Marina Zhang

24. 5. 2024

Dr. Stephen Iacoboni patří ke generaci tzv. baby boomers. Narodil se v roce 1952 a dospěl v 60. letech, kdy země žila v bublině ideálního amerického snu.

„Byl jsem vychován jako římský katolík a byl jsem velmi věřící,“ řekl Iacoboni, „ale s křesťanstvím jsou spojeny některé vnitřní rozpory, a když jste mladí a idealističtí, nechápete, že lidé jsou nedokonalí, a tak jim vyčítáte věci, které jsou jen součástí toho, že je člověk křehký a má chyby.“

Iacoboniho rozčarování přišlo na počátku 70. let, kdy s protesty za občanská práva a protiválečným hnutím proti válce ve Vietnamu vypluly na povrch společenské problémy hnisající ve vnitřních částech amerických měst.

Protiváleční demonstranti s černými páskami na rukou zaplňují schody Kapitolu Spojených států a drží se za ruce v den Národního moratoria ve Washingtonu, D.C., na protest proti pokračující válce ve Vietnamu, 15. října 1969. (AFP/Getty Images)

„Byl jsem vychováván jako vlastenec a věřil jsem, že všichni jsou si rovni; v mládí jsem si uvědomil, že barevní lidé nemají stejná práva a že jsme v jihovýchodní Asii [ve vietnamské válce] zabíjeli nevinné lidi,“ řekl Iacoboni v telefonickém rozhovoru pro Epoch Times.

Spojené státy se z Vietnamu stáhly, jakmile byly ztráty na životech pro zemi příliš velké.

V důsledku prohrané války byli křesťané, kteří většinou zastávali konzervativní názory, obviňováni z protikomunistické politiky, která vedla k osmileté intervenci Spojených států ve vietnamské válce. To zahrnovalo rostoucí počet obětí, traumatizované veterány a příběhy o brutálním zabíjení vietnamských civilistů americkou armádou.

Zatímco křesťané čelili na veřejném fóru útokům za prosazování válečné agendy, moderní věda přicházela s novými vzrušujícími objevy, které byly zarámovány do příběhů popírajících existenci vyšší bytosti.

„Věda šedesátých a sedmdesátých let přišla a řekla: ‚no, vyřešili jsme hádanku života: hádanka života je dělitelná na biochemii, že všechno, co děláte, každá vaše myšlenka, každá vaše emoce, je založena na DNA a vy jste jen chemický stroj‘.“

Od konce 50. do 70. let došlo k prudkému rozvoji objevů v oblasti molekulární biologie DNA.

V roce 1953 James Watson a Francis Crick zjistili, že struktura DNA je dvoušroubovicová. Jérôme Lejeune v roce 1959 prokázal, že nemoci jsou geneticky podmíněné, když ve své studii ukázal, že Downův syndrom je způsoben tím, že se člověk narodí s 21. chromozomem navíc v každé buňce.

V roce 1965 byla poprvé sekvenována transferová RNA (tRNA) a bylo zjištěno, že sekvence RNA v sadách po třech odpovídají specifickým aminokyselinám, které se spojují a tvoří bílkoviny.

„V té době jsem byl chemik a … byl jsem mladý a vzdělaný a hloupý, což znamená, že jsem nebyl moudrý. Nebyl jsem schopen vidět chybu v tomto argumentu a ten argument se dostal až k tomu, že jsem tvrdil, že není důvod věřit v Boha Abrahámova.“

Dr. Maurice Hugh Frederick Wilkins, 46 let, Greenwich, Anglie, stojí s modelem molekuly DNA během tiskové konference v newyorské kanceláři Sloan-Ketteringova institutu pro výzkum rakoviny 18. října 1962. (Anthony Camerano/AP Photo)

Iacoboni dostal na lékařské fakultě knihu, která ovlivnila jeho mladá léta a ovlivnila mnoho tehdejších studentů medicíny. Byla to kniha Náhoda a nutnost, kterou napsal biochemik Jacques Monod, nositel Nobelovy ceny a ateista.

