Když chci, oseju pole, když chci, zplodím dítě, když chci, tak to dítě zbiju.“

Myslím, že naše společnost se tohoto modelu nasytila. Jasně vidíme, jaké nedostatky toto zřízení mělo, nebylo rovnoprávné a vedlo k mnoha křivdám. Myslím, že dnešní muži se toho až lekli.

Málokdo by se odvážil dnes hrdě říct, co citoval zmíněný farmář. Možná v soukromí by se nějací našli, ale veřejně by se k tomu přihlásil málokdo. Myslím, že moderní muž se zalekl primitivní, ovládající, trestající a nekooperující maskulinity.

Ale jak se stává, něco starého zboříme – a ještě nevíme, co bude to nové. Takže moderní muž hrozně tápe. Co tedy znamená být dnes mužem? Moderní muž ví, že nechce být jako ten ve své nabubřelosti až směšný patriarcha, ale ještě neví, jak používat svoji sílu zdravě. Jen málo mužů umí správně používat a přiměřeně regulovat své emoce. Spíše se setkáváme s krajními polohami – jeden extrém jsou nekontrolované emoční výbuchy, druhý extrém je potlačení a předstírání, že muž nic necítí. Někteří muži se velmi snaží být empatičtí a jsou z nich spíše „kamarádky“, někteří ze své role unikají, protože vlastně ani nechtějí být muži a nést zodpovědnost. Rezignují na vztahy, na snahu být dobrý partner nebo táta. A stává se z nich něco jakoby amorfního.

A musím zmínit, že na vině jsou i ženy, kterým se přirozeně ten starý patriarchální model nelíbil. Ženy byly potlačované, neměly svá práva, někdo rozhodoval o jejich životech.

Potom některé ženy svou rovnoprávnost dovedly do velkého extrému, kdy žena svému partnerovi upírá právo na jeho mužskost. Pokud projeví cokoliv, co odpovídá mužské síle, rozhodnosti, tak je ihned nazván necitelným, toxicky maskulinním mužem či špatným, nezodpovědným otcem.

Dalo by se říci, že mnohým ženám se zalíbila moc, kterou obdržely. Moc je silné afrodisiakum a mnoho žen tuto roli úplně nezvládá.

Narážím například na hnutí „Me too“. Zpočátku to byly zcela oprávněné snahy žen, které byly sexuálně zneužity, domoci se spravedlnosti. A dále se toho chopilo mnoho žen, které si na tom hojí své frustrace a mstí se mužům.

llustrační obrázek. (Unsplash)

Bojovnost u mužů můžeme ocenit jako vlastnost lékařů, hasičů, záchranných složek nebo jakéhokoliv člověka, který nám díky ní poslouží?

Je otázkou, zač vlastně dnešní společnost bojuje. Zda to není na špatné frontě. Samozřejmě, kdyby voják nebo záchranář neprojevil patřičnou bojovnost, tak by se ve své profesi nedostal daleko.

Dříve, když byly války, tak bojovnost jednoznačně znamenala fyzicky bojovat proti vnějšímu nepříteli. Dnes je to komplikovanější, trochu skryté, ale určitá bojovnost, která nemusí obnášet útočnou agresi, ale spíš ochranářství, určitě patří k pozitivním mužských vlastnostem.

Můžeme bojovat za životní prostředí, za udržení života, navrácení smyslu do našeho životního stylu.

Mají dnešní chlapci mužské vzory? Když chlapec neměl mužský vzor, třeba ani neví, jak má muž vypadat. My jsme měli třeba mušketýry, postavy od Dickense, skauty a podobné hrdiny…

Myslím, že pozitivní mužské vzory velmi chybí. Jeden ze zdrojů tohoto deficitu jsou školy. Když se podíváme na naše školství, kde strávíme kolem 15 let života, je jasné, že naše školství je feminizované, primárně formované pro holčičky.

Druhý zdroj absence mužských vzorů je v rodinách. Buď otec není přítomen vůbec, anebo i přítomen je, ale tápe. Možná by rád hrál roli táty, ale je tam dominantní žena, která ho nepustí k tomu, aby byl táta. A cokoliv se snaží udělat ve smyslu své mužské role, tedy snaží se děti vést, aby něco dokázaly, tak je mu to v tom zabráněno. Pro vysvětlení, maminky jsou převážně od toho, aby děti ochraňovaly, pečovaly o jejich zdraví, tátové jsou od toho, aby dětem rozšiřovali jejich schopnosti. Aby je trochu tlačili k odvaze a výkonnosti.

