Nová kniha Catherine Pakalukové zkoumá život početných rodin očima matek.
Nedávno jsem kamarádce, matce sedmi dětí, doporučil úžasnou knihu o velkých rodinách. „Je to temné? Depresivní?“ zeptala se a zjevně o nic takového neměla zájem. „Ne,“ řekl jsem jí. „Je to kniha především plná potěšení.“
Catherine Ruth Pakaluková, která získala doktorát z ekonomie na Harvardově univerzitě, má za sebou léta pedagogické a výzkumné práce a v současné době působí jako profesorka na Busch School of Business, pobočce americké katolické univerzity ve Washingtonu, následovala svůj dlouhodobý zájem o demografii a začala se zajímat o to, proč v době, kdy se rodiny zmenšují a porodnost je hluboko pod úrovní reprodukce, 5 % žen ve Spojených státech tento trend vyvrací a má velké rodiny.
Spolu se svou kolegyní Emily Reynoldsovou z Wheatley Institute a dvěma asistentkami, Mary Robothamovou a Sierrou Smithovou, se Catherine Pakaluková pokusila najít odpovědi v terénu. V roce 2019 podrobně vyzpovídaly 55 amerických žen, „které měly se svým současným partnerem pět a více dětí“. Vědomy si kritiky, že velké množství dětí rodí pouze nevzdělané ženy, vedly rozhovory pouze s těmi matkami, které vystudovaly vysokou školu.
Výsledky jejich studie najdete v nové knize Hannah’s Children: The Women Quietly Defying the Birth Dearth (Haniny děti: Ženy, které v tichosti vzdorují poklesu porodnosti). V ní se setkáme s některými z matek, s nimiž byly provedeny rozhovory, a nalezneme úvahy o naší kultuře a několik zajímavých vysvětlení dnešní nízké porodnosti, která nejsou založena na kariérismu.
Zájem paní Pakalukové o toto konkrétní téma však zdaleka přesahuje rámec badatelky ze slonovinové věže.
Srdečné důvody
V roce 1999, v prvním ročníku postgraduálního studia na Harvardu, se třiadvacetiletá Catherine seznámila s Michaelem Pakalukem, ovdovělým otcem šesti dětí, který v roce 1988 získal na Harvardu doktorát. Ačkoli se o této okolnosti v knize Haniny děti několikrát krátce zmíní, paní Pakaluková byla tak laskavá, že prostřednictvím e-mailu a následného telefonického rozhovoru doplnila podrobnosti týkající se tohoto manželství: „Michael a já jsme k sobě byli přitahováni láskou k naší víře a velkým zájmem o ideje a pravdu. On byl filozof, já byla ekonomka, která se zajímala o filozofické základy ekonomického myšlení. Byla to prostě jednoduchá shoda. Vzali jsme se v srpnu 1999. Náš první syn se narodil v květnu 2000 (na Den matek). Letos si připomínáme 25. výročí.“
V následujících letech se manželům narodilo dalších sedm dětí. Šest dětí z prvního manželství Michaela Pakaluka je již dospělých a sezdaných. Z osmi dětí, které se narodily Catherine, žijí v domácnosti stále dvě. Dnes, po šestiletém působení na floridské Ave Maria University, Michael i Catherine vyučují na katolické univerzitě.
Na úžasném příběhu paní Pakalukové můžeme vidět, že její zájem o velké rodiny a jejich místo v naší kultuře není jen suchopárným akademickým hledáním. Ve své knize píše: „Miluji svůj život, jsem požehnaná svými dětmi a svou rodinu bych nevyměnila za plodnější kariéru. S ženami, s nimiž jsem dělala rozhovory, mám tedy mnoho společného, což mě možná stálo určitou objektivitu. Ale mé sympatie byly odměněny otevřeností mých respondentek.“
„Smím se zeptat proč?“
Tyto ženy se skutečně otevřeně dělí o své myšlenky a názory. Jsou také velmi různorodé, od pediatričky, která se vzdala svých lékařských ambicí, aby mohla vychovávat své děti, až po vysokoškolské profesorky, jako je Catherine Pakaluková. Jsou to mormonky, katoličky, židovky i protestantky a jejich osobnostní typy jsou tak rozdílné, jak by se dalo očekávat. Jedno však mají společné – radost, kterou nacházejí v mateřství.
Znovu a znovu, i když o této radosti nemluví přímo, je to patrné z jejich slov. Když paní Pakaluková a její tým vloží do textu části svých rozhovorů, což dělají často, i v tištěném textu zaznívá, jakou radost si tyto ženy od svých dětí berou. Matka sedmi dětí Hannah například říká o příchodu svého druhého dítěte: „Zažila jsem ten pocit, že se vaše láska rozšiřuje. Úplně se mi z toho zatajil dech. Říkala jsem si: ‚Páni, tohle opravdu nechápu.‘ Můžete rozšířit rodinu a vaše láska roste… A rostla dál.“
Jak každý, kdo zná početné rodiny, ví, tyto ženy a jejich manželé se někdy setkávají s nevhodnými poznámkami v místech, jako jsou restaurace a obchody s potravinami. Steph, matka šesti dětí a pediatrička na částečný úvazek, byla se svým manželem se svými dětmi v restauraci, když k nim přistoupila žena a zeptala se: „To jsou všechno vaše děti?“ Steph v té době čekala šesté dítě.
