Velký ruský spisovatel v této krátké povídce zobrazuje vojáky, kteří pochodují do války.
Viděli jste někdy hřbitovy veteránů? Jsou dokonale uspořádané, bílé náhrobky stojí v rovných řadách a připomínají vojáky, kteří zemřeli při výkonu služby. Tito vojáci obětovali vše, aby zachovali ideály, lidi, víru a svobodu, kterou milovali.
V jeho krátké povídce Zpívání ve vsi Tolstoj představuje vojáky, kteří odcházejí do války. V jejich písních Tolstoj rozpoznává obětavost, smutek, statečnost a strach. Vyzývá nás, abychom vojáky viděli takové, jací skutečně jsou: bratři, synové, manželé a přátelé, kteří jdou dost možná obětovat svůj život.
Píseň v mlze
Když se vypravěč prochází mlhavým ránem, slyší hudbu. Hlasy doprovázené akordeonem proniknou mlhou a překvapí ho. Po chvíli zmatení si vzpomene na rekruty ze své vesnice, kteří byli povoláni do války.
Vypravěč, zaujatý těmito muži a jejich hudbou, se vydává za písní skrze mlhu. Když dorazí k rekrutům, vidí, jak muži vstupují do chalupy. Pět mladých mužů se loučí se svými rodinami, zatímco před chalupou je sleduje skupina žen, z nichž některé pláčou, jiné vzlykají.
Vypravěč zjišťuje, že pětici tvoří čtyři mládenci a jeden ženatý muž. Mladý harmonikář je milý, veselý mladík s prvními náznaky vousů, zatímco ženatý muž, který ho doprovází, zpívá s velkou vervou. Ostatní tři rekruti, dobře oblečení, kráčejí za zpěváky.
Rekruti procházejí ulicí a vesele si zpívají, dokud nedojdou k dalšímu domu. S jejich příchodem doprovází hudbu vzlyky, pláč a nářek žen, které se mísí v kakofonii dvojsmyslů. A když odcházejí, vzduch se naplní stejně tak radostnými i smutnými zvuky.
Smutek zpívá
Když však mladý harmonikář náhle naváže s vypravěčem oční kontakt, mladík jako by se zastyděl a s trhnutím obočí se odvrátí a znovu vybuchne s ještě větší vervou než předtím.
Rekruti pokračují k poslednímu domu a tentokrát s nimi vstupuje i vypravěč. Uvnitř je prostřený stůl s chlebem a vodkou pro odcházející muže. Muži však vodku téměř nepijí, dokonce ani při přípitku.
V domě vypravěč spatří mladou ženu, dobře oblečenou v moderním stylu. Ve tváři má uražený výraz a brzy po příchodu rekrutů se zvedne a odejde. Po dotazu vypravěč zjistí, že jde o manželku ženatého rekruta.
Při odchodu z tohoto posledního domu se mladí muži za velkého nářku vydávají na cestu k vozům, které je odvezou pryč. Když se blíží k vozům, někdo, vida harmonikáře, řekne: „Smutek pláče a smutek zpívá!“
Tolstoj v tomto příběhu přiznává, že tyto písně vojáků nejsou lehkou podívanou. V těchto písních se vojáci vyznávají ze svého smutku. Tyto písně představují jejich statečnost, obětavost a odvahu tváří v tvář nejhorším obavám.
Tolstého příběh je ozvěnou příběhu G. K. Chestertona Skleněná hůl: „Svatý Jiří totiž dobře věděl, co vědí všichni skuteční vojáci: že jediný způsob, jak se alespoň přiblížit pravděpodobnosti, že zabijete draka, je dát drakovi velkou šanci, že on zabije vás. A tento způsob, který je jediný, je příliš nepříjemný na to, aby se o něm mluvilo.“
Až příště půjdete kolem hřbitova veteránů, zajděte tam. Vzpomeňte si na vojáky a na to, co obětovali.
Chtěli byste vidět i jiné druhy článků o umění a kultuře? Napište nám své nápady na články nebo zpětnou vazbu na redakce@epochtimes.cz
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times. Text byl redakčně zkrácen.
