Konflikt na Středním východě se rozrůstá, kdy Izrael bojuje s teroristy na několika frontách. Kolegové z francouzské edice Epoch Times proto oslovili experta na slovo vzatého, aby prozradil, jaký je hlavní cíl izraelské armády v jižním Libanonu a jaké mohou být další kroky Tel Avivu proti Íránu.
Profesor Frédéric Encel je akademik a publicista na poli geopolitiky se specializací na Blízký východ a izraelsko-palestinský konflikt. Na toto téma vydal řadu knih a článků.
IDF (izraelská armáda) v pondělí večer oznámila, že „začala omezené, lokalizované a cílené pozemní nálety“ v jižním Libanonu proti Hizballáhu. Tyto operace probíhají pár dní po smrti vůdce šíitské teroristické organizace Hasana Nasralláha. Jaký je hlavní cíl Izraele za těmito pozemními invazemi? Zasadit další ránu Íránu?
Ne, to si nemyslím. Cíl je nakonec velmi prozaický, dokonce geografický. Jde o zatlačení Hizballáhu na sever od Litani, říčky ležící poblíž Izraele, na sever od níž měl Hizballáh podle rezoluce OSN 1701 z roku 2006 zůstat. A zatlačením šíitské teroristické organizace se chce izraelský generální štáb za každou cenu vyhnout novému 7. říjnu.
I když byli vůdce a vojenští velitelé Hizballáhu zlikvidováni, židovský stát není imunní vůči dalšímu útoku, dokud budou v bezprostřední blízkosti hranic bojovníci. Mám proto pocit, že Izrael soustředí většinu svého úsilí na Libanon, přičemž zvažuje tvrdou odvetu proti Íránu za jeho ostřelování Izraele asi 200 raketami z 1. října.
Teherán odpálil balistické rakety proti Izraeli. Máme se obávat přímé konfrontace mezi Íránem a Izraelem?
To, že Írán dokáže odpálit řízené střely na Tel Aviv, jsme věděli, problémem je odpověď. Při eskalaci jsou z definice různé odezvy a Teheránu nepatří poslední slovo. Izraelská reakce proto bude nepochybně devastující. Aniž by Tsahal musel sáhnout po jaderných zbraních, může vážně poškodit několik íránských přístavních oblastí v Perském zálivu, rafinérie a jaderná zařízení.
A vzhledem k ekonomickému a technologickému přidušení, kterým Írán od ledna 2007 trpí kvůli mezinárodním sankcím na jaderný program, by ukončení vývozu ropy do Číny přes její přístavy bylo pro ekonomiku režimu hrozné. To vše ve spolupráci se Spojenými státy, jinými slovy s pravděpodobnou maximální efektivitou…
Před několika dny jste v pořadu C politique řekl, že Hizballáh „vnímají jako totalitní a vražedný nejméně tři čtvrtiny Libanonců“. Znamená to, že část libanonského obyvatelstva izraelské pozemní operace vítá?
Rozhodně ne. Nejsme ve stejné situaci jako v letech 1978 a 1982, kdy byla část obyvatelstva jižního Libanonu rozhořčena arogancí a vražednou povahou určitého počtu palestinských bojovníků ze země Fatah a vítala sílu, ať už izraelskou, nebo jakoukoliv, která je osvobodila.
Dnes je však jih v podstatě šíitský. Křesťanů už tam mnoho nezbylo. A nejsem přesvědčen, že Libanonci jiných vyznání oceňují skutečnost, že jsou ve válce. Z války a ničení samozřejmě obviňují Hizballáh, stejně jako v roce 2006, ale ne do té míry, aby Izrael vítali s otevřenou náručí. Mnozí Libanonci z různých důvodů nenávidí Hizballáh stejně jako Izrael.
Francie znovu potvrdila svůj „rozhodný nesouhlas s izraelským pozemním vpádem do Libanonu“. Co si myslíte o postoji Francie?
Je logický a zároveň tragicky bezmocný. Logické proto, že obrací předpoklad, že Francie, tradiční přítel a ochránce Libanonu, nezasahuje, když zuří válka. Bezmocný proto, že se důrazně vyjadřujeme ve prospěch spojence… aniž bychom měli prostředky, jak mu konkrétně a důrazně pomoci. V tom ztrácíme důvěryhodnost.
Navíc bránit Libanon se dnes rovná chtít chránit extrémně slabý stát ovládaný Hizballáhem. A dovolte mi připomenout, že Hizballáh má na svědomí smrt 58 francouzských vojáků. Takže jsme uprostřed rozporuplného postoje! Obávám se, že francouzská pozice je prohra na všech frontách.
Série výbuchů pagerů a vysílaček, smrt Nasralláha… Můžeme mluvit o tom, že se Benjamin Netanjahu opět vrací rok po 7. říjnu na výsluní?
Spíš bych mluvil o prchavém politickém vítězství, protože obyvatelstvo mu neodpustí 7. říjen. Pokaždé, když Izrael utrpěl velmi tvrdé rány – mám na mysli zejména jomkipurskou válku v roce 1973, šlamastyku v Libanonu v roce 1982 nebo neúspěch války proti Hizballáhu v roce 2006 v době Ehuda Olmerta, byla ustavena komise a premiéři, ba i vlády ještě prestižnější, než Netanjahu, padly.
Proto si myslím, že Izraelci podporují operace proti Hizballáhu, který právem vnímají jako neloajálního nepřítele, protože na Izrael útočil od 8. října 2023, těsně potom, co prodělal pogrom. Na proteheránskou organizaci jsou naštvaní také proto, že 70 000 z nich nemůže žít ve svých domovech. Poprvé od roku 1948.
Ale izraelské obyvatelstvo je vděčnější armádě a Mossadu než politikům, obzvlášť předsedovi vlády. Pouze návrat všech rukojmích Hamásu mohl zajistit Netanjahuovi totální politické vítězství.
– etf