Monod se v roce 1968 o cenu dělil s Françoisem Jacobem a André Lwoffem. Tito tři dokázali, že informace nesená v DNA je překládána do bílkovin pomocí posla, kterého dnes známe jako messengerovou RNA (mRNA).

Na příkladu lac operonu (potřebného pro transport a metabolismus laktózy) z Escherichia coli také ukázali, že to, zda se činnost enzymů (bílkovin urychlujících chemické reakce) aktivuje, nebo potlačuje, se samo reguluje pomocí DNA.

Monod toto zjištění použil k upevnění svého tvrzení, že biomolekulární děje jsou řízeny výhradně naší DNA, a proto neexistuje žádná vyšší entita.

Přestože jeho argumentaci o více než 30 let později vyvrátil jiný ateistický vědec objevem epigenetiky, Monodův argument proti existenci Boha přetrvával a odkaz beznaděje, který člověku zanechal, zůstal.

„Prastará smlouva je v troskách,“ napsal Monod, „člověk konečně ví, že je sám v necitelné nesmírnosti vesmíru, z níž se vynořil jen náhodou. Jeho osud není nikde určen, stejně jako jeho povinnosti. Království nahoře nebo temnota dole, to si musí vybrat sám.“

Iacoboni tehdy jako vnímavý mladík považoval Monodovy argumenty za fakta. Byl rozčarován světem a protináboženský narativ z politiky i vědy mu dával smysl.

„Protože křesťané jsou pokrytci,“ řekl Iacoboni, „jejich náboženství je založeno na pohádce o něčem, co se stalo kdysi dávno, a nyní máme ve vědě důkaz, že žádný Bůh neexistuje.“

Pro Iacoboniho bylo v té době snadnější a pravděpodobně i pohodlnější nechat Boha být, než věřit v něco, co uznávaní senioři ve vědách z celého srdce popírali.

„Když je vám dvacet let, není tak těžké Boha opustit, protože věřit v Boha vyžaduje určitá omezení.“

„[Sedmdesátá léta byla] dobou volné lásky. Existovala kontrola porodnosti … Všichni hledali změnu.“

Iacoboni však brzy zjistí, že jeho odchod od víry v raných 20 letech si nakonec vyžádá dlouhou a emocionální cestu zpět tam, kde to všechno začalo.

Návrat k víře při léčbě pacientů s rakovinou

„V prvním desetiletí 21. století, někdy kolem roku 2000 až 2010, jsem se velmi pomalu probral [a vrátil se k víře].“

Iacoboniho kniha Neumírající duše, která vyšla v roce 2010, vypráví o jeho emotivní cestě zpět k víře, když léčil pacienty s rakovinou, přičemž dokumentuje jeho první pacienty ještě v době, kdy byl stážistou, až do doby, kdy se stal praktikujícím specializovaným onkologem.

Iacoboni vykonával svou praxi v nemocnici MD Anderson, která je dodnes světoznámou univerzitní fakultní nemocnicí a jedním z předních světových pracovišť pro výzkum rakoviny.

„Patřil jsem k Andersonovi – myslím z filozofického hlediska. Jako mladý ateistický intelektuál, čerstvě po medicíně a plný pýchy, jsem si vybral onkologii, protože jsem chtěl dokázat, že věda a logika mohou zvítězit nad čímkoli – dokonce i nad rakovinou,“ napsal Iacoboni ve své knize.

MD Anderson Cancer Center na Texaské univerzitě, 1. října 2018. (Timothy A. Clary/AFP/Getty Images)

Brzy si však uvědomil, počínaje prvním pacientem, kterého na Andersonově klinice léčil, že moderní věda častěji nedokáže zastavit rakovinu, která jeho pacientům ubírá život.

