Labuť je pravděpodobně nejčastěji spojována s baletem. Ve dvou baletních dílech vystupuje labuť jako hlavní postava, liší se však náročností a výběrem hudby.
Baletky v nadýchaných bílých tutu a růžových střevíčcích plují po jevišti jako labutě plovoucí po jezeře. Labuť ovšem není jedinou ptačí postavou v baletu. V Ptáku Ohniváku Igora Stravinského se objevuje dramatický červený mytologický pták. Ve Spící krasavici vystupuje pár modrých ptáků a kanárková víla, kteří obvykle nosí opeřené kostýmy a v rámci choreografie mávají pažemi jako křídly. V baletu Marná opatrnost z roku 1789 dokonce tančí slepice na dvorku.
Žádný z nich však není tak půvabný a krásný jako labuť. Existují dvě terpsichorejské (týkající se tance) interpretace tohoto vodního ptáka – Labutí jezero a Umírající labuť.
Labutí jezero
Labutí jezero je jedním z nejznámějších a nejčastěji uváděných baletů. Balet doprovází věhlasná hudba, kterou v roce 1877 napsal Pjotr Iljič Čajkovskij. Hlavní téma, které hraje hoboj, napodobuje ptačí volání.
V baletu vystupuje něžná bílá labuť Odetta a její zlá dvojnice, černá labuť Odilie. Nechybí ani krásný princ Siegfried a zlý čaroděj Rudovous (někdy označován také jako baron von Rothbart). Zlý Rudovous proměnil Odettu v labuť. Ona a její družky se v noci proměňují zpět v ženy.
V noc svých 21. narozenin se princ Siegfried vydává do lesa na lov. Potká Odettu, zamiluje se do ní a pozve ji na svůj ples. Odetta mu prozradí, že aby se zbavila svého prokletí, musí jí slíbit lásku muž s čistým srdcem.
Rudovous se o tom dozví a na ples pošle místo ní svou dceru Odilii, převlečenou za Odettu. Siegfried se nechá oklamat a přísahá Odilii lásku. Když si Siegfried uvědomí svou neúmyslnou zradu, vrátí se k jezeru a prosí Odettu o odpuštění. Ta mu odpustí, ale sama musí zemřít, aby byla zbavena Rudovousovy kletby. Siegfried ji následuje a jejich láska zničí Rudovouse a osvobodí i Odettiny družky.
Umírající labuť
Umírající labuť je balet, který sestává z tance pouze jedné jediné tanečnice. Hudební doprovod tvoří Labuť z Le Carnaval des animaux neboli Karnevalu zvířat od Camilla Saint-Saënse, francouzského skladatele, který byl Čajkovského kolegou a dobrým přítelem.
Ve hře Umírající labuť předvádí baletka v bílém úboru poslední okamžiky života labutě, než se jemně složí na podlahu a zemře. Hladké tóny violoncella evokují ptačí labutí píseň, jako když labuť naposledy před smrtí zpívá. Skladba trvá tři až čtyři minuty, v závislosti na tempu.
Představení tohoto baletu proslavilo Annu Pavlovovou, pro kterou vytvořil choreografii ruský choreograf Michael Fokine. Poprvé balet uvedla v Petrohradě v roce 1905 a následně jej předvedla asi 4000krát. Tento jedinečný balet pro jednu osobu ztvárnily i další baletky. V polovině 20. století byla s tímto tancem nejvíce spojována britská baletka Alicia Markova, která podnítila Vladimira Trečikova, aby ji zvěčnil na obraze Umírající labuť z roku 1949.
Balety mají podobný konec. Tradiční inscenace Labutího jezera sice končí Odettinou smrtí, ta však neskládá ladně křídla a nepadá na zem. Místo toho skočí z římsy do jezera a obětuje se, aby zlomila Rudovousovo kouzlo.
Opeřená grácie
Labutí jezero a Umírající labuť mají společné téma. Z hlediska technické náročnosti jsou však velmi odlišné. Labutí jezero patří k nejtěžším baletům pro primabalerínu, protože má čtyři dějství a je mimořádně náročné na herecké a taneční výkony.
Největší výzvou je hrát dvojroli Odetty a Odilie. Baletka musí ztělesnit dvě odlišné postavy a předvést dva velmi rozdílné taneční styly. Zatímco Odetta je smutná a zranitelná s pomalými kontrolovanými pohyby, Odilie je zlověstná a svůdná s efektní technikou, včetně 32 působivých otoček, tzv. fouettés.
Umírající labuť je jednoduchá sólová sestava s několika tanečními pohyby, která zobrazuje poslední okamžiky života labutě. Ve skutečnosti většinu tance tvoří ladné kroky klouzající po podlaze, tzv. bourrée, a mávavé pohyby paží. Mnoho baletek se choreografií tohoto tance inspirovalo a do svých interpretací Odetty zařadilo více labutích pohybů. Příhodně se tento tanec stal posledním představením mnoha baletek v jejich kariéře, tedy skutečnou labutí písní.
Je rozšířeným omylem, že tyto skladby spolu souvisejí, protože mnoho videí zveřejněných na internetu nese název „Umírající labuť z Labutího jezera“. Přestože však jeden balet trvá jen čtyři minuty a druhý má čtyři dějství, oba jsou nádhernými díly klasického baletu, která ztělesňují půvab, krásu a tradici.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
