Komentář
Vzhledem k tomu, že jsme si na nedávném summitu ve Washingtonu připomněli 75. výročí založení NATO, je vhodná doba se zamyslet nad tím, jak by se toto spojenectví mohlo rozvinout.
NATO je třeba považovat za nejefektivnější alianci v dějinách světa. Žádná jiná mnohonárodní aliance, která by zahrnovala potenciální odpovědnost za válku, nevydržela tak dlouho a žádná nebyla úspěšnější. Účelem NATO bylo zadržet Sovětský svaz; to se mu dařilo celých 42 let, dokud se SSSR nerozpadl bez jediného výstřelu. Od konce studené války se alianční potřeby a cíle Západu značně vyvinuly, a i když se v některých kruzích lehkovážně hovoří o likvidaci NATO, mnohem lepší myšlenkou je jeho renovace a částečná změna účelu.
Největší strategickou potřebou západního světa je v současné době pomoc zemím, které mohou být vystaveny agresivním a nepřijatelným hrozbám ze strany Číny, Ruska, Íránu a Severní Koreje. Jakmile bude vytvořena odpovídající úroveň odporu proti agresi nebo i jen pouhému nátlaku ze strany těchto zemí, a to i v samotném průběhu procesu jejich vytváření, bude chtít Západ dovést válku na Ukrajině k uspokojivému konci a spolu s ní zajistit, aby se ruské pokusy zvrátit vítězství Západu ve studené válce a opětovné začlenění jednotlivých republik do Ruska prostřednictvím nátlaku, dostatečně odrazily posílením. To zajistí, že se tyto republiky budou moci bránit a odradit agresi, jakou Rusko způsobilo Ukrajině.
Až bude těchto cílů dosaženo, nastane čas se zabývat odděleně jednotlivými zeměmi, které se v tuto chvíli agresivně postavily proti západním zájmům. Je třeba se postavit snaze Čínské lidové republiky přeměnit mezinárodní vody, které s ní sousedí, na čínské teritoriální vody a její snaze zastrašovat Filipíny a další země, jakož i snaze násilně zadusit nezávislost Taiwanu. Snaha Rusů destabilizovat bývalé sovětské republiky a znovu se prosadit v tom, co Rusko nazývá „blízkým zahraničím“, musí být v závislosti na dotčené zemi přijímána s různou mírou odporu, ale Rusku nesmí být dovoleno uplatňovat na žádnou z nich vliv, který by překračoval to, co lze rozumně určit jako jeho historická práva. To se týká Ukrajiny, pobaltských zemí a kavkazských zemí. Bělorusko je již satelitem a Západ se nezabývá muslimskými republikami.
Podobně Írán je zdrojem téměř veškerého zbývajícího násilí na Blízkém východě a západním zájmům – a vlastně i zájmům celého světa – by posloužilo účinné odrazení této země od dalšího dotování teroru na Blízkém východě. Severní Korea potřebuje pouze významně odradit od svého reflexivního sklonu k šarvátkám. Je to mnohem slabší entita než mocenská síla Jižní Koreje, pokud má tato země jednoznačnou záruku jaderné ochrany, obranné a v případě potřeby i útočné síly, ze strany Spojených států.
Až budou tyto různé aktivity zadržování uspokojivě zavedeny a budou účinně fungovat, bude dalším úkolem Západu navrhnout něco jako pakt o neútočení mezi NATO a Ruskem a postupně metodami, které nebudou ponižovat Západ ani ohrožovat naše základní principy, předložit Rusku strategickou alternativu, která pro něj bude lichotivější a výhodnější než jeho současné spíše demonstrativní a teatrální přijímání Číny jako velkého bratra. Západ má jistě schopnost představit Rusku atraktivnější alternativu, která by více respektovala postavení Ruska jako velkého, ale převážně západního národa, než jakou by mohla nabídnout Čína. Je zřejmé, že to nemůžeme udělat, dokud se Rusko stále pokouší podmanit si Ukrajinu.
Ruská vláda již naznačila své mírové podmínky, a i když nejsou přijatelné, nemusí být příliš vzdálené tomu, čeho lze dosáhnout na bojišti a udržet, což umožní mír trochu podobný tomu v Koreji, který následuje pozice armád po náročném konfliktu.
