Florentský malíř Fra Filippo Lippi zkoumal manželské tradice v prvním komponovaném dvojportrétu renesanční Itálie.
Obraz Fra Filippa Lippiho „Portrét ženy s mužem u okna“ je milníkem italského renesančního malířství a evropského umění vůbec. Představuje řadu prvenství v italském portrétu: je to první italský dvojportrét, první portrét, který zobrazuje portrétovaného v domácím interiéru, a první portrét v tomto žánru, který zobrazuje krajinu v pozadí.
Toto dílo, které má připomínat sňatek, lze interpretovat jako metaforu romantické lásky a vzniku portrétu jako takového.
Inovativní Florencie
Lippi (1406-1469) byl jedním z největších florentských umělců renesance. Jeho dílo, které zahrnuje propracované freskové cykly, světské portréty a náboženské výjevy, však není tak známé jako díla jeho současníků.
Lippi, oblíbený učenci ve své době i dnes, je oceňován pro svou vynalézavost. „Fra Filippo Lippi byl půvabný, zdobný a nesmírně zručný; byl velmi dobrý v kompozicích a rozmanitosti, v barvení, reliéfu a v ornamentech všeho druhu,“ napsal v 15. století básník a humanista Cristoforo Landino.
Lippi získal záštitu mocného italského rodu Medicejských a mezi jeho významné žáky patří jeho syn Filippino Lippi a všeobecně proslulý Sandro Botticelli.
Po osiření byl Lippi vychován v klášteře a později složil řeholní sliby. Umělecké vzdělání získal pravděpodobně během pobytu v klášteře, který nakonec opustil. Jeho raná díla prozrazují, že se seznámil s Masacciem, géniem rané italské renesance, který byl známý svou vážností, strohostí a jasně vymezeným prostorem a perspektivou.
Historici umění také spojují Lippiho dílo se soudobým nizozemským uměním, které se zabývalo naturalistickými detaily a účinky světla. Kromě toho jej ovlivnil sochař Donatello, jeho florentský kolega. Přesto Lippi ve svém díle projevil originalitu. V průběhu svého vývoje zkoumal a začleňoval bohaté dekorativní prvky, nekonvenční kompozice, uměřenost, improvizaci a revizi.
Dvojportrét
„Portrét ženy s mužem u okna“ je komplexní dílo z roku 1440, pocházející z desetiletí, kdy byl Lippi považován za předního florentského malíře. Obraz je novátorskou kompozicí, která výrazně ovlivnila umělce pozdějšího století. Je namalován na dřevě temperou, což je médium, v němž jsou barevné pigmenty vázány ve vodou rozpustné emulzi, obvykle vaječném žloutku.
Vědci předběžně identifikovali tento pár jako Angiola di Bernardo Sapiti a Lorenzo di Ranieri Scolari, kteří se vzali kolem roku 1436. Předpokládá se, že dílo oslavuje sňatek, neboť luxusní oděv ženy ze sametového brokátu s rukávy lemovanými erminem a četné prsteny jsou vhodným oděvem a ozdobou nevěsty. Nápis „lealtà“ neboli „věrnost“ vyšitý zlatými nitěmi a perličkami nad jejím zápěstím podněcuje přesvědčení historiků umění, že jde o portrét věrné manželky, i když je možné, že záměrem díla bylo také připomenout narození dítěte.
Žena na Lippiho portrétu, Angiola, nosí módu inspirovanou francouzským stylem. Jejím oděvem je houppelande, dlouhá, často přepásaná tunika s širokými, přiléhavými rukávy. Houppelande bohatých žen byla často bohatě zdobená; tento příklad je vertikálně plisovaný. Slavný dvojportrét z rané severní renesance, „Arnolfiniho portrét“ od Jana van Eycka, byl namalován o něco dříve než Lippiho portrét a také na něm je vidět houppelande.
Ženy na obou portrétech mají na prstech několik prstenů. Angiola má nejméně čtyři, které jsou umístěny na dolním a horním kloubu. Takto neobvykle umístěné prsteny by ztěžovaly obratnost a mohly by být prostředkem signalizujícím zámožné postavení žen.
Historička šperků Amanda Triossiová ve své přednášce „Šperky na italských renesančních obrazech“ v rámci přednášky na GemGenève zdůrazňuje, že studium portrétů je pro pochopení historických šperků – jak se nosily a navrhovaly – zásadní, protože existuje jen velmi málo dobových příkladů. Triossiová vysvětluje, že ačkoli je obtížné definitivně určit drahokamy na portrétech, černé šperky obvykle označují diamanty, protože způsob, jakým byly drahokamy v daném období broušeny a zasazovány, vedl k tomu, že se jevily černé. Příkladem může být dochovaný renesanční diamantový prsten, který je nyní součástí The Walters Art Museum.
