Daleko od velkoměsta vypadá rodina Goodwinova téměř jako ztracena v čase. Zatímco venkov se stává domovem menšiny, třicetiletý Jordan Goodwin, který vyrůstal na venkově a učil se doma, patří spolu se svou třiatřicetiletou manželkou Atlantou, která se také učila doma, k ještě menší menšině.
Vedou osamocený život, inspirovaný Biblí. To je vše, co kdy skutečně poznali.
Společně nyní pokračují v tradici domácího vzdělávání a křesťanské výchovy svých sedmi dětí na malém pozemku v centrálním Tennessee. Ještě pozoruhodnější je starodávné řemeslo pana Goodwina, který je v moderní době plně tradičním kovářem.
Od roku 2015 se chopil svého kladiva – oboru, který dnes již téměř zcela vymizel a byl nahrazen moderními průmyslovými metodami – a zahájil jeho obnovu v podobě podnikání. Vžil se plně do své role, nosí koženou zástěru, kšandy a kozí bradku jako z dob občanské války.
„Mám uhelnou pec a používám v podstatě výhradně tradiční techniky,“ řekl pan Goodwin deníku Epoch Times a dodal, že klasicky ukované výrobky „působí zcela jiným dojmem a vzhledem než ty, které jsou kované nebo ražené strojově ve velkých továrnách“.
Jeho tradiční kovárna kombinuje uhlí a nucený přívod vzduchu k vytvoření vysoce horkého ohně, který přehřívá jeho hlavní pracovní materiál, kované železo, do měkkého a zpracovatelného stavu. Většinu tvarování provádí na kovadlině pomocí různých kladiv, paliček, kleští a tvarovacích nástrojů.
Práce se také odehrávají na stole a ve svěráku, pilováním, kováním a opracováním za studena, aby se dosáhlo požadované kvality a povrchové úpravy.
Specializace, konkurence a nedostatek automatizace před průmyslovou revolucí kdysi vedly kováře k neuvěřitelné rychlosti a kvalitě ruční práce, řekl pan Goodwin.
Nebyl úplným samoukem, absolvoval několik týdenních kovářských kurzů, učil se z knih, výukových programů a internetových fór a příležitostně se mu věnoval mentor. Dnes J. Goodwin ve své dílně, která se zdá být ztracená v čase, nacházející se v pohodlné vzdálenosti 10 metrů od jeho usedlosti, dokáže vykovat starodávný nůž za 6 až 7 hodin práce.
Podle jeho slov ho nejvíce baví výroba replik nástrojů a železářského náčiní z konce 18. až počátku 19. století.
Jejich domácí činnost se ujala, pan Goodwin se před pěti lety stal kovářem na plný úvazek a zrodila se tak společnost Axe & Anvil Hand Works.
Nyní prodává nástěnné háky na zbraně hraničářů za 75 dolarů (cca 1500 Kč), luxusnější za 100 dolarů, dále kované hřebíky koloniálního a dalších různých stylů, držadla na truhly a podobně. Tyto a další rozmanité, ručně vyráběné nástroje, jako koloniální degustační lžíce a rýsovací nože, se prodávají na přehledně zpracovaných webových stránkách. Zavazuje se k velkým i malým zakázkám.
Podle Goodwina byl tento podnik založen s dvěma cíli:
Za prvé, chtěl vyrábět železářské zboží pro jejich dřevěný dům.
Za druhé se s paní Goodwinovou před svatbou rozhodli, že „se pokusí pracovat z domova a zároveň vybudovat rodinné hospodářství“, řekl novinám.
„Hnací silou životního stylu, který jsme s Atlantou vyznávali, bylo vědomí, že Bůh je dobrý,“ řekl a dodal, že chtěli dát svým dětem „co nejvíce křesťanského vzdělání“ a naučit je „pracovat rukama s radostí“.
Jejich děti ve věku od 9 do 16 měsíců (další se má narodit v březnu) pozorovaly tátu při kování jako malá batolata a prosily ho, aby je nechal ohánět se kladivem, aby mohly udeřit do žhavého železa na jeho staré tradiční kovadlině.
Mezi těmito „prcky“ byl i Alan, kterému je nyní 8 let a který mu už pomáhá kovat háky. Je působivé, jak rychle se učí, dodal pan Goodwin.
„Něco na tom bude, když vidí práci, kterou se táta živí, a pochopí ji. Zdá se velmi přirozené, že ji chtějí napodobit,“ řekl. „Dokážu si představit, jak dobří v tom budou, když se tak brzy dostaly k základům.“
V pouhých několika letech se děti poprvé naučily zacházet s kladivem tak, že zatloukaly hřebíky do dřeva. Pak přešly na studený kov a tvarování hmoty na kovadlině. Pozorovaly, jak táta něco vyrábí, a on jim to ukazoval a přitom vyprávěl o mnoha svých projektech.
Bylo asi nevyhnutelné, že se Goodwinovi, žijící svým obskurním životním stylem, dostali na Facebook. Alan se stal populární díky videu, na kterém je zachycen v kovárně, jak pomáhá svému otci. Do dnešního dne nasbíralo 2,3 milionu zhlédnutí, což poukazuje na to, že veřejnost začíná být fascinována starými způsoby.
„Bylo vidět, jak se ten klip rozjel,“ řekl kovář Goodwin. „A bylo opravdu hřejivé vidět tu ohromně pozitivní odezvu.“
A tak pan Goodwin nyní věří, přestože je v menšině, že „alespoň část naší společnosti se znovu probouzí k mnoha hodnotám, „k umění a řemeslu“. Co se týče hlubší, duchovní stránky, věří, že jeho role tradičního, křesťanského kováře „bude pravděpodobně jednoho dne znovu zapotřebí k obnově“ civilizace.
„Byli jsme stvořeni k obrazu Boha, nejvyššího stvořitele,“ řekl. „A proto je jen málo věcí lidštějších než vytvářet krásné věci k Jeho slávě a pro potěšení druhých.“
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
Článek byl redakčně upraven.
