Román vypraví o tom, jak se chlapec skrze zkušenosti učí, co je třeba, aby se stal dobrým otcem.
Charles Dickens vytvořil mnoho nezapomenutelných příběhů. Nejraději měl ten, který vyprávěl z pohledu otce: „Snadno uvěříte, že jsem láskyplným rodičem každého dítěte své fantazie a že nikdo nikdy nemůže milovat tuto rodinu tak vroucně jako já. Ale stejně jako mnoho jiných láskyplných rodičů mám i já ve svém srdci své oblíbené dítě. Jmenuje se David Copperfield.“
Dickensovo oblíbené dílo
David Copperfield, který je veřejností i kritikou dlouhodobě uznáván jako jedno z nejlepších děl, inspiruje k úvahám o významu otcovství a jeho vztahu k paměti a psaní.
Román je kronikou procesu hledání nepřítomného otce, což je patrné hned na začátku, kdy vypravěč David navštěvuje otcův náhrobek a přemýšlí o tom, že jeho otec zemřel ještě před jeho narozením. Tyto úvahy jsou dlouhé pouhý odstavec, přesto jsou neuvěřitelně dojemné: „Otec zavřel oči před světlem tohoto světa o šest měsíců dříve, než jsem na toto světlo otevřel oči já“ a jeho rané vzpomínky na „nedefinovatelný soucit“ s otcovým bílým náhrobkem.
Když se jeho matka znovu vdá, nahradí Davidova zesnulého otce špatný rodič. První část knihy zachycuje, jak hluboký vliv může mít špatný otec. Otcové jsou nezbytní nejen pro morální vedení, ale i pro přežití. Muž jako otec selhává, když má špatný morální vliv a neprojevuje lásku. To platí pro muže vstupující do role otce stejně jako pro biologické otce. Davidův nevlastní otec, zlověstně pojmenovaný pan Murdstone, naprosto selhává jak ve vedení, tak v péči o svého nevlastního syna.
Davidovu vzpouru proti Murdstoneově nepřirozené krutosti pronásleduje otázka, zda si dobrotu skutečně zaslouží a zda má vůbec existovat. Sázka na tuto otázku vzroste, když Davidova matka zemře a Murdstone udělá vše, co je v jeho silách, aby svého nevlastního syna legálně opustil.
Naštěstí se objeví dobrá otcovská postava, pan Micawber. Ten vstoupí do Davidova života ve chvíli, kdy je tento utrápený mladý muž na dně. Micawber a jeho žena jsou neopatrní v hospodaření s penězi a přehnaně vynalézaví, přesto jsou upřímně laskaví a štědří. Tato laskavost je přesně to, co David potřebuje: ujištění o jeho lidské hodnotě.
Role otce však nekončí v utvrzování, ale to je vše, co Micawber může nabídnout. Zde vstupuje do hry roztržitý, poněkud vyšinutý pan Dick. Zpočátku se zdá, že je jen geniálním protipólem Davidovy cholerické, ale starostlivé tety. Ale je to právě on, kdo Davida poprvé formuje, nejen utvrzuje. Za prvé je to právě Dick, kdo se jako první stará o Davidův fyzický vzhled, doporučuje mu, aby se umyl a vybavil oblečením. Za druhé v celém příběhu projevuje pronikavý instinkt pro ctnostné jednání.
Je to zvláštní představa, že muž s více než malým nádechem šílenství slouží jako otec, ale možná právě o to Dickensovi šlo. Na hlavě záleží nejvíce tam, kde se to týká srdce, a Dickova praktická inteligence, že člověk má být opatrován a má o něj být postaráno, je nadřazena světské moudrosti.
