Komentář
Starořímský řečník a státník Cicero ho označil za „předního muže Řecka“. Cornelius Nepos, Ciceronův životopisec a současník, ho považoval za „neúplatného“. Francouzský renesanční filozof 16. století Michel de Montaigne ho hodnotil jako „jednoho ze tří nejctihodnějších a nejskvělejších mužů“ v celých dějinách.
Tento muž byl válečník-filozof, revolucionář, asketa, státník a diplomat, osvoboditel a vojenský génius. Přesto činy, pro které je nejvíce připomínán, trvaly necelá dvě desetiletí (379–362 př. n. l.), a staly se před 2 400 lety.
O kom mluvím?
Jmenoval se Epaminondas. Pokud vám toto jméno nic neříká, nejste sami. Mimo Řecko ho dnes zná málokdo. Ani já jsem jeho jméno nikdy neslyšel, dokud mi letos v dubnu jeden můj přítel, ekonom Lukasz Jasinski z Univerzity Marie Sklodowské v polském Lublinu, nenavrhl, abych o něm napsal.
Lukasz říká:
„[Byl to] muž širokého rozhledu s libertariánskými sklony, vizionář, který ukázal řeckému světu životaschopnou alternativu k nekonečným válkám té doby. Pro moderní libertariány stojí za to připomenout si jeho příběh. Sám jsem mu pod dojmem z něj věnoval jednu ze svých knih o ekonomii.“
To, co o Epaminondovi víme, pochází výhradně ze sekundárních zdrojů. Nezanechal po sobě žádné spisy, které by se dochovaly, ale od současníků a pozdějších historiků o něm víme přibližně toto:
- Narodil se v řeckém městském státě Théby ve středořecké oblasti Boiótie někdy mezi lety 419 a 411 př. n. l., kdy byly Théby malým zapadákovem. Především díky Epaminondovi a jeho věrnému příteli a spolubojovníkovi, generálovi Pelopidovi, se o několik desetiletí později staly Théby mocenským centrem.
- Sparta, brutální městský stát, který spravoval řeckou oblast Peloponésu, zorganizovala v roce 382 př. n. l. převrat proti thébské vládě a zřídila zde ozbrojenou posádku. O tři roky později hrál Epaminondas klíčovou roli v revoluci, která ukončila spartskou diktaturu a obnovila místní demokratickou vládu.
- V důsledku thébské revoluce Sparta v následujících deseti letech válčila s Thébami a svými boiótskými spojenci. Když v roce 371 př. n. l. zkrachovala mírová jednání, připravila se půda pro vrcholnou bitvu u Leuktry. Díky mistrovské a na bitevním poli nevídané taktice dovedl Epaminondas přesilu thébských vojsk k rozhodujícímu vítězství nad Sparťany.
- Aby Epaminondas definitivně ukončil spartskou hrozbu, vtrhl o rok později na Peloponés. Osvobodil Messénii, kterou Sparťané obsadili a zpustošili o dvě století dříve. Epaminondas si Messéňany nepodmanil a nepodrobil; místo toho zavedl demokratickou vládu a poté odešel. Messéňané, vděční za své osvobození, se stali spojenci Théb a nárazníkem proti Sparťanům. Krátce nato založil Epaminondas na severním Peloponésu nové město a pojmenoval je Megalopolis. Když se Sparta stáhla do sebe, její dny jako hrozivého tyrana byly sečteny.
Můj polský přítel Jasinski se domnívá, že Epaminondovo vítězství nad Spartou připravilo půdu pro hospodářský pokrok:
„Díky jeho diplomatickému talentu vznikla aliance boiótských městských států na obranu proti společné hrozbě. Vítězství Théb znamenalo konec spartské nadvlády a vyneslo Théby do pozice regionálního vůdce. Za zmínku stojí, že Théby neměly za cíl nahradit Spartu v pozici regionálního tyrana. Jejich cílem bylo osvobodit se od spartské okupace. Díky tomu mohly Théby a další boiótská města počítat s hospodářským rozvojem, mimo jiné díky tomu, že tyto země oplývaly dobrou půdou. Zemědělství, které tehdy tvořilo základ starověkých ekonomik, se mohlo svobodněji rozvíjet, což pozitivně ovlivnilo prosperitu a rozvoj obchodních kontaktů.“
Zesnulý Donald Kagan (1932–2021) byl významným odborníkem na starověké Řecko, který vyučoval na univerzitách Cornell a Yale. Všiml si, že v roce 370 př. n. l. se Théby (a celá Boiótie) změnily z „bašty oligarchie na pozoruhodně demokratický“ politický systém. Největší zásluhu na tom měl Epaminondas.
Podobně chválí Epaminonda i oxfordský historik G. L. Cawkwell:
„V politice, na rozdíl od morálky, lidé vždy volí mezi zly a každá politika má nějaké neblahé důsledky. Jeho činy je třeba posuzovat spíše podle toho, čemu zabránily. Upevnit moc Boiótie a ukončit spartskou nadvládu na Peloponésu bylo to nejlepší a nejvíc, co mohl Boióťan udělat.“
Bohužel Epaminondovy úspěchy neměly dlouhého trvání. Théby byly opět nuceny čelit vzmáhající se Spartě. Epaminondas 4. července 362 př. n. l. vyhrál bitvu u Mantineje nad Sparťany, ale zemřel v důsledku zranění. Z Théb už nikdy nevzešel tak velký muž, jako byl on.
O necelá tři desetiletí později dobyli Makedonci Théby a začlenili město i zbytek Řecka do rostoucí říše, kterou Alexandr Veliký rozšířil od Balkánu až po Indii.
Po Epaminondově smrti vztyčili Thébané na jeho počest sochu. Ačkoli tato socha zmizela, víme, že na ní byl nápis:
„Mými plány byla Sparta zbavena své slávy a svatá Messénie konečně dostala zpět své děti. Zbraněmi Théb byla Messénie opevněna a celé Řecko se stalo nezávislým a svobodným.“
To není špatné dědictví, i když bylo pomíjivé.
Další informace naleznete na:
- „Bitva u Tegyry, 375 př. n. l.“ (video)
- „Bitva u Leuktry, 371 př. n. l.“ (video)
- „Bitva u Mantineje, 362 př. n. l.“ (video)
- „Soumrak polis“ (video) Donald Kagan
- „Epaminondas a Théby“ G. L. Cawkwell
- „Alexandrovo zničení Théb v roce 335 př. n. l.“ (video): L. Holmese
- „Epaminondas“ Herbert William Parke
Převzato z Nadace ekonomického vzdělávání (FEE)
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