Obrys takového míru by byl takový, že by si Rusko ponechalo oblast Donbasu a část ukrajinského černomořského pobřeží, ale ne Oděsu, a že by se pak všichni obyvatelé toho, co bylo na počátku tohoto současného konfliktu Ukrajinou, mohli po dobu jednoho roku svobodně přestěhovat z Ruska na Ukrajinu nebo naopak a byli by při tom finančně podporováni. Poté by Rusko a NATO garantovaly revidované hranice Ukrajiny a Ukrajina by zahájila řízení o vstupu do NATO. Bylo by zřejmé, že jakékoli obnovení ruského pokusu o dobytí Ukrajiny by znamenalo válku s celým NATO. Možná by bylo nutné učinit určitá opatření pro ruskojazyčné menšiny v pobaltských republikách a ruských provinciích Gruzie.
Tato kombinace dohod – završená formální mírovou dohodou mezi Ruskem a celým NATO s vyhlídkou na dodatečné dohody o hospodářských a dalších otázkách – by výrazně posílila věc trvalého míru ve světě a byla by rozhodujícím krokem k rozšíření západního světa po celé Eurasii.
Pokud jde o konflikt mezi Izraelem a Hamásem, vláda USA bude muset Izraeli pomáhat mnohem jednoznačněji než dosud při potlačování teroristických operací Hamásu a v případě potřeby i Hizballáhu a jemenských Hútíů. Pokud se nepodaří dosáhnout rozumné míry jistoty ohledně íránských vojenských jaderných kapacit, Spojené státy, nejlépe s některými arabskými spojenci, by světu prokázaly značnou službu, kdyby vojensky eliminovaly schopnost Íránu dopravit jaderné hlavice mimo vlastní hranice. To není úkol, který by ozbrojené síly Spojených států považovaly za obtížně splnitelný, a arabský svět by z toho měl radost.
Při sledování těchto cílů by měla být Severoatlantická aliance, která nyní zahrnuje země vzdálené od Atlantiku, jako je Řecko a Turecko, přetvořena na celosvětovou obrannou alianci přijatelně demokratických zemí a zemí, které sice nejsou demokratické, ale jsou pro demokracie neškodné a jsou způsobilými partnery pro alianční spolupráci. Takové bylo v podstatě postavení Španělska, Portugalska, a dokonce i Řecka a Turecka v NATO po mnoho let. Izrael a země Blízkého východu, které uzavřely mír s Izraelem, by tak mohly být přijaty. Stejně tak Indie, Indonésie, Filipíny, Austrálie, Nový Zéland, Singapur, Japonsko, Jižní Korea – a Thajsko, pokud by mělo zájem a nebylo příliš zaneprázdněno pokračováním své maškarády jako Švýcarsko Dálného východu – a možná i Vietnam.
S Taiwanem by mohla být uzavřena zvláštní ujednání, která by neporušovala dohodu mezi Nixonem a Chou En-lajem uzavřenou v Šanghaji v roce 1972. Řada latinskoamerických zemí by byla způsobilá, ale pravděpodobně by neměla zájem, protože jihoamerické hranice nejsou příliš sporné. Mezinárodně ambicióznější země, jako je Mexiko a Brazílie, by však mohly usilovat o členství v přejmenovaném a poněkud pozměněném NATO. V případě saharské a subsaharské Afriky bychom museli postupovat opatrně.
Takto popsaná organizace, přejmenovaná tak, aby sahala daleko za severní Atlantik, by se mohla stát mocnější mírovou silou, než bylo NATO. Taková aliance, pokud by do ní toto rozšířené členství vážně vstoupilo, by vážně omezila praktickou schopnost Číny, Ruska a Íránu narušovat svět a ohrožovat své sousedy. V Rusku obecně převládají zastánci napodobování Západu nad nativisty, pokud se na Západě k Rusku chovají s respektem. Agrese, jako je ta na Ukrajině, je poslední zkouškou toho, do jaké míry může Rusko získat zpět něco z toho, co ztratilo rozpadem Sovětského svazu. Ruské veřejnosti se válka na Ukrajině nelíbí a rozhodně dává přednost Západu před Čínou. Íránské obyvatelstvo pod totalitní teokracií, která nastoupila po šáhovi, žalostně trpí. Neprůstřelný režim sankcí a v případě potřeby vojenský útok na jeho jaderný program by nakonec mohl vést ke změně režimu v této zemi.
To vše představuje užitečný a dosažitelný soubor cílů v době, kdy se NATO blíží ke svému stému výročí. Je to skvěle fungující aliance a není důvod, proč by se nemohla stát mnohem větším společenstvím spřízněných národů, které by bylo schopno kolektivní sebeobrany.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
–ete–