A co hůř, Iacoboni si brzy uvědomil, že léčba pacientů je sice náročná, ale že musí čelit i další výzvě, na kterou nebyl dobře připraven. Jeho pacienti chtěli víc než lékaře, chtěli citového léčitele a průvodce; chtěli, aby jim pomohl čelit jejich smrti.

„Jako ateista jsem samozřejmě neměl žádné odpovědi.“

„[Jako] lékař ateista, který se zabývá pacienty, kteří jsou z velké části agnostici, je umírání pro každého velmi těžké,“ řekl Iacoboni, „moji pacienti, kteří si nechtěli připustit víru, se na smrtelné posteli velmi, velmi trápili.“

Tato skutečnost Iacoboniho trápila. Věděl, že mu něco chybí, a uprostřed své kariéry začal hledat odpovědi, které by pacientům pomohly na emocionální cestě.

Věci se pro něj začaly měnit, jakmile začal ordinovat v malém venkovském městě, v místě, kde téměř všichni jeho pacienti patřili k nějaké víře.

Prvním pacientem, který ho přivedl na cestu zpět k víře, byl muž z Ukrajiny jménem Pavel. Pavel byl prostý zemědělec. Staral se o dobytek a úrodu v blízkosti černobylského jaderného reaktoru na Ukrajině. Když v roce 1986 došlo k černobylské havárii, radiace změnila jeho rajčata na žlutá, zelené fazole na červené a pšenice mu uschla.

Přesto Pavlova žena a ostatní ženy mlely obilí na mouku na chleba a jedly podivně zbarvenou zeleninu. Pavel a jeho rodina neměli na výběr. Buď by snědli, co zasadili, nebo by umřeli hlady.

Nebylo proto divu, že Pavel onemocněl leukémií způsobenou radiací z kontaminovaných potravin, které jedl.

Pavlova místní nemocnice na Ukrajině nebyla na léčbu rakoviny vybavena, ale Pavel měl ruské příbuzné ve Washingtonu. Poté, co jeho příbuzní vyprávěli Pavlův příběh ve svém kostele, zástupci jeho církve se obrátili na stát a svého kongresmana, kterým byl Tom Foley – v té době předseda Sněmovny reprezentantů. Foley zajistil pro Pavla soucitnou výjimku a cestovní pas a ten byl poté letecky dopraven do Washingtonu na léčbu.

Iacoboni byl Pavlovým lékařem, a přestože jeho rodina nemohla na jeho léčbu poskytnout žádné peníze, s vědomím všech obětí, které bylo nutné podstoupit, aby se tento muž dostal do jeho ordinace, byl Iacoboni odhodlán udělat vše, co bude v jeho silách, aby Pavlovi pomohl.

Pavel však již byl v pokročilém stádiu a blížil se smrti. Jeho první krevní test ukázal, že je těžce chudokrevný, s objemem červených krvinek 10 procent při normálním rozmezí 38–45 procent.

Přesto Iacoboniho při setkání s mužem překvapilo, jak je šťastný a bez zjevných známek nemoci.

Při setkání v nemocničním pokoji Pavel vyskočil z postele a potřásl Iacobonimu rukou tak silně, že cítil mozoly na jeho dlani.

Jak Iacoboni vzpomíná ve své knize:

„A pak pomalu a obřadně sklonil hlavu.

Zjistil jsem, že mě taková formální úcta zaskočila. Ujistil jsem ho slovem – a pak, když jsem zjistil, že neumí skoro vůbec anglicky, i řečí těla –, že žádné úklony nejsou nutné.

Pavel se lehce usmál a na tváři se mu objevil výraz, který mluvil co nejjasněji a nejstručněji: tady nejde o to, co je formální nebo nutné, tady jde o uznání… A jedním slovem, o důstojnost.“

Iacoboni nasadil Pavlovi transfuze krve kvůli anémii a pak začal s chemoterapií. Pavel dosáhl remise, ale jen na devět měsíců, protože léky pomalu ztrácely účinnost.

