Dětství strávil v chudobě, přesto nehladověl. Všechno si vypěstovali na malých políčkách, tak jako ostatní kolem nich. Základní škola měla místo podlahy jen udupanou hlínu, děti chodili bosky a o elektřině si mohly nechat jenom zdát. Život na venkově byl tvrdý a on ho považoval za strašný. Docenit jeho krásu dokázal až o mnoho let později – tady v Evropě.
„Přestože jsme vyrůstali v chudobě, nebyla to skutečná chudoba. Měli jsme levné jídlo, kolem sebe zeleninu, čerstvou vodu z jezera… člověk měl vlastně všechno. Teď si můžu koupit banány z Afriky, rybu z Afriky, ale zaplatím desetkrát tolik za věci, které jsem měl doma prakticky zadarmo,“ říká Chris Zacharia Lameck, rodák z Tanzanie ve východní Africe, který nyní žije v menší obci Nižní Lhoty kousek od továrny Hyundai v Nošovicích.
V Česku žije už osm let, kdy se oženil se svou ženou. Seznámili se čtyři roky předtím v Tanzanii, kam jezdila dobrovolničit pro neziskovou organizaci Bezmámy, s níž Lameck tehdy již řadu let spolupracoval. Čeští dobrovolníci na něm oceňovali především jeho „evropskou“ mentalitu, v Africe vzácnou dochvilnost a spolehlivost.
Všechno je možné
Své dětství popsal Lameck ve své první knize Mýtický otec, která vyšla v angličtině a češtině. Přestože z rodinných důvodů si nemohl studium dovolit, nevzdal se a vzdělání si doplnil v dospělosti, kdy vystudoval počítačové a informační technologie na školách v Tanzanii a Botswaně. Dálkově dokončil studium podnikání a managementu u Cambridge International College.
Že se o sebe postarat umí, dokázal nejen v rodné Tanzanii, ale i v Česku, kde se živí jako učitel angličtiny a svahilštiny. „Tvrdě tady pracuju, abych mohl pak v Africe investovat. Nemám sice výšku, ale stejně mám dost na investice. Nechci peníze od úřadu práce, nikdy jsem je nebral.“
Každý rok o prázdninách se vrací do Tanzanie, kde nabízí českým turistům výlety na míru. Drtivá většina si přeje zažít safari v Serengeti, někteří i vidět Zanzibar. „Je to vždy deset dnů maximálně na jednu skupinu. Program je flexibilní, záleží na tom, co chtějí vidět. Vždy to s nimi předem proberu, ještě než tam letíme,“ říká 48-letý Afričan a dodává, že lidé na jeho vlasti nejvíce oceňují přírodu, přátelskost místních a čerstvou stravu.
Další formou výdělku je pronájem ubytování přes Airbnb ve městě Mbeya, kde si nechal postavit domek podle „evropských standardů“, tak aby vyhovoval potřebám západních turistů. Využívají jej především backpackeři cestující po neprobádaných trasách Afriky. V létě slouží budova jako základna pro sebe a svou rodinu. „Být chudý je rozhodnutí,“ míní podnikavý muž.
Ve své knize Když mě mí otcové opustili (dostupná i v češtině) předává poselství, že možné je všechno. „Nezáleží na tom, kdo jsi, jak jsi chudý. Když chceš něco dokázat, můžeš to dokázat, pokud jsi odhodlaný, soustředěný na svůj cíl a dokážeš improvizovat,“ říká.
Na Česku se mu líbí, že tu zaměstnavatelé nelpí na titulech a vzdělání, ale na skutečných dovednostech. Nepožadují vysvědčení a diplomy, ale reálné dovednosti, říká Lameck a vzpomíná, jak se ho při pohovorech v různých místech republiky ptali: „Umíš tohle? Ano? Tak ukaž!“ „A když to dokážeš, dostaneš peníze,“ oceňuje a do kontrastu dává Tanzanii, kde je to právě naopak. „Proto lidé bez vzdělání skončí bez práce, většina z nich, i když jsou šikovní,“ podotýká.