Angiola má na sobě další šperky, včetně perlového náhrdelníku, brože se zdánlivě oblíbeným čtyřlístkem a ozdoby hlavy poseté perlami na rohovém závoji. Účes vyjadřuje její postavení vdané ženy.
O srdcích a rukou
Ženich na obraze „Portrét ženy s mužem u okna“, zvaný Lorenzo, je oblečen do šarlatové látky. Jeho stejně zbarvený klobouk označuje jeho vysoké společenské postavení a nazývá se „berretta alla capitanesca“. Slavný příklad této pokrývky hlavy najdeme na temperovém diptychu Federica da Montefeltro a jeho manželky Battisty Sforzy od Piera della Francesca, namalovaném asi 25 let po Lippiho portrétu.
Lorenzovy ruce spočívají na rodinném erbu. Podle nejnovějšího bádání patří heraldický znak sedící ženě, což mění navrhovanou identitu postav. Historička umění Katalin Prajda se domnívá, že by mohlo jít o Francescu di Matteo Scolari a Bonaccorsa di Luca Pitti, pár, který se vzal v roce 1444.
Po většinu 15. století se na florentských portrétech používal nejčastěji profil. Lippi na tuto tradici navázal, ale zahrnul do ní ruce obou postav. Technická analýza provedená v The Met formou infračervené reflektografie odhaluje řadu změn, které Lippi během práce na obraze provedl, zejména pokud jde o formátování jejich rukou.
Původně měla žena palec položený na vrcholu levé ruky a ukazováček pravé ruky byl delší. Lippiho konečné rozhodnutí umístit ruce jako jednu nad druhou naznačuje, že je sedící žena v klidu.
Muž zpočátku zvedl jednu ruku téměř k bradě, což vyvolávalo dojem aktivního pohybu. Lippiho konečné uspořádání zdůrazňuje jeho roli pozorovatele. Umělcovo rozmístění postav, kdy žena dominuje obrazové rovině, zatímco muž zaujímá podřízenou pozici mimo místnost a hledí okenním otvorem, je totiž pro portrét z období kolem roku 1400 neobvyklé. Druhé okno zobrazuje krajinu, která může být pohledem na skutečný pozemek, který patřil manželům.
Místnost zobrazená v „Portrétu ženy s mužem u okna“ je nápadná svou nevěrohodností a je příkladem Lippiho zájmu o umělost. Keith Christiansen, emeritní předseda oddělení evropského malířství v Met, v katalogovém hesle obrazu píše, že umělec „situuje ženu do domácího interiéru, jehož krabicovitý tvar a strmě předsazený strop připomínají vyobrazení Madony s dítětem (Donatellova takzvaná Pazziho Madona v Bodemuseu v Berlíně)“.
Rysy obou sedících na Lippiho portrétu jsou zobecněné. Tento nedostatek detailní individualistické fyziognomie spolu s nerealistickým interiérem ukazují, že ačkoli badatelé uvádějí nizozemský naturalismus jako inspiraci pro Lippiho, umělec měl svůj vlastní osobitý styl.
Poetická domýšlivost
Diváky na „Portrétu ženy s mužem u okna“ upoutají pohledy jednotlivých postav, což je důležitý prvek renesanční milostné poezie. Oblíbeným tématem dobové literatury je totiž muž, který poprvé zahlédne svou milou u okna. Scéna má také potenciální biblickou aluzi. Christiansen sdílí verš z Písně písní (2,9) o ženichovi, interpretovaném jako Kristus, který „stojí za naší zdí, nahlíží do oken, nahlíží skrze mříž“.
Christiansen také upozorňuje na Lippiho fascinující využití stínu, neboť sedící muž vrhá na zadní stěnu dobře definovaný stín. Vědci se domnívají, že jde o narážku na záznam z „Přírodopisu“ římského spisovatele Plinia Staršího. Plinius v ní spojuje vznik malby s příběhem milence, který sleduje obrysy stínu vrhaného svou milou na zeď. Christiansen píše: „Stín tak lze chápat nejen jako záznam milenčiných rysů, ale i jako výzvu ke čtení obrazu jako básnické domýšlivosti.“
Ať už „Portrét ženy s mužem u okna“ oslavuje zasnoubení, sňatek nebo narození, je reprezentativní pro nadčasovou touhu lidstva zvěčnit lásku.
Chtěli byste vidět i jiné druhy článků o umění a kultuře? Napište nám své nápady na články nebo zpětnou vazbu na redakce@epochtimes.cz
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.