Brzy ho leukémie ovládla a rozšířila se po celém těle. Pavlova slezina se zvětšila z normální velikosti brambory na velikost melounu.

Pavel umíral.

Během devíti měsíců, kdy Iacoboni Pavla léčil, však s překvapením zjistil, že Pavel nejenže se smrti nebojí, ale že ji očekává s dychtivostí a úžasem.

Pavel byl křesťan, stejně jako mnoho lidí ve městě. Iacoboni léčil mnoho křesťanů, kteří při své smrti nenacházeli útěchu ve své víře. Pavlovi však víra posloužila velmi dobře.

„Nedokázal ke mně promluvit slovy, komunikoval prostřednictvím světla v očích, lehkého úsměvu a spokojeného postoje. Takto komunikoval s každým, nejen se mnou.“

Na své vlastní duchovní cestě a při hledání odpovědí Iacoboniho přitahovala Pavlova důstojnost a síla. Iacoboni věděl, že jeho optimismus a úsměvy nejsou fasádou. Rakovina svléká všechny druhy fasád a on viděl nejrůznější pacienty.

I když bylo poškození leukémií zřejmé, Pavel zůstal laskavý a nestěžoval si na bolest, kterou prožíval. Zatímco mnozí pacienti se mohou statečně přetvařovat a na klinice se chovat silněji a zdravěji, aby je Iacoboni podpořil v jejich popírání smrti, Pavel to neudělal.

„Jeho optimismus nikdy nebyl nucený. Když jeho umírající tělo ochablo a energie začala ubývat, nebránil se tomu. Prostě to nechal dojít,“ napsal ve své knize.

Nakonec pro Pavla nastaly poslední dny a Iacoboni ho musel hospitalizovat. I na smrtelné posteli Iacoboni s údivem zjistil, že se Pavel usmívá a utěšuje své přátele a příbuzné.

Vzhledem k jazykové bariéře bylo pro Iacoboniho těžké s Pavlem komunikovat, a tak s ním zůstal poslední tři nebo čtyři hodiny u lůžka a snažil se porozumět tomuto malému prostému člověku, tak plnému důstojnosti a síly.

„Během tohoto bdění jsem poprvé ve své kariéře pozoroval vzácnou a ohromující krásu duchovně spokojené smrti,“ napsal.

Na rozdíl od všech pacientů, které Iacoboni v uplynulých 15 letech léčil, se Pavel rozhodl zemřít přirozenou cestou bez sedativ.

To Iacobonimu umožnilo zůstat s Pavlem až do konce citově spojen. Pavel měl stále otevřené oči a Iacoboni ho pozorně sledoval.

V posledních minutách se pak Pavlův pohled změnil, vypadal „nesvětsky“ – pohled plný klidu a nesobeckosti, který Iacoboni nikdy předtím neviděl.

Iacoboni si nejprve myslel, že Pavel upadá do kómatu, ale jeho puls byl silný a dýchal bez námahy.

Pak se Pavlův „nesvětský“ výraz mírně změnil, a to právě natolik, aby Iacoboniho zaskočilo přesvědčení, že ho pozoruje jiná vnímající bytost.

„Někdo jiný než Pavel – jeho ego nebo jeho osoba. Ale kdo… nebo co… by to mohlo být?“ ptal se Iacoboni ve své knize.

Pravda jako by na něj vyskočila, přesto pro něj bylo těžké ji přijmout.

Iacobini zíral a zadržoval dech. Nevěděl, jak dlouho mu trvalo, než se uvolnil a konečně to připustil. Napsal:

„Ano, příteli, vidím… ,to‘…“

„… vidím tvou duši.“

„V té chvíli prozření, poznání a uvědomění… Pavel odešel. Zavřel oči, přestal dýchat a místnost se ztišila.“ Té noci se Iacoboni s přesvědčením dozvěděl odpověď na otázku, která ho pronásledovala po každé smrti jeho pacientů.