Lameckova první žena zemřela jako mladá na mozkovou malárii. Zatímco dcera zůstala v Tanzanii, kde studuje druhým rokem na univerzitě, syna si přivezl do Česka. Další dvě děti má se svou českou ženou. Obě hovoří skvělou češtinou, obstojnou angličtinou a základy svahilštiny.
Afrika není taková, jakou si ji představujete
Lameck říká, že představa, jakou mají Češi o Africe, je daleko od skutečnosti. Teprve až přijedou na místo, uvědomí si, že Afrika není taková, jakou si ji představovali.
„Češi, tedy většina z nich, o Tanzanii nevědí nic. Většina má mylné představy a myslí si, že nemáme internet, vlaky, vodu z vodovodu, všude jen nemoci,“ líčí předsudky Evropanů a dodává, že podle nich je celá Afrika je stejná. Ve zprávách vidí hladomory, konflikty, převraty, hladovějící děti – a podle toho hodnotí kontinent jako celek.
„Když vyprávím o Africe, říkám, že Afrika není země, je to kontinent s 54 státy. Když takhle hážete celou Afriku do jednoho koše, je to jako kdybyste řekli, že Evropa je nebezpečná, protože na Ukrajině je válka,“ vysvětluje nepochopitelné perspektivy Evropanů.
„Z pohledu Evropanů se zdá, že v Africe jsou samé občanské války, ale my jsme v Tanzanii nikdy občanskou válku neměli, neměli ji v Zambii, neměli ji v Keni,“ pokračuje Lameck a dodává: „Není dobré strkat všechny do jednoho pytle. Právě ty země, o kterých moc neslyšíte, jsou ty bezpečné. Například Lotyšsko, o této zemi se ve světě moc nemluví, mluví se o Rusku a Ukrajině, protože tam se odehrává konflikt. A stejné je to s Tanzanií,“ pokračuje Lameck.
Tanzanie, která je rozlohou 12-krát větší než Česká republika, je podle něj bezpečná země ve všech ohledech. Místní obyvatelé jsou společenští, přátelští a přestože nemají všechno, co mají Evropané, jsou usměvaví. I navzdory tomu, že nevědí, co bude zítra a jakou budou mít budoucnost, zůstávají pozitivní. Jediné upozornění, které má pro turisty, je: „Nepít vodu z kohoutku a před jídlem si umýt ruce.“
Co považuje na Češích za zvláštní, je typická rozmrzelost. „Tady mají lidi všechno – práci, bydlení, pojištění, ale stejně si stěžují. Pořád je něco špatně,“ směje se sympatický Afričan a dodává: „Stěžujete si na počasí, jednou je moc horko, pak zase moc chladno, do toho politika… Většina Čechů, s nimiž se setkávám, je věčně nabručená.“
„V Tanzanii lidé nemají všechno, ale usmívají se, zdraví vás: ,Hej, jak se máš? Co dělají děti? Jak se daří ženě?‘ Vyptávají se, jako by byli špióni. Usmívají se, vidíte tu energii, společenský kontakt. V tomhle vidím obrovský rozdíl,“ poznamenává Lameck.
V Česku mu nejvíc chybí jídlo na které byl zvyklý. Pokrmy z pro nás často exotických surovin jako jam nebo plantain, stromy poseté vyzrálým ovocem, trhy s širokou nabídkou místních produktů a hlavně fakt, že vše se připravuje čerstvé. „V Česku se všechno kupuje v supermarketech. V Tanzanii by si nikdo nekoupil dva dny starou rybu. Zajdete si k jezeru a koupíte si ji přímo od rybáře. Tady ji máte zmrazenou z Aljašky. A banány z Afriky, co sem dorazí, no trochu to jako banán chutná, ale žádná sláva,“ vyjmenovává rozdíly Afričan.
Přese všechny zádrhely a negativa má svou novou vlast rád a má tu řadu přátel. „V České republice není nic, kvůli čemu bych tuto zemi nesnášel. Lidé jsou jiní, někdy zvláštní, ale abych nenáviděl Českou republiku kvůli tomu, že se ke mně někdo špatně chová, tak to ne.“
Boom ve Východní Africe
Celá oblast Východní Afriky v čele s Etiopií, Keňou, Tanzanií a Ugandou zažívá již několik let ekonomický boom poháněný rozvojem infrastruktury a zlepšujícím se podnikatelským prostředím. Do roku 2040 se má Východní Afrika stát nejrychleji rostoucím ekonomickým regionem světa.
