Moje roční dcera miluje tanec. Když kdykoli a kdekoli uslyší jakýkoli hudební zvuk, rozzáří se jí ve tváři široký úsměv a opře se o gauč, židli nebo nohu některého z rodičů, začne se pohupovat nahoru a dolů a podupávat nohou. Někdy je záplava pocitů, které jí hudba vlévá do jejího drobného dětského srdce, tak ohromující, že si klekne na všechny čtyři a kolébá se sem a tam nebo opatrně zvedá jednu nohu jako do ladné piruety.
Zatím je ve svém hudebním vkusu nenáročná. Vlastně i nehudební. Ale rytmické zvuky, jako je bubnování sušičky nebo rytmus dětských říkanek, ji přimějí k tanečnímu pohybu. Tomu se nedá odolat: její těžkopádná nožka začne podupávat. Svět se jí proměňuje v pestrobarevnou mozaiku vířících a kroužících zvuků, které se rozléhají kolem její malé kučeravé hlavy. Hudbu slyší všude, dokonce i při obyčejných každodenních činnostech, jako je praní prádla. Touží být v souladu se světem plným radosti.
Už dlouho mě udivuje, že většina dětí začne tančit ještě dříve, než začne mluvit. 75 % dětí tančí již od 9 měsíců. Jejich prvním jazykem nejsou slova, ale hudba. Jednou z našich prvních výrazně lidských činností je tedy snaha sladit naše těla s řádem světa, který je vyjádřen rytmy a formami hudby. Ve Večeři tříkrálové Orsino říká, že hudba je potravou lásky, a zdá se, že pro batolata to rozhodně platí. Hudba a její tělesné vyjádření v tanci tvoří první neartikulované šelesty lásky ke světu a k ostatním lidským bytostem.
Tance jsou často pro batolata společenskou událostí. Dcera se podívá, jak pohazuji hlavou, a okamžitě pochopí, co je tím myšleno: budeme spolu tančit. Chápe, že to může být společná aktivita, takže se nejen harmonizuje s vnějším uspořádáním světa, ale také se sbližuje s rodiči. Výzkumy ukázaly, že ve srovnání s aktivitami bez hudby podporuje společné tancování dětí a rodičů prosociální chování. Skutečně pomáhá budovat vztahy mezi rodiči a dětmi. Je to potrava lásky.
Lidská touha po řádu
Jak je možné, že rozpoznávání hudby (nebo přinejmenším vzorovaných zvuků) a touha proniknout do ní jsou pro lidskou přirozenost tak zásadní, že jsme se jí věnovali ještě před objevením jazyka a dlouho před nástupem racionality?
Jednou z odpovědí by mohla být touha po řádu a smyslu, která musí být přítomna, přinejmenším v zárodečné podobě, už u těch nejmenších dětí.
Jsme uzpůsobeni k rozpoznávání vzorců, protože intuitivně víme, že tyto vzory nesou smysl. A smysl, jak poznamenal psycholog Viktor Frankl, je jediná věc, bez které lidské bytosti nechtějí žít. Nejenže toužíme rozpoznat smysl prostřednictvím řádu ve světě (a hudba je uspořádaný zvuk), ale také chceme v jistém smyslu vlastnit tento řád a smysl v sobě. V případě tance se snažíme hlouběji vstoupit do hudebního řádu, takříkajíc ho „mít“ ve svém těle.
Dalším důvodem, proč hudba oslovuje děti, a dokonce i kojence, je to, že se pohybuje v oblasti emocí, které (jak každý rodič ví a někdy nad tím naříká) jsou u dítěte od počátku rozvinutější než rozumové schopnosti. Malá Noe možná nedokáže přesně formulovat pojmy jako smutek, vztek nebo své představy o spravedlnosti, ale zcela jistě prožívá pocity s těmito věcmi spojené, když její touha po dalších sušenkách narazí na nepředvídatelné překážky.
O této emocionální síle hudby hovořil již Aristoteles ve své Politice:
„Rytmus a melodie napodobují hněv a vlídnost, ale také odvahu a zdrženlivost a všechny vlastnosti, které jim odporují, a další charakterové vlastnosti, které se jen stěží vyrovnají skutečným citům, jak víme z vlastní zkušenosti, neboť při poslechu takových tónů se naše duše mění. Zvyk pociťovat potěšení nebo bolest při pouhých představách není daleko od stejného pocitu ohledně skutečností. (…) Bylo již řečeno dost, abychom ukázali, že hudba má moc formovat charakter.“
Tento citát pochází z oddílu spisu Politika věnovaného výchově a vzhledem k Aristotelovu postřehu, že hudba formuje charakter prostřednictvím trénování emocí posluchače, rozumíme, proč Aristoteles považoval hudbu za tak důležitou pro výchovu.
Hudba obohacuje mysl mladých lidí
S hudební výchovou lze začít již v raném věku. Někteří vědci zpochybňují platnost takzvaného Mozartova efektu, který tvrdí, že poslech klasické hudby v raném věku zvyšuje inteligenci dítěte. Studie však ukazují, že výuka hry na hudební nástroj i u tříletých dětí významně zvyšuje jejich prostorově-časové uvažování. Jiná studie ukázala, že potkani, kteří v děloze a po určitou dobu po narození naslouchali Mozartově hudbě, byli schopni dokončit bludiště mnohem rychleji než potkani, kteří poslouchali minimalistickou hudbu, bílý šum nebo vůbec nic.
Spojte tyto výhody hudby s výše zmíněnými fyzickými a sbližujícími výhodami tance a máte k dispozici něco hluboce výchovného. V průzkumu zveřejněném v časopise Developmental Psychology téměř 100 % rodičů z 15 zemí uvedlo, že se svými dětmi tančí, mnozí z nich dokonce denně. To ukazuje, jak univerzální je tento jazyk tance – zejména jako způsob, jak spolu rodiče a ještě nemluvící děti mohou mluvit.
Pokud tedy vaše batole uslyší krásnou hudbu a začne tančit, můžete ho v tom podpořit, a dokonce se k němu přidat. Dítě tím vyjadřuje i část vašeho lidství.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
