Tělo umírající přirozenou cestou stářím nebo nevyléčitelnou nemocí ví, jak zemřít utěšeným a snad i euforickým způsobem.
Toto je 4. část série „Příprava na dobrý konec“.
V tomto seriálu prozkoumáme způsoby, jak dát smysl smrti, a nabídneme nástroje založené na tradiční moudrosti a vědeckých důkazech, které našim čtenářům mohou pomoci žít dobře až do samého konce.
Pro hodně lidí je smrt v rozporu se vším, co je v životě dobré, jako špatné finále nebo tajemná opona spuštěná uprostřed představení.
Důkazy však naznačují, že tělo to vidí jinak. Mnozí odborníci na paliativní péči tvrdí, že tělo umírající přirozenou cestou na stáří nebo nevyléčitelnou nemoc ví, jak zemřít utěšeným a zřejmě i euforickým způsobem.
Až na vzácné případy není závěrečná fáze smrti tak bolestivá a znepokojující pro umírajícího, jako pro jeho blízké, kteří ji sledují. Naučit se důvěřovat přirozenému procesu umírání v těle může být absurdní. Přesto podle odborníků toto přijetí zvyšuje klid, když se blíží smrt.
Jak porozumět procesu umírání
Před několika lety, když jsem pracovala jako nemocniční sestra, naši lékaři mi přiřadili do péče drobnou starší ženu z oddělení urgentního příjmu, které budu říkat Delores.
Když ji náš personál přivezl do nemocničního pokoje, viděla jsem v očích jejího manžela (budu mu říkat Tom) hluboký smutek. Delores jsme pohodlně uložili na lůžko, infuzní přístroj jí kapal tekutinu do žíly. Zavřela jsem dveře na rušnou chodbu a s Tomem jsme se posadili na židle vedle Delores a začali opatrně probírat její situaci.
Jako pacientka místního hospice byla Delores v posledních dnech přirozeného umírání. Jejího manžela trápilo, když přestávala reagovat, přestala jíst, pít a hýbat se. V domnění, že trpí žízní a hladem, zavolal záchranku, místo aby zavolal do hospice a požádal o radu.
Zdravotníci a záchranáři, kteří přijali volání, se nezeptali, zda je pacientka ošetřována v hospici, což by pracovníci záchranné služby měli umět posoudit. Pohotovostní a přijímací lékař se nezeptal, zda jsou kapačky a přijetí do rušné a hlučné nemocnice v nejlepším zájmu Toma a Delores.
Rehydratace aktivně umírajícího pacienta může představovat formu nadměrné léčby, protože nevyléčí jeho stav a může zvýšit jeho úzkost. Když selže více orgánů, přestanou dostatečně zpracovávat tekutiny, což způsobí jejich pronikání do plic a tkání.
Podle výstižného článku odbornice na paliativní péči Rebeccy Gagne-Hendersonové to nezvratně umírající tělo zřejmě chápe a nepříjemné pocity žízně a hladu tlumí. Když tělo ignoruje výživu a hydrataci jako součást procesu umírání, spustí kaskádu komplikovaných fyziologických dějů, při nichž se uvolňují neurotransmitery, jako jsou endorfiny, oxytocin a serotonin. Tito chemičtí poslové místo utrpení zvyšují komfort umírajícího pacienta, a pravděpodobně dokonce vyvolávají euforii.
Když jsem mu to vysvětlovala, v Tomových očích se objevily slzy, protože si uvědomil, že špatně pochopil, co by potřebovala a možná i chtěla. Místo toho, aby seděl doma a držel Delores za ruku, nevědomky je oba poslal na zbytečnou cestu do nemocnice, která byla plná stresu a nepohodlí.
Kdyby znal proces umírání, mohl zavolat do hospice, aby mu poskytli útěšnou péči, a shromáždit své blízké u Delořiny postele. Důvěra v to, že tělo umí umírat s grácií, zvyšuje klid na sklonku života pro všechny zúčastněné.
Proces umírání
Jen málokdo z dnešních lidí byl někdy hlavním pečovatelem o umírajícího blízkého, přestože počet případů umírání v domácím prostředí roste. Místo toho mnozí lidé stále umírají ve zdravotnických zařízeních, kde o ně pečuje ošetřovatelský personál, často sami nebo s rodinou, která se procesu umírání bojí a navštěvuje je minimálně. V důsledku toho většina lidí mimo medicínu ví o umírajícím těle jen velmi málo. Překvapivě to platí i pro řadu lékařů.
