Na úpatí Železných hor v blízkosti řeky Doubravy stojí na samotě několik staveb, které vznikly před více než sto lety. Dnes tady úspěšně funguje rodinné ekologické hospodářství Zastráň, kterému dělá společnost už dobrých 500 let statná lípa. Z okolní přírody dění na farmě pozorují srnky, divočáci, lišky, ale i pestrá škála ptáků. Vydal jsem se prohlédnout si všechno z blízka a něco zjistit o lidech, kteří tam pracují.
„V sedmnáctém století to tady koupili naši předkové, kteří pocházeli z nedalekého Vratkova,“ říká Lucie Pelouchová, která na farmě hospodaří. Její předkové si ale koupili vystavěný statek, který vznikl neznámo kdy. „Pod obytným domem je klenutý kamenný sklep, ve kterém je studánka. Někdo sklep datuje do dvanáctého nebo třináctého století.“
Dozvěděl jsem se, že Lucie je vlastně vystudovaná inženýrka geodezie a kartografie. Nad provozováním ekofarmy začala přemýšlet až během účasti na vzdělávacím programu ve Španělsku. „Můj táta se tady narodil, my jsme s ním sem jezdili jako děti. On pracoval a my jsme si hráli a pomáhali,“ říká dnes již zkušená farmářka Lucie.
Nakonec část pozemků pronajali zemědělcům a prodali i zemědělské stroje, protože se zdálo, že nikdo z rodiny už nebude ve farmaření pokračovat.
„O ekofarmaření jsem začala přemýšlet až na Erasmu ve Španělsku, kde jsem přišla ke stolu plnému fairtradeových potravin. Když jsem to ochutnávala, byla jsem úplně v šoku, jak je to výborný, a přitom to byly potraviny, které si běžně kupuji v supermarketu – a přitom jejich chuť byla úplně jiná,“ vzpomíná Lucie na dobu před patnácti lety.
Navštívila několik ekofarem v Rakousku a v Kanadě a začala přemýšlet, co dál…
„Asi mám farmaření nějak v krvi a mám ráda sport, tak jsem se do toho nakonec dala,“ říká Lucie a mluví o sportu, protože je podle ní farmaření „fyzicky hodně namáhavý, výkonnostní, vytrvalostní sport“.
Když se vrátila po letech na farmu, tak byly pozemky pronajaté a z funkčních strojů zbýval už jenom traktor a pluh. Dnes, po dvanácti letech práce, už je všechno trochu jinak. Nejtěžší je podle ní udělat a udržet si kvalitní půdu plnou života.
„Nejtěžší je dodat půdě živiny, hlavně půdě po konvenčních zemědělcích, ta je úplně vydrancovaná,“ říká farmářka. „Problém jsou také špatné způsoby orby, které mohou zničit velké části pole.“
„Teď už prodáváme zeleninu a zavážíme pravidelně do nedaleké Chotěboře, ale také do Havlíčkova Brodu a Žďáru nad Sázavou,“ říká hospodářka. Nabízejí také ubytování přímo na farmě pro víkendové pobyty, kurzy, semináře nebo rodinné oslavy.
Kdo má zájem a chuť, může se přímo zapojit do práce na farmě. „Práce je od jara do podzimu hodně. Dobré duše, které se rozhodnou nám pomoci, jsou pro nás důležité a jsou nesmírně vítané,“ říká Lucie. Místní lidé z blízkého okolí také mohou přijít pracovat výměnou za zeleninu.
Pracovat se dá na přípravě políček, sázení semen, zalévání, zastřihávání stromků nebo pomáhat se sklízením úrody.
Jak říká farmářka, na farmáře číhá celá řada úskalí. Stačí špatná orba, srnky, které vyběhnou z lesa a pochutnají si na nové úrodě, nebo předchozí pronájemci půdy, kteří si pomáhali chemií. Nemluvě o rozmarech počasí.
„Pokud chcete dát dohromady půdu po zemědělcích, kteří používali chemii, trvá to třeba deset let,“ říká farmářka. „Problém je, že dotace vůbec nepodporují kultivaci půdy. Buďto musíte něco pěstovat, nebo posekat trávu a odvézt ji pryč. Ale když potřebujte několik let připravovat půdu, aby se na ní dalo něco pěstovat a zaorávat trávu, tak to je problém.“
Přes všechny těžkosti nabízí život na farmě a práce v přírodě tolik krásy a nevyčíslitelných zisků, že je někteří farmáři považují za část platu. A možná i proto stále pokračují ve farmaření.
