Naší úlohou by mělo být poskytovat morální a historický kompas, který generace Z potřebuje k tomu, aby se stala celistvými a zdravými lidskými bytostmi a produktivními členy společnosti.
Komentář
V posledních týdnech se objevuje jeden příběh za druhým o problémech generace Z (narozené v letech 1997–2012) – ať už jde o historickou nevědomost, osamělost nebo deprese – a o tom, jak tyto problémy významně ovlivňují celou naši společnost, když tato generace vstupuje do dospělosti.
Začnu historií. Deník Daily Mail v nedávném průzkumu mezi voliči ve věku 18 až 29 let zjistil, že každý pátý má relativně pozitivní názor na Usámu bin Ládina, strůjce teroristického útoku na Ameriku z 11. září 2001, při kterém zahynulo téměř 3 000 nevinných lidí. Tři z deseti si navíc mysleli, že jeho názory jsou „silou dobra“.
Jak je to možné? Jak jsem napsal ve své nedávné knize, Generace Z, stejně jako bezprostředně předcházející generace, stále více nezná naše dějiny. Výsledkem je to, před čím nás varoval Ronald Reagan ve svém posledním prezidentském projevu k národu v roce 1989: „Pokud zapomeneme, co jsme dělali, nebudeme vědět, kdo jsme.“
A přesně to se stalo. V posledním hodnocení National Assessment of Educational Progress v USA bylo pouze 22 % středoškoláků zběhlých v občanské nauce a 40 % nedosáhlo ani nejzákladnější úrovně znalostí o historii.
To je znepokojující, protože právě díky historickým znalostem získávají mladí lidé kompas, který jim pomáhá orientovat se v životě – ať už se učí z vítězství nebo z chyb těch, kteří tu byli před nimi. A právě díky občanským znalostem se učí, jak se vyjadřovat vhodným způsobem, který respektuje všechny názory a umožňuje rozumnou a uctivou kulturní diskusi. Bohužel i ti, kteří se učí dějepis, se učí spíše o domnělých chybách než o slavných triumfech.
Další oblastí, se kterou se generace Z potýká, je duševní zdraví. Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí na začátku loňského roku oznámilo, že „mladí lidé jsou v krizi“ – zejména mladé ženy. V roce 2021 více než 1 ze 4 dospívajících dívek uvažovala o sebevraždě a více než 1 z 10 se o ni pokusila. Přetrvávající pocity smutku uvedlo 57 % dívek a 29 % chlapců.
Znovu si musíme položit otázku: „Proč?“ Jedním z důvodů je, že generace Z je první generací, která vyrostla ve světě, který lze nejlépe popsat jako „svět založený na obrazovce“ bez interakce s vrstevníky. Pandemie covidu-19, která je připoutala k obrazovkám počítačů namísto běžného prostředí třídy, jejich izolaci jen prohloubila. Další klíčový důvod však spočívá v tom, že nový „svět založený na obrazovce“ vystavil mladé lidi – a zejména mladé dívky – problémům s obrazem těla, nechal je napospas lidem, kteří se je snaží sexuálně zneužít, a dalším negativním faktorům.
Ve stále sekulárnějším světě už mnozí z těchto mladých lidí nezažívají pozitivní vliv víry a s ní spojeného společenství, které by jim poskytlo kompas, jenž by jim pomohl orientovat se v těchto nebezpečích a nasměroval je správným směrem – a zanechává je s malou nadějí a velkým zoufalstvím. Nechápou ani další instituce, jako je manželství, které jim tento kompas poskytují – 41 % mužů a 52 % žen z generace Z nyní vnímá manželství jako „zastaralou instituci“.
Jak tedy máme reagovat na generaci Z? Špatný způsob je jen ukazovat prstem, třást pěstmi a vysmívat se jim – což bohužel dělá příliš mnoho starších lidí. Je to generace, která volá po odpovědích, a místo toho se jí dostává jen frází, dezinformací nebo výsměchu.
Naším úkolem je poskytnout jim morální a historický kompas, který potřebují k tomu, aby se stali celistvými a zdravými lidskými bytostmi a produktivními členy společnosti. Musíme jim poskytnout společenství, které tak zoufale potřebují a po kterém touží, místo abychom je připoutali k telefonu a počítači. Mám několik skvělých přátel, kteří právě toto dělají – naslouchají volání generace Z o pomoc – a díky tomu mohou promlouvat do jejich životů a poskytovat jim tolik potřebný kompas, aby nemuseli dál bloudit v divočině, a místo toho se vynořili a viděli nadějný obzor.
Takto můžeme nejlépe oslovit generaci Z a změnit nejen jejich životy, ale také budoucnost našeho národa a světa.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times. Překlad byl redakčně upraven.
