Pojem „rytířství“ se původně týkal mnohem více než jen způsobu, jakým se muži chovají k ženám.
V roce 2018 vyšel článek na webu „The Conversation“, podle kterého i ženy, které se označují za přesvědčené feministky, považují rytířské muže za přitažlivé. Současný uznávaný psychologický žargon pro rytířskost je „laskavý sexismus“, ale já dávám přednost tradičnímu termínu.
Moderní psychologové si zděšeně mnou bradu, když se snaží vysvětlit, proč ženy považují rytířství za přitažlivé. Původní vynálezci termínu „laskavý sexismus“ se domnívali, že „laskavý sexismus nenápadně podkopává rovnost pohlaví“, protože přesvědčení, že ženy by měly být opečovávány a chráněny – a jednání v souladu s tímto přesvědčením – ukazuje ženy jako neschopné a potřebující pomoc.
Systém přesvědčení
Pojem „rytířství“ se samozřejmě původně týkal mnohem více věcí než jen způsobu, jakým se muži chovají k ženám. Byl to komplexní soubor očekávání ohledně chování jízdních válečníků, včetně bitevní etikety. Termín pochází z latinského „caballarius“, což znamená jezdec, a dále ze starofrancouzského slova „chevalier“ (v anglickém jazyce se slovo rytířskost označuje termínem chivalry, pozn. překl.). Celkově se jednalo o pokus aplikovat křesťanské ideály na povolání válečníka a zcivilizovat muže, kteří by se bez tak vysokých ideálů, ale se stejným zájmem o válku a drancování jinak mohli chovat brutálně. Středověký obřad pasování byl téměř liturgickou slavností a jeho součástí byla i slavná celonoční modlitební vigilie rytíře v kostele, kterou se připravoval na své nové povolání.
Rytíř se měl chovat ctnostně a zdvořile. Měl být nesmírně loajální vůči svému lennímu pánovi, protože rytířství také zasahovalo do feudální společenské struktury a posilovalo ji. Jak říká Roland v „chanson de geste“ (písni o činech) z 11. stol. nazvané „Píseň o Rolandovi“: „Pro svého pána by měl člověk snášet velké útrapy a být schopen snášet přílišný chlad nebo horko – a ano, měl by být připraven ztratit svou krev a své tělo.“ Vztah mezi pánem a jeho vazalem byl vnímán jako zrcadlení vztahu mezi Bohem a jeho služebníky na nižší úrovni.
Jedním z očekávání od rytíře bylo, že bude ctít, respektovat a chránit ženy, a právě tento prvek se stal dominantním v moderním chápání pojmu „rytířství“. Je však důležité si uvědomit, že úcta k ženám byla jedním z prvků širší vize, která nakonec vycházela z víry a věrnosti Bohu.
Rytířství v moderním pojetí se také spojuje s dvorní láskou, konceptem, který v pozdějším středověku rozvinuli a rozpracovali trubadúři. Ve svých písních a básních bardi navrhovali, aby si rytíři vybrali zvláštní dámu urozeného původu, kterou by milovali a ctili a pro kterou by s naprostou oddaností konali velké činy, i když by se s touto ženou nikdy neoženili. V přehnanějších formách to vedlo k naprostému zbožštění ženy, která byla považována za nadřazenou bytost, bohyni. Mohlo to také přerůst v cizoložství, když vybraná vznešená a urozená dáma již byla vdaná, jako v příbězích o Lancelotovi a Ginevře.
Slavný středověký básník Geoffrey Chaucer tuto zvrácenost rytířství zdramatizoval v povídce „Povídka rytířova“ (součást Canterburských povídek, pozn. překl.), která ukazuje, jakou škodu a absurditu může způsobit přehnaná forma dvorní lásky, když se dva mladí muži chystají bojovat na život a na smrt o ženu, se kterou ani jeden z nich nepromluvil.
