Počátkem školního roku můžeme vzpomenout, že letos v prosinci uběhne 250 let od chvíle, kdy panovnice Marie Terezie zavedla Všeobecný školní řád. Vzdělávací povinnost platila pro všechny obyvatele monarchie bez rozdílu majetku, bydliště a pohlaví.
Školní docházka tehdy nebyla povinná, počítalo se i s domácí výukou. Povinnou školní docházku pak uvedl do praxe říšský školský zákon z roku 1869. Kromě povinné školní docházky je možné uplatnit i formu domácího vzdělávání neboli individuálního vzdělávání.
„Dříve byly patrné rozdíly mezi školami ve větších městech a na vesnicích,“ uvedl pro ČTK Vladislav Knoll ze Slovanského ústavu Akademie věd (AV ČR) a dodal, že zpočátku povinné školní docházky byly patrné rozdíly mezi školami ve větších městech a na vesnicích a že hlavní školy měly více předmětů
Podle Knolla ti zcela prostí lidé na vesnici se místo dějepisu učili základům zemědělství. Rozdíl se nacházel i v počátku a konci školního roku, kdy školní kalendář na rok vyhlížel docela jinak než ten současný. Na vesnických školách byla docházka ovlivňována zemědělským rokem.
„V té první fázi se počítalo s tím, že děti zejména střední a vyšší vrstvy budou mít domácí učitele, ale řád zaváděl školní povinnost a všichni museli dosáhnout alespoň toho základního vzdělání. Vrchnost, faráři i místní učitelé měli povinnost kontrolovat, aby se žádné dítě, které dosáhlo šesti let, vzdělání nevyhnulo,“ uvedl Knoll pro ČTK.
Kniha metodní byl teoretický spis učebnice pro budoucí učitele, podle níž měla být výuka organizována.
Typy škol a religiózní vyučování
Školy nebyly jednotného typu, nedělily se podle věku a počet jednotlivých předmětů se také lišil. Knoll uvádí, že například hlavní školy ve městech měly až 15 předmětů rozdělených do skupin.
V první řadě bylo předmětem vyučování náboženství – ve městech vyučování začínalo mší. Dále následovaly předměty tzv. „nezbytné, kterým se říká dnes trivium a patří mezi ně čtení, psaní a počítání“. Dále odborník jmenuje předměty, které připravovaly žáka k dalšímu studiu, kdežto na vesnických školách byly pouze základní předměty, učily se hlavně zemědělství a hospodářství.
Tak jako dnes máme mluvnici, dříve patřila k vyučování dobrořečnost nebo pravidla šlechetnosti, což byla praktická morálka, která učila úctu k různým profesím, pomoci bližnímu a loajalitě k nadřízeným, prozradil Knoll. Mezi dalšími pravidly bylo například to, že dívky nesměly sedět s chlapci v lavici.
Výuka ve škole podle Knolla většinou začínala v osm nebo sedm hodin. Školáci do ní museli chodit od pondělí do soboty a měli přestávku na oběd.
Hodnocení dětí se uskutečnilo vždy jednou na konci školního roku. Podle Knolla byly namísto vysvědčení veřejné zkoušky a navíc – kromě zástupce vrchnosti a faráře mohl do školy kdokoliv přijít a žákovi položit otázku. Současné známkování přišlo až později.
Obecná škola a „škamna“
Obecnou školu u nás pamatují mnozí starší lidé, kteří zažili školní docházku ještě v Československu. Většina obyvatel má o ní představu ze Svěrákova filmu Obecná škola. Učitel byl většinou pro všechny školáky naprostou autoritou. Rodiče také dali na slova učitele, pokud s jejich dítětem něco řešil. Ti ještě starší pamatují, že se vyučoval krasopis a někde i etika, psalo se perem a inkoustem.
Názornými předměty, které měli učitelé k dispozici, byly kreslené obrázky, vycpaná zvířata, sbírkové předměty. Fotografií moc nebylo. Vybavení takové staré školy máme možnost poznat v Polné, kde je součástí městského muzea.
Učitelé obdrželi školní byt, který se nacházel přímo ve škole nebo poblíž. Dostali tak k malému platu alespoň místo, kam složit hlavu, případně mohli založit svoji vlastní rodinu. Pravidlem však bylo, že učitel nesměl vlastnit krčmu a ani hrát v hospodské kapele.
Výraz „školní škamna“ se stal pojmem pro tradiční školu. Znamenal školní lavici, která má šikmo posazenou desku a v ní otvor na kalamář s inkoustem a žlábek pro uložení pera, aby se neskutálelo na zem.
Ve škole se dříve vyučoval zpěv, žáci se učili hlavně lidové písně a také státní hymnu. Děti si do školy nosívaly svačiny. Pitný režim tehdy neexistoval. Někdy také bylo nutno v zimě přikládat do kamen, aby bylo ve třídě teplo. Na podzim děti chodily na pole pomoci vybírat brambory nebo sbírat len. Učily se ruční práce, šití a vyšívání. Mohly vyrobit něco praktického pro rodiče jako dárek.
Také se chodívalo na vycházky po okolí, děti se učily prakticky poznávat rostliny a kameny. Během těchto vycházek se rovněž po cestě zpívalo.
Tradiční školství v minulosti nejvíce ovlivnily názory Jana Ámose Komenského a Johana Friedricha Herbarta.
Inkluze, alternativní metody, asistence…
Děti byly dříve rozděleny do tříd podle věku a předpokládalo se, že výkladu učitele děti porozumějí všechny dobře. Ovšem další vývoj ukázal, že ne každý žák je schopen vstřebat školní výklad stejně správně.
„Běžné způsoby učení jsou obvykle jednostranné. Učitel přednáší své vědomosti ve větách, pomocí obrazů a od žáků se poté očekává, že si budou tyto poznatky pamatovat až do doby zkoušek, při kterých se předpokládá, že je zopakují stejným způsobem, aby se ukázalo, že přenos znalostí od učitele proběhl úspěšně,“ uvádí ve své závěrečné práci kurzu Asistent pedagoga Nikola Kheilová při Masarykově univerzitě v Brně, pedagogické fakultě, katedře sociální pedagogiky, a dodává:
„Bohužel v tradičních školách je tomu tak, že se nahlíželo na celou třídu stejně, nikoli na žáka jako jednotlivce. Tudíž není brán úplný ohled na pomaleji chápající žáky nebo žáky se specifickými poruchami učení. Nebo tomu může být tak, že naopak rychlejší žáci jsou brzděni těmi pomalejšími. Díky tomuto není přenos znalostí plnohodnotný.“
Dále Kheilová zmiňuje alternativu a možnosti inkluze:
„Inkluze je totiž v současné době velice spojovaný pojem právě s tradiční školou. Jde o začlenění žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do tradiční školy a klasické třídy,“ pokračuje studentka.
Dále zmiňuje, že „inkluze je cesta bytí a učení se navzájem, a to nejen v prostředí školky nebo školy. Alternativní školy mají velkou výhodu v tom, že jsou přirozeně inkluzivní. A to tím, že dávají možnost zažít úspěch každému dítěti. Alternativní školy mají připravené prostředí pro inkluzi i díky smíšeným věkovým skupinám“.
„Ovšem aby byl celý tento proces inkluzivního vzdělávání úspěšný, je velmi klíčová přítomnost asistenta pedagoga ve třídách,“ dodává absolventka.
V současné době se v České republice můžeme setkat s těmito formami alternativního vzdělávání: školy Waldorfská, Montessori, Daltonská, Zdravá škola, Jenský plán, Lesní či přírodní školky, „Začít spolu“ a domácí vzdělávání.