Cesta každého člověka k umírání je jedinečná. Podobně jako při porodu však tělo během posledních týdnů života prochází procesem, který se vyznačuje běžnými příznaky.
Držitelka mnoha ocenění, hospicová sestra, pedagožka a spisovatelka Barbara Karnesová v rozhovoru s hospicovou lékařkou a moderátorkou Karen Wyattovou vysvětlila zajímavým způsobem typický proces umírání.
„Existují přirozené, normální cesty, kterými se dostáváme z těla ven. Je to součást našeho tělesného uvolnění,“ řekla paní Wyattová. „Nic špatného se neděje. Nic patologického se neděje.“
Odborníci na paliativní péči doporučují, aby umírajícímu po celou dobu umírání stál po boku tým podpůrných pracovníků. Jak ale řekla paní Karnesová, způsob umírání je nakonec velmi individuální.
„My, přihlížející [smrti milované osoby] se můžeme zapojit,“ řekla. „Můžeme být u toho. Můžeme podporovat… ale není to náš příběh. Není to náš konec. Oni zemřou svým vlastním způsobem podle svých vlastních osobnostních dispozic.“
Znaky a příznaky během posledních dnů života
Takové individualizované umírání se projevuje mnoha způsoby. I když existují běžné fyzické příznaky umírání během posledních týdnů a dnů, liší se v závislosti na různých nemocech, osobních potřebách a úrovni duchovního klidu.
Například pacienti, kteří v průběhu stárnutí nebo nemoci nepociťovali velké bolesti, zřídkakdy pociťují zvýšenou bolest během umírání. Někteří pacienti více vzpomínají a mluví, zatímco jiní se uzavírají do sebe. Jeden pacient může se smrtí čekat, až přijde jeho blízký, zatímco jiný čeká, až všichni opustí místnost. Pacienti s bolestí si mohou přát, aby jim byly podávány silné léky, zatímco jiní volí minimální medikaci, aby se navzdory bolesti mohli soustředit na čas strávený s rodinou.
Bez ohledu na to existují běžné příznaky a symptomy procesu umírání, které obvykle trvají jeden až sedm dní. Poskytovatelé zdravotní péče nazývají tento závěrečný předsmrtný proces „aktivním umíráním“. Patří sem tyto příznaky:
- Úplná ztráta hladu a žízně
- Sucho v ústech
- Změny ve stolici a močovém měchýři
- Nadměrný spánek
- Změněné vědomí, časté přecházení do stavu podobném snu, případně s vizemi.
- Nereagování
- Nedostatek pohybu
- Neklid, nervozita nebo rozrušení.
- Nenadálé pohyby rukou nebo nohou
- Dramatický nárůst energie nebo vědomí několik dní nebo hodin před smrtí.
- Pokles krevního tlaku a nepravidelný srdeční tep
- Chladná, skvrnitá kůže, protože do rukou a nohou proudí méně krve.
- Nepravidelné, lapavé nebo hlasité a chrčivé dýchání, známé jako smrtelný chrapot
Důvěra v proces umírání
Pro blízké může být těžké pozorovat smrt. Pro umírající je to „neuvěřitelně krásný a tajemný mechanismus“, píše paní Gagne-Hendersonová.
Zatímco „přihlížející“ vidí křehkou, propadlou kůži našich milovaných, dotýkají se jejich studených paží a slyší jejich hlasité, chrčivé dechy, umírající už tyto nepříjemné pocity nepociťují. Místo toho se vydávají na osamělé cesty odloučení od svého fyzického těla do stavu podobného spíše snu nebo možná duchovnímu stavu.
Jak to popsala Karnesová, „během procesu, kdy se člověk snaží dostat ze svého těla, vnímáme a jsme svědky jejich snu“. Podle ní se umírající stávají více spirituální a méně fyzickými, což jako pozorovatelé možná nikdy plně nepochopíme.
Je lákavé definovat, co se děje, prostřednictvím našeho vlastního systému přesvědčení nebo pocitu fyzického nepohodlí, ale jak vysvětlují odborníci na paliativní péči, pacient je zřídkakdy v takovém stavu, jak nám říká naše vnímání.
Vzhledem k nedostatku výzkumů si nejsme přesně jisti, co se děje z neurologického a duchovního hlediska, když pacient umírá. Máme však vodítka v podobě příběhů a několika studií o zážitcích blízkých smrti a na konci života.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