A konečně, otec musí své dítě nejen utvrzovat a formovat, ale také vychovávat. Musí dítěti pomoci stát se dospělým, který dokáže formovat sám sebe. Tento zvláštní dar dává Davidovi dr. Strong, ctihodný ředitel školy. Stejně jako Dick pečoval o Davidovy materiální a citové potřeby, stará se Strong o Davidovo intelektuální a morální formování. Je také příkladem správného vztahu k ženám. Naprosto důvěřuje oddanosti a charakteru své ženy, a to i přes povrchní pochybnosti, které se čtenáři i postavám v průběhu příběhu objevují. Tyto pochybnosti se nakonec ukáží jako mylné, protože Annie Strongová je svému muži věrná.
Přestože Strong, Dick a Micawber vystupují jako Davidovi otcové, žádný z nich neposkytuje jemu ani čtenáři úplný model otcovství. Strong a Dick nemají žádné děti. Micawber děti má, ale také má vážné nedostatky v odpovědnosti a statečnosti. Mohli bychom si tedy položit otázku: „Kde tedy je ten kompletní otec?“
Vzpomínka na otce
Tah autora je příležitostně podán tím nejjemnějším, dokonce až skrytým způsobem, a to je případ Davida Copperfielda. Tímto mistrovským tahem je postava otce, která je podána tím nejvšednějším způsobem: Davyho spolužák Tommy Traddles. Studující jako Strong, milující jako Micawber a oplývající svéráznou fantazií jako Dick, Traddles se po dlouhých námluvách s životní láskou stává fyzicky otcem.
Dobří otcové v Davidově životě nežijí jen v minulosti, ale mají zásadní význam pro jeho morální charakter, který si utváří a učí se ho projevovat rozhodnějším způsobem. Učí se jednat ušlechtile, tvrdě pracovat, obětovat se pro druhé a nakonec milovat správnou ženu, ženu, která se stane matkou jeho dětí – ženu, která z něj učiní otce.
Nicméně i na vzpomínkách na falešné otcovství záleží; je třeba se jim podívat do očí a odsoudit je. V opačném případě by mohly muže přimět k tomu, aby se sám stal špatným otcem. I když je David v mládí v pokušení obviňovat se ze smrti své matky a nenávisti svého nevlastního otce, součástí jeho dospívání je naučit se odsoudit Murdstoneovo sobecké a pokrytecké jednání.
David se od Murdstona také bezděčně dozvěděl, že muž by si měl vzít ženu jen proto, že je hezká, aniž by si jí vážil a ctil ji. Naučí se to však vnímat jako zlo. David se nevyhýbá odpovědnosti vůči otčímovi za jeho činy; uznává pravdu, odsuzuje odsouzeníhodné a odmítá udržovat zneužívání a zlo.
Autor našich životů
Většina mužů není spisovateli, jakým byl Dickens, a psaní nepovažují za přesné přirovnání k otcovství. Nicméně psaní je přesto důležitou metaforou, tedy „nositelem smyslu“, a to nejen pro otce a potenciální otce, ale pro všechny. David se zamýšlí: „Zda se co hrdina vlastního životopisu projevím já sám, nebo zda to místo zaujme někdo jiný.“ Je to připomínka, že každý, ať už je spisovatel, nebo ne, je autorem svého života.
Dějové zvraty v Davidu Copperfieldovi jsou především o způsobu, jakým David vzpomíná, co si pamatuje, a nakonec i o tom, do jaké míry bude revidovat nesprávné a falešné dojmy. Úplně stejně je to s uměním psát. Na začátku knihy čtenář prožívá a věří Davidovým mladickým a často naivním vzpomínkám a spolu s Davidem musí být připraven tyto vzpomínky revidovat. Pokud se jedná o editaci, pak je editace v životě člověka stejně důležitá jako ve spisovatelově tvorbě. Člověk musí být přinejmenším slušným editorem svého vlastního života, má-li pomáhat komponovat životy těch, kteří jsou na něm nejvíce závislí: svých dětí.
Chtěli byste u nás číst další druhy článků o umění a kultuře? Napište nám své nápady na příběh nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
