Komentář
Kdybyste si toho nevšimli, 9. května jsme oslavili „Den Evropy“ a připomněli si 74. výročí Schumanovy deklarace. Tato deklarace, kterou 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, připravila půdu pro vznik Evropského společenství uhlí a oceli (ECSC), které v roce 1952 založily Francie, Západní Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. ECSC bylo prvním vážným pokusem o institucionalizaci nadnárodní evropské spolupráce v poválečném období a nakonec se vyvinulo v měnovou, politickou a hospodářskou unii, kterou dnes nazýváme Evropskou unií.
Jak se Evropská unie rozšiřovala a přenášela větší pravomoc na evropské orgány správy a tvorby politik, zejména na Evropskou komisi, musela se potýkat s výraznými rostoucími bolestmi: vzhledem k velké kulturní, politické a ekonomické rozmanitosti v Unii je nesmírně obtížné vytvořit a udržet vizi Evropy, která by byla široce sdílená v celé Unii.
Odchod Británie z EU v kombinaci s intervenujícími volebními úspěchy euroskeptických stran a vůdců v zemích jako Švédsko, Itálie, Francie, Polsko a Nizozemsko je příznakem zásadního rozkolu mezi „oficiální“ vizí Evropy – podporovaná současnou komisí a mnoha tradičními levicovými a středopravými stranami, Evropou „sdružené suverenity“, sdílených sociálních ideálů a centrálně koordinované daňové, klimatické, pandemické a uprchlické politiky, a vizí disentních stran, které si představují Evropu jako unii nezávislých, suverénních národů, které spolupracují v oblasti ekonomických zájmů, ale mají širokou možnost určovat vlastní politiku v široké škále oblastí, od imigrace a daní až po klima, zemědělství, zdravotnictví a sociální péči.
Snaha o politickou konsolidaci
Ačkoli se Evropská unie zrodila v podstatě jako nástroj hospodářské spolupráce, zárodky konsolidovanější a integrovanější politické unie byly přítomny od samého počátku, neboť poválečný ideál míru, lidských práv a solidarity, na němž byla Evropská unie vybudována, by mohl být potenciálně interpretován tak, že by znamenal stále integrovanější zahraniční, daňovou a sociální politiku v celé Unii, jakož i širší roli Evropského soudu pro lidská práva – což se také stalo.
Zavedení měnové unie v roce 1992 však zřejmě posloužilo jako silný katalyzátor větší politické harmonizace. Měnová unie je totiž udržitelná pouze při relativně vysoké míře kontroly veřejných financí a výdajů ze strany orgánů EU, což vyžaduje, aby se členské státy výrazně vzdaly politické a hospodářské suverenity.
Nevyřešené napětí
Jedním z nejikoničtějších představitelů náročnějšího přístupu k evropské integraci je francouzský prezident Emmanuel Macron. V četných veřejných vystoupeních, včetně projevu proneseného 11. dubna 2023 v Haagu, vyzval k „silnější a lepší evropské integraci“, dokonce k „suverénnější“ Evropě, a to v celé řadě otázek, od obrany a regulace průmyslu až po regulaci sociálních médií a klimatickou politiku.
Ať už s Macronovým návrhem „spojit“ evropskou suverenitu v řadě politických oblastí souhlasíte nebo ne, přinejmenším toto se zdá být jasné: ideál Evropy jako unie suverénních národů spolupracujících v určitých omezených politických oblastech, který se zdá být vhodný pro první modely integrace EU, postupně ustupuje ideálu Evropy jako suverénní unie občanů s daněmi, financemi, obranou, klimatickou politikou, imigrací a zahraniční politikou řízenou z centra.
Vedoucí představitelé EU nebyli schopni vyřešit napětí mezi těmito dvěma neslučitelnými vizemi Evropy, protože mezi členskými státy a uvnitř nich neexistuje politická ani kulturní shoda ohledně budoucnosti Evropské unie. Tato nevyřešená napětí položila základ pro soustavnou polarizaci Evropy na dvě frakce: jedna upřednostňuje koncentraci široké škály politických a ekonomických funkcí v evropských institucích a druhá volnější, decentralizovanější unii nezávislých států.
Vzestup nacionalistického populismu
Až do brexitu vedoucí představitelé EU toto napětí víceméně mlžili. Ale s tím, jak se veřejné finance napínaly, sociální dávky se ztenčovaly a EU se dostávala pod stále větší tlak migrace z rozvojových zemí, nacionalistické diskurzy s populistickým, protistátním tónem postupně získávaly na síle. Dostali jsme se do bodu, kdy strany, které jsou skeptické vůči současnému směřování ke stále větší integraci, i když ne vždy vedou ve volbách, jsou nyní ve většině zemí EU dostatečně velké na to, aby měly skutečný vliv na národní politiku. Pokud lze podle současných volebních trendů a průzkumů veřejného mínění usuzovat, letošní červnové volby do Evropského parlamentu posunou poměr sil v Evropském parlamentu blíže ke stranám, které jsou k evropské integraci v otázkách, jako je imigrace a klimatická politika, velmi kritické.
Čeká nás těžká volba
Všechny tyto události naznačují, že nás čeká střet mezi zastánci další integrace a konsolidace, jako je současná Evropská komise a její centrističtí a levicoví spojenci v Evropském parlamentu, a cestou „štíhlejší“ a politicky méně ambiciózní Evropy, kterou prosazují nacionalistické a euroskeptické strany na pravici.
Obě možnosti s sebou nesou značná rizika. Snaha urychlit integrační proces může přispět k ještě většímu pocitu bezmoci občanů, kteří vidí, že jejich národní parlamenty jsou zbaveny klíčových politických funkcí, což ještě více posílí euroskeptické strany. V době, kdy se zdá, že nacionalismus a nespokojenost s tím, co je vnímáno jako nekontrolované přistěhovalectví, nabírají na síle, může snaha o další politickou konsolidaci potenciálně rozvrátit Evropskou unii.
Na druhou stranu by jakýkoli pokus o obnovení hospodářské a politické suverenity členských států pravděpodobně destabilizoval současný evropský hospodářský systém, přinejmenším v krátkodobém horizontu. Životaschopná měnová unie může být ohrožena, pokud se evropské instituce vzdají kontroly nad veřejnými výdaji a financemi členských států.
Dříve či později se občané a političtí představitelé EU budou muset rozhodnout, jakou Evropu chtějí podporovat: vysoce integrovanou politickou unii, o jejíž hlavních politikách se rozhoduje v Bruselu, nebo hospodářskou unii suverénních států, jejíž centrální koordinace je vyhrazena především otázkám společného hospodářského zájmu. Ani jedna z těchto dvou možností nemá zaručený úspěch. Ale přešlapování na politické a institucionální půli cesty s politikami, které spoustu lidí rozčilují a neprojevují žádnou vážnou snahu formulovat společnou vizi toho, kam Evropa směřuje a co představuje, je receptem na politickou průměrnost, rozčarování a chronickou nestabilitu.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