Odpověděla jsem: „Ano.“
A ona na to: „Můžu se zeptat – budete mít další?“
Opět jsem odvětila: „Ano.“
A ona se ptala: „Můžu se zeptat proč?“
„Mě to velice zaskočilo. Ani jsem nevěděla, jak reagovat.“
Později Steph sdělila paní Pakalukové: „Kdybych měla té paní odpovědět znovu, řekla bych jen: ‚Protože odtud pochází radost ze života.’“
Mnohá odhalení
Spojíme-li tyto rozhovory s bystrými postřehy a analýzami paní Pakalukové, získáme knihu plnou zajímavostí a překvapení. Zde je jen několik odhalení, která mohou čtenáře překvapit.
Zaprvé, všechny tyto ženy se vědomě rozhodly mít početné rodiny. Nebyla to náhodná rozhodnutí. Buď se vzdaly slibné kariéry, nebo tyto ambice změnily ve prospěch dětí.
I zde vidíme, že být součástí velké rodiny může přinést nečekané výhody. Tyto děti se učí a trénují důležité dovednosti – starat se o mladšího sourozence, rozdělovat si domácí práce, učit se dělit – které jim zůstanou po celý život. V tomto smyslu slouží velká rodina jako inkubátor etiky a chování.
Jedním z překvapivých objevů paní Pakalukové a jejího týmu byla schopnost dítěte uzdravit zraněnou duši. Když byla Kyra v osmém měsíci těhotenství se svým třetím dítětem, zemřel jejímu manželovi milovaný otec. Manžel následně přišel o práci, což „bylo pro jeho duši zdrcující“. Ale pak přišlo dítě. „Dala jsem mu ji do náruče a on ji nikdy neodložil,“ řekla. Příchod dítěte ho uzdravil.
Jackie, matka dvanácti dětí, vypráví o tom, jak její syn na střední škole bojoval s depresemi a jak na něj působilo nové dítě: „Stačilo, aby ho pochoval, a změnily se všechny jeho způsoby a chování … Stačilo sledovat řeč jeho těla, jeho mimiku a bylo mu lépe.“
Paní Pakaluková zde vypráví, že totéž se stalo i jí. „Před pětadvaceti lety jsem si jako mladá postgraduální studentka vzala vdovce se šesti truchlícími dětmi,“ říká. „Můj prvorozený syn byl pro ně balzámem, který by mě nikdy nenapadl. Jedna z našich dívek – podobně jako Kyřin manžel – vzala dítě do náruče a nikdy ho nechtěla položit… vstřebávala z něj lásku, kterou si ode mě ještě nemohla vzít.“
Víra a rodina
Další překvapení přichází v závěru knihy Haniny děti. Jak paní Pakaluková jasně říká, vládní programy, které ženám platí za to, že rodí děti, nebo které prodlužují mateřskou dovolenou, jsou časem prověřenými neúspěšnými pokusy zvrátit naši porodnost, která je pod úrovní reprodukční úrovně. „Co by tedy,“ ptá se, „mohlo pomoci zvrátit trend nízké porodnosti? Svědectví, která v tomto svazku předkládají ženy na všech úrovních zapojení do placené práce, naznačují, že bychom se měli obrátit k síle a vitalitě živých náboženských společenství.“
Téměř všechny ženy v této studii hledají ve víře smysl života, útěchu a porozumění svému životu. Jak poznamenává paní Pakaluková, tyto ženy nenabízejí „plán nebo politiku, ale poselství – spása světa je v narození dítěte“. K dosažení tohoto cíle jim pomáhají náboženská společenství, která „účinně pomáhají rodinám předávat víru a tradici svým dětem“. V důsledku toho paní Pakaluková doporučuje, aby „náboženská svoboda jako rodinná politika znamenala, že vláda ustoupí od přímého poskytování lidských služeb, počínaje vzděláváním, a požádá církve, aby se posílily tím, že budou dělat více“.
Když dočteme knihu Haniny děti, uvědomíme si, že mnohé z těchto žen přistupují ke svému mateřství s pokorou. Řídí se svými touhami a srdcem a rády se o svou radost podělí, ale váhají, zda to mají udělat, protože se obávají, že budou působit odsuzujícím dojmem vůči svým vrstevníkům, kteří dávají přednost malým rodinám nebo nemají děti vůbec.
„V jistém smyslu,“ řekla paní Pakaluková, „jsem vnímala, že to, co mohu tímto projektem udělat, je vlastně být hlasem pro ženy, které se jinak zdráhají tolik mluvit o tom, jak jsou požehnané svými dětmi a jak skvělý způsob života to je.“
V knize Haniny děti se Catherine Pakalukové podařilo tuto ambici naplnit.
–ete–