Vzkvétající podmínky ve své rodné zemi vidí i Lameck. „Každý rok vidím novou Tanzanii. Například tady ve Frýdku-Místku se nic nezměnilo za těch osm let, co jsem tady. Ale tam vidím pokaždé, když přijedu, nové mosty, nové asfaltové silnice, elektrické sloupy, všechno.“
Vypráví, že v zemi se staví největší vodní přehrada ve Východní Africe s kapacitou 2 115 MW (dokončená má být letos, pozn. red.), kromě toho se k produkci elektřiny používá i tuzemský plyn, staví se rychlostní elektrifikovaná železniční trať napříč zemí, tisíce a tisíce kilometrů nových vozovek nebo obří průmyslový park.
Změny se objevují i v pracovně právní oblasti. Jev, který přišel s čínskými společnostmi, které si do země přivážely vlastní pracovní sílu, už neexistuje. Zákony nyní stanovují maximální počet zaměstnanců zahraniční společnosti, zbytek musí tvořit místní lidé, popisuje Lameck a doplňuje, že kontraktoři mají nyní rovněž za povinnost vycvičit Tanzanijce ve všem, co dělají. „Jakmile dokončí stavbu mostu, místní vědí, jak se to dělá, a příště si to budou moct postavit sami.“
Chrám ďábla
Otázce ekonomické migrace se Lameck věnoval okrajově v knize Ztracení (dostupná i v češtině) a podrobněji v knize Dreamer (Snílek, vyšlo jen v angličtině a svahilštině, pozn. red.). Dílo pojednává o migrantovi z Tanzanie, který sní o zbohatnutí, přijede do Rumunska, aby zjistil, že realita je jiná, a rozhodne se odjet zpátky domů. „Sny nemusí vždy odpovídat realitě,“ říká autor a dodává: „Chtěl jsem tím načrtnout jasný obraz přistěhovalectví. Že tady v Evropě nevisí peníze ze stromu. Musíme na ně tvrdě pracovat.“
Příliv ilegálních imigrantů, který Evropa nyní zažívá, způsobuje podle Lamecka několik faktorů. Jedním z nich je i samotná politika Evropské unie, která rozdává přistěhovalcům štědré sociální příspěvky. „To jen přitahuje víc migrantů, protože vědí, že v Berlíně na ně čekají peníze zadarmo. Jen si sedíte ve stanu a dostáváte 600 euro. Kdo by nepřišel?“ myslí si Lameck.
Takovýto život má však podle něj své stinné stránky. „Když jenom sedíte, dostáváte 600 euro a nemáte nic na práci, mozek zakrňuje. Je to chrám ďábla. Uděláte pak cokoliv, dojde na drogy, kriminalita poroste. To všechno, protože lidé jen posedávají a nemají co dělat. Když sem přijedou, měli by pracovat. Když pracujete, dostanete dobrý plat. Nejsou to snadné peníze, ale je to slušná částka.“
Podle něj by Evropa měla raději investovat do podpory těchto lidí v Africe a přestat africké země vykořisťovat v přírodních zdrojích, a místo toho v nich více investovat a vytvářet pracovní místa. Jinak bude chudoba místní občany hnát za lepším životem někam jinam. „Kdyby měli práci a peníze tam, sem by nechodili. Proč by to dělali?“ Tento problém je podle něj výrazný hlavně v západní Africe, kde politická nestabilita a konflikty prohlubují ekonomické problémy zemí.
Kdyby některá země nebo oblast Afriky byla výrazně prosperující, Afričané by migrovali přirozeně tam než na druhé kontinenty, říká Lameck. „Proč by lidi riskovali život při překonávání Středozemního moře, když by mohli jen naskočit do autobusu a jet například do Keni nebo JAR?“
Uvádí příklad z nedávné minulosti, kdy Jihoafrická republika byla hospodářským tahounem celého kontinentu a přitahovala přistěhovalce z ostatních zemí. „Lidé tehdy snili o tom, že odjedou do JAR, ne do Evropy,“ líčí Lameck.