V původním pojetí rytířského kodexu měl muž ctít ženu ne proto, že by byla nadřazenou bytostí, ale proto, že je ctnostná, cudná, skromná, krásná ve své vlastní přirozenosti, fyzicky slabší než muži, je ochránkyní a nositelkou života a kultury, srdcem domova, a tím i srdcem civilizace, a protože se Bůh rozhodl přijít na svět skrze ženu. Ve svém nejlepším ztělesnění inspirovala dvorní láska muže k velkým činům, protože jejich milovaná na ně kladla vysoká očekávání. Muži a ženy se tak vzájemně podporovali v úsilí o ctnost a nakonec i v úsilí o nalezení Boha.
Tennyson vložil do úst krále Artuše v „Idyly královské“ následující slova a myslím, že velmi dobře vyjadřují pravého ducha tohoto aspektu rytířství:
Znal jsem.
Neexistuje jemnější mistr pod nebem
Než je první vášeň k dívce,
Nejen proto, aby v člověku udržela pokoru,
Ale učí vznešeným myšlenkám a vhodným slovům.
A dvornosti a touze po slávě,
A lásku k pravdě, a vše, co dělá člověka člověkem.
Každý muž, který miloval skutečně dobrou a ušlechtilou ženu, zná pravdivost těchto slov.
Středověká báseň „Sir Gawain a zelený rytíř“ může dále prohloubit naše chápání rytířství a jeho neoddělitelného spojení s ctností. V tomto příběhu anonymního básníka ze 14. století tráví sir Gawain část své výpravy na hradě lorda Bertilaka a jeho ženy, lady Bertilak. V této epizodě básník staví do napětí dvě základní zásady rytířského kodexu: zdvořilost k dámám na jedné straně a čistotu na straně druhé. Sir Gawain je podroben těžké zkoušce, když mu lady Bertilak dělá návrhy, které by ohrozily jeho čistotu a cudnost, stejně jako jeho přátelství s lordem. Zároveň by naprostým odmítnutím její nabídky porušil své závazky dvornosti a normy dvorní lásky.
Budete si muset přečíst báseň, abyste zjistili, jak se sir Gawain vypořádá s tímto těžkým dilematem, ale jde o to, že sir Gawain, který je nám předkládán jako ideál rytíře, věří, že jeho rytířství závisí především na křehké rovnováze ctností, jako je sebeovládání, přátelskost a dobročinnost. Jde o mnohem víc než jen o podržení dveří ženám. (Ačkoli pravý rytíř by jistě nikdy nepřehlédl tak jednoduchý, ale důležitý čin.)
Větev odříznutá od svého stromu
Často se klade otázka: Je rytířství mrtvé? Je v moderním světě relevantní? Množství různých pohledů na otázku podržení dveří, s nimiž jsem se setkal, je závratné. Myslím, že nakonec můžeme této otázce skutečně porozumět pouze tehdy, když rytířství zasadíme do správného kontextu, jako ucelený kodex chování, který dalece přesahuje pouhý vztah mezi muži a ženami, neboť je zdí v rámci větší struktury (hradu, chcete-li), součástí širšího světonázoru.
Musíme si také uvědomit, že rytířský duch – ačkoli se projevoval především v určité době, na určitém místě a v určité kultuře – má univerzální základy, které platí stejně dnes jako tehdy, i když v praxi mohou vypadat jinak.
Proč feministky považují rytířské muže za přitažlivé? Domnívám se, že muži a ženy jsou takto pevně zakódováni a mají základní pochopení pro vzájemně se doplňující, ale přesto odlišné role obou pohlaví ve společnosti. Ženy vědí, že muži by měli chránit, a muži to vědí také. Je to v naší přirozenosti.
K plnému pochopení a rozvinutí těchto přirozených sklonů je však zapotřebí širší ucelený pohled na svět. Odříznuty od celého stromu tradiční západní a křesťanské vize společnosti a lidské přirozenosti jsou izolované rytířské činy usychajícími větvemi. A z naší kultury rychle mizí.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
