Komentář
Matka jednoho přítele s oblibou říkávala, že neexistuje dobrý způsob, jak udělat špatnou věc, a špatný čas, jak udělat dobrou věc. Platí to o veřejné politice stejně jako o životě obecně, a proto by veřejnost i politici měli více mluvit o principech a méně o motivech či taktice. A právě když jsem se potýkal s aplikací této zásady na současný fiskální nepořádek, někdo xkrát pronesl klasickou větu Miltona Friedmana: „Sledujte, kolik vláda utrácí, protože to je skutečná daň.“ A právě to se stalo.
Nejsem si jistý, kdy to Friedman řekl. Ale zemřel v roce 2006 ve věku 94 let a uvedený úryvek ho ukazuje ve středním věku, takže to bylo zhruba půl století nazpět. Měli jsme mu naslouchat, protože od té doby platil a platí pořád.
Vlastně jsem právě četl sloupek svého bývalého kolegy Randalla Denleyho o administrativě se zdánlivě konzervativními sklony, která se chlubí svým „obezřetným a zodpovědným“ fiskálním řízením, přičemž „sleduje jasnou cestu“ zpět k vyrovnanému rozpočtu ze současného obrovského děsivého deficitu. Denley k tomu trefně dodal: „Jak se ukazuje, sledovat vyrovnaný rozpočet je jako sledovat jednorožce. Sledování je snadné, ale najít ho je těžké.“
Vskutku. Nebo alespoň vskutku, pokud jde o nález. Sledování není tak snadné, jak by správně mělo být, protože vládní rozpočty jsou nechvalně známé spletí účetních konvencí, prózy zaměřené na cílové skupiny, ekonomických prognóz a žertů ohledně dlouhodobých závazků. A protože ani autoři, ani většina publika se nedrží Friedmanových moudrých slov o tom, co přesně bychom měli sledovat, když se pohybujeme v těchto temných lesích.
Jak bylo jeho zvykem, Friedman zhušťoval mnoho potenciálně složité pravdy do krátkých, jasných a živých slov a hned dodal: „Neexistuje nic takového jako nevyrovnaný rozpočet.“ Což není závislé, ale chestertonovsky paradoxně brilantní, protože, jak Friedman pokračoval, „platíte za to buď formou daní, nebo nepřímo formou inflace nebo dluhu.“ A to je to, co se dá říci o nerovnováze.
Přesně tak. Rozpočet je z definice vyrovnaný podle jedné z těch správných účetních konvencí, která říká, že na každý dolar aktiv v účetní knize musí připadat odpovídající dolar pasiv a naopak. Tedy to, co vypadá jako peníze, které stát shodil z nebe, když jsme putovali pouští za rudým inkoustem a hledali zaslíbenou zemi sociální spravedlnosti, je ve skutečnosti někde něčím kompenzováno. Musí to být. V Ottawě, ve Washingtonu, v Torontu, ve Victorii, a když na to přijde ani v Moskvě, Pekingu, Pchjongjangu nebo Teheránu žádný kouzelný strom peněz není. Cokoli vlády utratí, musí nějakým způsobem přijmout.
Tato zásada samozřejmě nutně neznamená, že musím nařídit, aby se stal mým vlastním preferovaným minimálním stavem „nočního hlídače“, který brání říši, potlačuje násilí a podvody a jinak ponechává dospělým, aby se ve strachu a chvění nebo v jakémkoli dekoru a náladě, které se jim zdají nejlepší, sami postarali o svou spásu. Vyžaduje však, abychom diskutovali o tom, co vláda dělá, a zvažovali její náklady a přínosy s jasným vědomím toho, co obojí obnáší.
Přínosy veřejných výdajů, nebo zejména regulace, která zabírá a využívá majetek způsoby, které je těžší sledovat i než třeba dlouhodobý dluh společnosti Ontario Hydro, který nyní číhá v účetních knihách Ontario Electricity Financial Corporation a o němž pochybuju, že o něm slyšel jeden volič ze sta, jsou málokdy tak velké, jak tvrdí zastánci. A obzvláště těžko se měří, když se vyjadřují vágní rétorikou typu „návratnost této investice z hlediska toho, co to udělá a co to zaplatí, bude obrovská“ po desetiletích nebo „tam budou pracovní místa, a to nejen za pár let, ale za deset let, za generaci“. Jak politici vědí, kde budou pracovní místa za jednu generaci, není zřejmé. Ale to odbočuji.
Jde o to, že existuje poměrně jasný způsob měření nákladů. Alespoň by to tak bylo, kdybychom byli v účetnictví a v přístupu k financování přímočaří a všechny výdaje zařadili do účetního rozpočtu a všechny závazky do účetního dluhu. Jak Friedman také řekl, a já vím, že to bylo v roce 1977, „skutečné náklady vlády jsou to, co vláda utratí, ne to, co je označeno jako daně”. Jejich přesunutí na půjčky, tiskařský lis centrální banky nebo nějakou „korunovou korporaci“ je nečiní méně zatěžujícími.
Jen je obtížnější to uchopit a diskutovat o tom, což to činí ještě více zatěžující, částečně proto, že se můžeme nechat přesvědčit, nebo se můžeme přesvědčit, abychom to déle ignorovali.
Zde je tedy moje prosba. Při debatách o tom, o co by se měla vláda pokoušet a jak velká by měla být, se shodněme na tom, že její skutečná velikost, její skutečné náklady jsou to, co vydává, a udržujme tuto stranu účetní knihy co nejčistší a nejpřehlednější, jak jen to je v lidských silách.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