Mnoho dnešních žen to vůbec nedopustí. Pokud táta přijde s nějakým nápadem, jak děti posunout, formovat, tak uslyší, že je nezodpovědný otec, protože nezajistil bezpečí. Dítě třeba nemá ochrannou vestu. Nemá ochrannou helmu, a to je nebezpečné.

Co se týká globálních vlivů, naše společnost trpí velkou absencí pozitivních vzorů a v podstatě něčeho, co by dávalo smysl. Mnozí mladí lidé, zvláště chlapci, mají naprostý odpor k této společnosti. K tomu se někde angažovat, o něco se snažit, zdá se jim, že to vůbec nedává smysl.

Šanci mají ti, kteří mají tátu opravdového chlapa, druhou šancí je dělat sport, ve kterém je vede dobrý trenér. V dnešní době to může být to nejlepší, co se může mladému člověku stát. Je nesmírně prospěšné, když musí občas překročit svoje hranice, není příliš opečovávaný a dělá něco smysluplného.

Ale samozřejmě i u dívek je nejlepší mít nějaký koníček, zájmy, které dělá. Vždy je lepší být aktivní než zůstat jen pohodlným obsluhovačem obrazovky.

Co by mělo být první myšlenkou dítěte, které se ocitne v nouzi? Nebo kterému se stane přešlap – ve vztahu k otci? Má zavolat rodiči – tátovi, mámě?

Záleží na věku, o kterém se bavíme. Pokud se jedná o dospívající, je přirozené, že se odklání od své rodiny. Vyhledávají svoje vrstevníky. Někteří odborníci ovšem poukazují na to, že dnešní děti jsou už od příliš raného věku pod silným vlivem svých vrstevníků. A to nás vrací k předchozí otázce, jestli mají dnešní děti dobré vzory. Pro osmiletého kluka nemůže být vzorem sedmiletý kamarád, jenž toho ví o životě a o světě právě tolik, co on.

Pokud se dítěti něco stane nebo něco provede, tak v ideálním případě si to dítě pomyslí: obrátím se na tátu. Můj táta je férovej člověk. Bude se asi trochu zlobit. Ale taky ví, jakým způsobem svět funguje a poradí mi, co s tím.

Když se dítě v nesnázích obrací na své vrstevníky, z toho je znát, že rodiče něco zanedbali – pokud se tedy bavíme o menších dětech. Ne o dospívajících.

Svoboda?

Vracím se ještě ke scházejícím principům. V dnešní době mi přijde nesmírně důležitá kvalita nebo umění říci: A dost. Kdybychom to uměli, nemohli bychom dále dopouštět ničení životního prostředí.

Schopnost říci dost – dávat zdravé hranice – schází západní společnosti ve vztahu třeba k národnostním menšinám nebo LGBT skupinám.

Chybí nám schopnost s respektem a s určitou rozhodností stanovit, za jakých okolností budeme spolu žít. A samozřejmě, čím více společnosti schází schopnost a odvaha stanovit hranice slušným a transparentním způsobem, tím více se slova ujímají spodní proudy. Mám na mysli různé extrémistické projevy.

Panuje tu chaos – a kdo si co vyřve, tak to má. Myslím, že ta schopnost se zdravě vymezovat schází i v rodinných vztazích. Mám na mysli mnoho slabých mužů, kteří se tak vyděsili toho starého, dnes již opovrhovaného patriarchálního modelu, že se nedovažují svým partnerkám při jejich neadekvátních nárocích říci dost.

Muž – ilustrační foto. (Unsplash)

Vzpomínám si na případ z praxe – muž zjistil, že jeho žena „tuneluje“ rodinné konto, a neměl vůbec odvahu zakročit, i když ho banka varovala. Bezmocně sledoval, co probíhá, trpně doufal, že to tak není, než žena vzala peníze a odešla za milencem (děti už měli dospělé).

Bylo by třeba, aby rodiče dokázali svým dětem, které mají nekonečné nároky, absenci zodpovědnosti a odmítají jakoukoliv zátěž, někdy říci: „Ne.“ A: „Bude to tak, jak jsem řekl.“

A schopností říci ne nemusí mít jen muž – může to vyslovit i žena.

V několika posledních letech naší společností hýbe velké množství mladých lidí, kteří zpochybňují svoji genderovou orientaci.