„Už nikdy nebudu přemýšlet, jestli existuje něco víc.“

„Neumírající duše“ od Stephena Iacononiho. (Se svolením Dr. Iacoboniho)

Pavel byl první důležitou součástí Iacoboniho cesty zpět k víře.

Telos: Jak věda dokazuje existenci návrháře

V roce 2010 začal Iacoboni pracovat na své knize TELOS: Vědecký základ pro život s účelem. Kniha nakonec vyšla v roce 2022.

Očekával, že kdyby psaní knihy Telos věnoval veškerý svůj čas, trvalo by mu to 6 měsíců, ale jako praktikujícímu onkologovi mu to trvalo 10 let.

Zatímco se Iacoboni vracel k víře emocionálně – jak je zdokumentováno v Neumírající duši –, bádal také intelektuálně a snažil se pochopit, proč to, co ho učili, bylo v naprostém rozporu s tím, co prožíval.

Brzy zjistil, že věda, v niž pevně věřil, je chybná a chybí jí klíčové důkazy pro její teorie, přestože tyto teorie byly vydávány za fakta.

V průběhu knihy sleduje teorie života od různých velkých filozofů a vědců včetně Aristotela, Isaaka Newtona, Charlese Darwina a mnoha dalších, až čtenář dospěje k pochopení současnosti.

Průkopníci moderní vědy, včetně Monoda a Bertranda Russella, tvrdili, že život je náhodný a že člověk je na světě sám bez vyšší entity.

„Člověk je produktem příčin, které nepředvídaly, jakého cíle dosáhnou; jeho původ, jeho naděje, jeho lásky a jeho víra jsou jen výsledkem náhodného souběhu atomů,“ napsal Russell.

Ačkoli se díky těmto argumentům věřící jejich učení cítili osvobozeni, vedlo je to také k „neústupnému zoufalství“, s nímž se Russell potýkal stejně jako mnozí z Iacoboniho prvních pacientů.

Pokud totiž jejich tělo a život byly náhodnými událostmi, eliminovalo to jejich smysl pro účel, smysl života.

„Nechvalně proslulý ateista Bertrand Russell v podobném tónu v mladém věku prohlásil: ,Uvažoval jsem o sebevraždě, kterou bych byl spáchal, nebýt toho, že mi matematika připadala tak moc zajímavá,‘“ napsal Iacoboni.

V rozporu s tím, co ho učili, Iacoboni pozoroval přírodu a všiml si, že život překypuje účelností a záměrem.

Byl plný telosu, což znamená cíl nebo konečný účel.

„Telos: vědecký základ pro život s účelem.“ (Telos: The Scientific Basis for a Life of Purpose.) (Se svolením Dr. Iacoboniho)

„Nejlepším příkladem takového života jsou tučňáci císařští. Ti chodí 95 km po ledu pro potravu, naplní si žaludek a pak jdou 95 km zpět a potravu vyvrhnou pro mládě,“ řekl Iacoboni.

„Proč to dělají? Proč si ten tučňák neřekne: Nepůjdu 95 km pěšky, abych nakrmil nějaké hloupé mládě. Prostě se nasytím a pak si odpočinu. To oni nedělají.“

Nejenže tučňáci císařští vydrží tuto fyzickou práci, aby vyvedli svá mláďata, Iacoboniho kniha také ukázala, že mají vrozené pochopení pro termodynamiku při inkubaci:

„Tučňáci císařští, kteří se v antarktické vánici shlukují, se střídavě otáčejí od středu k druhému okraji kruhu a zpět, sdílejí chlad a vzájemně se chrání v nejnepřátelštějším prostředí na Zemi. Nikdo tučňáky k tomuto složitému manévru netrénoval ani jim nevysvětlil, že díky této spolupráci budou schopni přežít lépe, než kdyby šli sami. Vnitřní znalost jednat s takovým záměrem byla již v nich, neodmyslitelně spjata s jejich chováním.“ Jejich vrozená snaha vychovávat mláďata výrazně převyšuje jejich přirozenou touhu přežít. Toto pochopení vlastní tělesné stavby a toho, jak by měli fungovat, jim bylo zcela vrozené.

