Knihovny by měly být tím, čím by měly být odjakživa, čím bývaly ty první – chrámy knih.
Komentář
Když jsem byl dítě v New Yorku, knihovna na 96. ulici byla středobodem mého života. Přestože jsem neustále ztrácel průkazku do knihovny a hromadil pokuty za zpožděné knihy, o kterých jsem nechtěl, aby rodiče věděli, byla (stejně jako kino na 86. ulici) mým druhým domovem.
Jak jsem pochopil, stejnou funkci plnila i pro mladého Jamese Baldwina (ačkoli Wikipedie uvádí knihovnu na 135. ulici v Harlemu) a další vážené spisovatele minulosti a v minulosti se z ní rodili další spisovatelé, o čemž jsem už tehdy také snil.
Bylo to také místo, které povzbuzovalo mysl tak, jak to umí jen knihy.
Podle svých webových stránek prochází 96. v současné době rekonstrukcí. Současně jsem si se zájmem přečetl, že se otevírá nová knihovna tady v mém současném domovském městě – už šest let v Nashvillu.
Z Axios Nashville: „Hudební vystoupení, loutkové představení a vystoupení nashvillských politických představitelů předznamenaly dlouho očekávané pondělní slavnostní otevření pobočky knihovny v Donelsonu.“
Ale počkejte, jak se říká, je toho víc: „Nová knihovna o rozloze 2 200 čtverečních metrů má tři vyhrazené prostory pro pořádání komunitních akcí, šest studoven, umělecká díla místních umělců a mobilní kuchyň na kolečkách, kterou sponzoruje Ženský klub Stones River.“
Provádějí také registraci vozidel. Vážně. O bowlingové dráze ani slovo.
Místní úředník, který tento projekt už léta zastřešuje, řekl: „Knihovny nejsou jen o tom, že si jdete půjčit knihu. Jsou to moderní multimediální centra a místa pro nejrůznější komunitní programy.“
S tím já nesouhlasím. Knihovny by měly být především o tom, co patří k tomu, co v současné společnosti nejvíce chybí – o knihách, knihách, knihách a ještě jednou knihách.
Teď se musím k něčemu přiznat: ačkoli jsem autor, který nyní pracuje na své patnácté knize, v posledních letech jsem v knihovně byl jen zřídka, s výjimkou příležitostných přednášek na podporu své práce.
Tato averze začala už před několika lety, když jsme měli druhý domov v oblasti Seattlu. Se zájmem, ba dokonce s nadšením jsem sledoval, jak se staví nová městská knihovna. Navrhl ji vysoce ceněný holandský architekt Rem Koolhaas a rozhodně byla stylisticky špičková, využívala nejrůznější geometrické tvary a barvy.
Když jsem však krátce po otevření poprvé vstoupil do nové budovy, zdálo se, že kromě módní architektury jste sotva viděli nějaké regály s knihami, dominují jí počítačové terminály. U těchto počítačů seděli převážně bezdomovci. A to, co měli na obrazovkách, nebyl Dostojevskij.
Nechci příliš znevažovat výše citovaného místního úředníka, který měl nepochybně dobré úmysly, ale knihovny by neměly být „moderním multimediálním centrem“. Toho se nám, zejména našim dětem, dostává prakticky všude jinde. Vlastně tomu můžeme jen stěží uniknout. Knihovny by také neměly být centry „komunitního programování“, které vybízí k jejich využívání pro ideologické či lifestylové účely, jež jsou ze své podstaty vylučující. (Ty poslední se staly až příliš běžnými, přičemž viníky jsou až příliš často knihovníci).
Knihovny by měly být tím, čím by měly být odjakživa, čím bývaly ty první – chrámy knih.
Předpokládám, že ti, kdo rozšiřují pojem knihovny, tak činí ve svých představách proto, aby přiměli lidi knihy číst. Domnívám se ale, že nevědomky dělají pravý opak. Naznačují, že čtení knih není samo o sobě dostačující, což je prakticky opak pravdy.
Čtení knih je přece základem. Je to nejlepší potrava pro mozek, bez ohledu na téma, a to už od dob Bible a dokonce i dříve. To je poselství, které by knihovna měla přinášet.
To, co pro nás četba knihy dělá jako nic jiného, je vytvoření splynutí mysli s autorem či autory, a zvláště je-li dobrá, umožňuje nám, ať už jde o beletrii, nebo o literaturu faktu, zkoumat dané téma v celé jeho složitosti a vyvozovat z něj sofistikované závěry. Stručně řečeno, z této zkušenosti rosteme.
Z velké části kvůli internetu a ADHD, které tak často způsobuje, lidé ztrácejí pozornost, která je potřebná k přečtení celé knihy. Ačkoli je sám píšu, čtu jich méně než v pětadvaceti, kdy neexistovaly počítače ani mobily, které by mě rozptylovaly. Zkazila mi tato technologie mozek? Myslím, že do jisté míry ano.
Když jsem si toho všiml, snažím se každý večer odložit telefon – poslední zprávy z Ukrajiny počkají – a přečíst si nějakou knihu. Ne vždy se mi to podaří, ale snažím se. Pokud to ještě neděláte, doporučuji vám to. Zjistíte, že je to také protilátka proti stresu této doby.
Zatím bych si přál, aby nám v tom pomohlo to, že knihovny budou tím, čím bývaly – památníky knih, a tedy veřejnou inspirací pro celoživotní učení.
Poslední knihou Rogera Simona je „Američtí uprchlíci: Nevyřčený příběh masové migrace z modrých do červených států“. V současné době pracuje na románu.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
–ete–