Smyslem rodičovství je při pochybnosti dětí v dospívání ohledně své genderové orientace dát této krizi identity zdravý rámec. Dospívající mohou mít pochybnosti, hledat se, zkoumat, co jim vyhovuje a co ne. Ale první reakcí rodičů na to, že dospívající vyjádří pochybnost o své identitě, nemá být, že mu to dospělý slepě odsouhlasí (i když v dobré víře, že je podporující a tolerantní rodič). Pokud jsou 11-letým dětem předepisovány blokátory puberty, tak v tom případě myslím, že rodiče ve své roli ochránce selhali.

Panuje velmi velké zmatení ohledně toho, co znamená svoboda. Lidé se domnívají, že svoboda je, že si mohou vybrat, kým budou – dnes budu žena, zítra budu muž. Myslím, že to je absurdní pojetí svobody. Takhle to nefunguje.

Jeden středověký filozof řekl, že „člověk, který si myslí, že má naprostou svobodu, je jako kámen, který bychom vyhodili do vzduchu, a ten kámen by si myslel, že může padat nahoru“.

Skutečná svoboda spočívá v tom, že si vědomě zvolím svoji reakci na dané okolnosti. Uvedu příklad: Když je období před Vánoci, všude kolem sebe slyším, že lidé říkají, jak nenávidí Vánoce. Jednu skupinu tvoří lidé, kteří jsou sami a bojí se samoty. Pro ty mám pochopení. Jiní jsou lidé s rodinou, kteří Vánoce vidí jako období zbytečného nakupování, konzumu a otravných návštěv. Kde se v tom ztratila svoboda a zodpovědnost za kvalitu vlastního života?

Přece záleží na každém člověku, jaké si udělá Vánoce. Kolik cukroví upeču, kolik dárků věnuji – tam nám uniká a vzdáváme se své svobody. Místo toho si bereme jakousi pseudo-svobodu v tom, jakého jsme dneska právě pohlaví.

Děkujeme za rozhovor.

Ilustrační foto. (Unsplash)

Související témata

Přečtěte si také

Ministerstvo vám náhradu za újmu po očkování nevyplatí, pokud to nebudou „následky srovnatelné s usmrcením“
Ministerstvo vám náhradu za újmu po očkování nevyplatí, pokud to nebudou „následky srovnatelné s usmrcením“

Stát v určitém okamžiku zbavil výrobce vakcín odpovědnosti za případné újmy na zdraví způsobené povinným očkováním a občanům sdělil, že odškodnění provede sám. Tedy že újmu uhradí z peněz daňových poplatníků. Systém je však nastaven tak, že na odškodnění zatím nikdo reálně nedosáhl.

Trump ve volbách 2020 „téměř jistě“ zvítězil, uvádí studie o podvodech při korespondenčním hlasování v USA
Trump ve volbách 2020 „téměř jistě“ zvítězil, uvádí studie o podvodech při korespondenčním hlasování v USA

Nevládní organizace Heartland Institute se snažila posoudit pravděpodobný dopad, který by měly korespondenční hlasy odevzdané podvodným způsobem na hlasování pro tehdejšího kandidáta Joea Bidena a pro jeho protikandidáta, prezidenta Donalda Trumpa. A také, jak by ovlivnily celkové výsledky voleb v roce 2020.

Česko bude dál podporovat Ukrajinu, výsledek války je klíčový, zdůraznil Řehka
Česko bude dál podporovat Ukrajinu, výsledek války je klíčový, zdůraznil Řehka

Výsledek války na Ukrajině předznamená, v jakém světě budeme žít, řekl v úvodu dnešního armádního velitelského shromáždění náčelník generálního štábu Karel Řehka.

OSN tvrdí, že tání arktického ledu je klíčovým indikátorem změny klimatu. Led ale netaje
OSN tvrdí, že tání arktického ledu je klíčovým indikátorem změny klimatu. Led ale netaje

Klimatická politika založená na předpokládaném vztahu mezi CO2 a úrovní arktického ledu je podle vědců problematická. Led netaje s růstem CO2.

Pandemická úmluva – co reálně přinese nový předpisový rámec WHO?
Pandemická úmluva – co reálně přinese nový předpisový rámec WHO?

Sdružení právníků Pro Libertate ve svém právním rozboru upozorňuje na rizika dosavadní verze Pandemické úmluvy, jakými jsou např. centralizace přístupu, legalizace cenzury, potlačení individuálních práv či rozšiřování kompetencí WHO.