Tučňáci císařští (Aptenodytes forsteri) v Antarktidě. (National Science Foundation)

Iacoboni ve své knize uvádí mnoho příkladů těchto vrozených pudů. Pozoroval, jak se novorozené žirafy do 10 minut po narození postaví na nohy a sají od matky, čímž plní úkol, který je jim vrozený.

Odkud se toto vrozené chápání vzalo?

Iacoboni tvrdil, že bylo do organismu „navrženo“.

Když něco navrhujeme, vtiskujeme tomu určitý účel a záměr, a když vidíme, že život je naplněn přirozenou snahou, která přesahuje pouhé přežití, Iacoboni tvrdil, že musí existovat vyšší návrhář, bez ohledu na to, zda tohoto jedince můžeme vidět, nebo ne.

„Když jdete po pláži … a najdete hrad z písku a nikdo není poblíž. Museli byste si položit otázku, co tady ta věc dělá? Vytvořil tuto věc písek, vítr a voda? Udělala se sama slepými silami? Nebo to dal dohromady někdo s návrhářským intelektem?“ zeptal se Iacoboni.

„To jsou jediné dvě možnosti, že? A nemyslím si, že by se našel někdo, kdo není postižený, kdo by řekl ,písek a vítr postavily hrad z písku‘. Řekli by ,ne, nějaký tatínek a jeho děti postavili hrad z písku, hráli si a šli domů‘.“

Stejný způsob myšlení si Iacoboni zavedl i v pohledu na život. I když možná nevidíme tátu a děti, jak staví hrad z písku, vidíme v dočasné písečné stavbě intelekt a design, a v živých bytostech Iacoboni vidí design a inteligenci také.

Žraloci mají strukturu zvanou Ampullae Lorizini, kterou nemají žádná jiná zvířata. Jedná se o jedinečnou síť pórů naplněných slizem po celé přední straně a bocích, které žralokovi umožňují chytat kořist. Většina žraloků má velmi špatný zrak a neumí ani tak rychle plavat, takže mu jde o to, aby dokázal kořist v nouzi chytit. K tomu slouží jeho ampule, která dokáže na dálku rozpoznat turbulence.

Někdo může, podobně jako Charles Darwin, tvrdit, že vznikla evolucí, což znamená, že žraloci kdysi ampulu neměli, ale pak ji získali mutací (náhodnou změnou v DNA).

Teoreticky to může znít skvěle, ale realita často vypovídá o něčem jiném.

„Problém je, že pokud máte náhodné mutace, nikam se konstruktivně neposunete. Všechno je destruktivní,“ řekl Iacoboni, „v lékařských oborech víme, co mutace dělají, zabíjejí vás.“

U lidí jsou mutace základem geneticky dědičných chorob a rakoviny. Kromě vzniku bakterií a virů odolných vůči lékům vede většina mutací u zvířat a rostlin k onemocnění.

Dále mají žraloci 16 000 miliard párů DNA, takže je také otázkou náhody, aby byly mutace nejen užitečné, ale také aby se v příslušné oblasti vyskytovaly kombinace mutací za předpokladu, že jiné mutace jinde žraloka nejdříve nezabijí.

I v případě hypotetického scénáře, že ampule skutečně vznikly mutací, vyvstává otázka přežití žraloka bez ampule, se špatným zrakem a průměrnou schopností plavat. Jak by přežil po mnoho generací, aby získal ampuli?

Pokud měl žralok dobrý zrak a dokázal chytat kořist bez ampulí, pak by nyní žijící žraloci měli mít bystrý zrak i ampule, to, že žraloci postupně ztrácejí zrak, odporuje teorii přežití nejsilnějších, kdy přežívá ten s nejvýhodnějšími vlastnostmi a své vlastnosti předává dál.

Iacoboni proto tvrdil, že dalším pravděpodobným důvodem je, že vše bylo navrženo, přičemž všechny funkce a účel přirozeně splynuly do konečného modelu života.

„Organismy jsou o organizaci,“ napsal Iacoboni. Dokonce i samotná etymologie slova organismus má kořeny v řádu a v designu.

Jako vír lesklých vloček třpytících se na sněhové kouli zachytil Hubbleův vesmírný dalekohled NASA/ESA okamžitý pohled na stovky tisíc hvězd pohybujících se v kulové hvězdokupě M13, jedné z nejjasnějších a nejznámějších kulových hvězdokup na severní obloze. Tuto třpytivou hvězdnou metropoli lze snadno nalézt na zimní obloze v souhvězdí Herkula a za tmavé oblohy ji lze zahlédnout i pouhým okem. M13 je domovem více než 100 000 hvězd a nachází se ve vzdálenosti 25 000 světelných let. (NASA)

Volání do zbraně

TELOS je „volání do zbraně“, řekl Iacoboni. Není to pouhé cvičení ani čtení, ale spíše poznání, že existuje vyšší tvůrce. Jedinci bez víry jsou odsouzeni ke stejnému utrpení a chaosu, jaký zažili Monod, Russell a další ateističtí vědci citovaní v jeho knize.

„Nezajímá mě pojmenování Boha, nejsem teolog,“ řekl Iacoboni.

„Chci jen, abyste věřili v nejvyššího návrháře a pochopili, že existuje vyšší smysl, který prostupuje životem a s nímž je třeba navázat kontakt, pokud chcete mít život, který stojí za to žít.“

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Přečtěte si také

Vědci chtějí zdokonalit AI pomocí uměle vypěstovaných lidských mozkových buněk
Vědci chtějí zdokonalit AI pomocí uměle vypěstovaných lidských mozkových buněk

Dochází k propojování lidského s umělým. Švýcarský startup vyvinul procesor z uměle vypěstovaných lidských mozkových buněk. Australští vědci pomocí takových buněk zdokonalují AI.

Stále více lidí se odvrací od zpravodajství, mladší generace mění stereotyp, ukazuje průzkum
Stále více lidí se odvrací od zpravodajství, mladší generace mění stereotyp, ukazuje průzkum

Stále více lidí se aktivně vyhýbá zpravodajství, protože ho považují za depresivní či nudné. K fenoménu v posledních letech mohly přispět pandemie covidu-19, ruská invaze na Ukrajinu nebo válka v Pásmu Gazy.

Ceny v zemědělství dál klesají. Data z České republiky vévodí evropským statistikám
Ceny v zemědělství dál klesají. Data z České republiky vévodí evropským statistikám

Podle údajů Eurostatu klesají ceny potravin v České republice nejrychlejším tempem ze všech zemí Evropské unie.

Unijní lídři budou řešit nejvyšší posty v EU, nejspíš podpoří von der Leyenovou
Unijní lídři budou řešit nejvyšší posty v EU, nejspíš podpoří von der Leyenovou

Vzhledem k vítězství Evropské lidové strany (EPP) by měla funkci předsedkyně Evropské komise obhájit Ursula von der Leyenová.

Většina zemí na summitu ve Švýcarsku označila celistvost Ukrajiny za základ míru
Většina zemí na summitu ve Švýcarsku označila celistvost Ukrajiny za základ míru

Osmdesát zemí světa dnes společně vyzvalo, aby "územní celistvost" Ukrajiny byla základem jakékoli dohody o ukončení ruské agrese.