Během pohybu v ulicích a parcích našich obcí lze potkat bezpočet seniorů, kteří zde, ať už aktivně nebo pasivně, tráví svůj volný čas. Většina jich rozpráví o nákupech levných potravin nebo vyjmenovávají počet svých neduhů, které je ve stáří sužují.
Někteří jsou však výjimkou a mají co vyprávět. Nejen o výše uvedeném, ale mají náruč zajímavých vzpomínek. Níže zachycujeme vyprávění jednoho z těchto pamětníků o jeho vojně za socialismu. Svou fotografii poskytl, jméno si však nepřál zveřejnit.
V roce 1977 v říjnu jsem narukoval na vojnu. Byl jsem věřící, v té době… Ono to má začátek ještě na průmyslovce. Když jsem chtěl jít na vysokou vojenskou školu, bylo mi sděleno, že musím chodit na ateistický kroužek. A tehdy jsem jednou po tom ateistickém kroužku zapadl do kostela v Nových Zámcích a nevěděl jsem, jak se z toho dostat. Z jedné strany Bůh neexistuje, z druhé strany táta – tak každou neděli pravidelně do kostela.
V té době jsem ministroval, už s tím, že jsem měl dobrou dikci, a tak jsem vždycky četl z písma svatého. Lidé mě měli rádi.
A pak jsem v podstatě rukoval.
Přišel jsem na vojnu do Klatov. Samozřejmě, já z Nových Zámků. Nejlépe co nejdál. Takže čtrnáct hodin cesty do Klatov. Tam jsem narukoval pod Černou věž. Do opravny vojenské techniky.
Tam měli kasárna vojáci. Pod Černou věží v tom klášteře. Dokonce i v jídelně byly ještě fresky, i v kinosále. Bylo to něco podobného jako v Černých baronech. Nádherné prostory udělané jako kasárna. A kousek pod věží byly Jaselské kasárny. A vedle Jaselských kasáren byly dílny, které patřily právě tomuto útvaru. Já jsem byl akorát na přijímači první rok, první měsíc a pak hledali v rámci Klatov někoho s elektrotechnickým vzděláním.
Našli mě a převeleli mě k raketometům v Jaselských kasárnách, kde byly raketomety, ty kaťuše. Ale byli to prostě dělostřelci a vzadu byl takový malý útvar a tam byly raketomety. Ty jsou z ruských kaťuší, to je naše zbraň, v podstatě už československá na obrněných Tatrovkách 815. … Tam bylo spousta elektroniky, prostě jsem tam dělal elektrotechnika.
Na vojně jsem měl vlastní dílnu, dělal jsem zbrojmistra-dělmistra. A každou neděli jsem chtěl jít do kostela – a v neděli prostě nebyly vycházky.
Ale měl jsem tam velitele, náčelníka, soudruha majora, a ten mi zařídil, že jsem mohl v neděli, třeba jednou dvakrát do měsíce, vyjít ven a zúčastnit se mše svaté.
V roce 1978, to už jsem byl rok na vojně, zemřel nejdřív papež Pavel VI., pak nastoupil Jan Pavel I., ten tam byl asi 28 dnů, pak nastoupil Jan Pavel II. Můj velitel byl předsedou strany v těch kasárnách, v tom útvaru, a teď přišel za mnou a říká:
„Soudruhu, prosím vás, vy to tak znáte z toho kostela, já potřebuji na schůzi přednést něco o té volbě papežů a já o tom nic nevím, napište mi nějaký elaborát, já vám za to dám opušťák.”
No tak dobře, uměl jsem docela dobře psát na stroji, takže v podstatě tu dělostřeleckou přípravu jsem psával i tomu náčelníkovi, i dalšímu podplukovníkovi. Psát na stroji jsem se naučil, když jsem ještě ministroval. Tehdy jsem opisoval ty zakázané texty, knihy o Donu Boscovi, a to se přepisovalo na patnáct kopií.
Něco jsem pro velitele sepsal o tom, jak se volí papež, ten to přečetl na schůzi a měl s tím obrovský úspěch. A dostal jsem opušťák.
Když jsem odcházel, tak mi na odchodu můj velitel, soudruh major, říká: „Tady máš obálku, ale otevři ji až doma.“
„Dobře,“ řekl jsem. Nevěděl jsem, co to je, jestli to je nějaké úřední psaní, tak jsem to neotvíral. Přijel jsem domů a říkám tátovi: „Tatínku, major posílá nějakou obálku a mám to otevřít až doma.“
Tatínek se zarazil a říká: „Chraň tě ruka nebeská, abys to otevřel! Takhle neotevřené mu to vrátíš, to je určitě přihláška do strany a já nechci, abys byl ve straně. Protože já jsem tam vstoupil podvodem. V roce 1948 přišel mistr do dílny, rozdal chlapům papíry, tady to podepište, zítra to budu sbírat.“
Táta v té době se už znal s maminkou a uvažovali o rodině. Říkal, doba je zlá, když budou chtít děti do školy a já nebudu ve straně, tak kdo ví, jestli se tam dostanou. Vstoupil do strany, ale nikdy se tou stranou jako takovou neřídil. Prostě byl jenom řadovým členem ve straně a každou neděli chodil do kostela.
Vrátil jsem se z opušťáku zpátky a vrátil jsem soudruhu majorovi zalepenou obálku. On ji otevřel a říkal: „No, vy jste to ani neotevřeli.“
Já na to: „Já vím, co tam asi je, soudruhu majore, a já vám do strany nevstoupím, ani když mě tam budete tlačit čtyřmi páry volů.“
Major zčervenal, zrudnul, zfialověl, začal ječet na celý štáb: „To je urážka strany a lidu! Já vás dám zavřít, až zčernáte!“
Závěsy a sluníčko
Gazík mě vezl do Plzně do věznice na Bory. Tam jsem byl dva týdny ve vyšetřovací vazbě a potom přišlo zrychlené jednání – že prostě na dva roky natvrdo, minimálně za urážku strany a lidu. Pak mě zase odvezli do Klatov.
Po dvou týdnech jsem se ocitl ve velkém kinosále. Ten den bylo venku hustě zataženo a byly tam zatažené i závěsy. Ale pak závěsy odtáhli, protože jak bylo zataženo, tak byly zbytečné. Teď já na pódiu, byli tam generálové, žalobce a advokát. A ten žalobce se mě ptá, proč nechci vstoupit do strany. Říkám, že jsem věřící člověk, chodím do kostela a věřím v Pána Boha, a to se neslučuje s vaším programem.
Generál říká: „Vždyť ho nikdo neviděl, toho Pána Boha, proč v něho věříš?“
Na to já říkám: „Tak mi ukažte sluníčko.“
Oni na to, že „to je ještě pohrdání soudem a okamžitě zavřít!“ Říkám: „Jaké pohrdání soudem? Počkejte, až odejdou ty mraky, a možná uvidíte to sluníčko. Počkejte, a uvidíte možná i Pána Boha.“
Pan major a soudruh major
Soud se odebíral k rozhodnutí a vtom se z hlediště ozval hlas: „Počkajte, počkajte!“ A tam seděl můj náčelník štábu, taky major. „Copak, soudruhu majore?“ generál na něho.
Na to náčelník: „Já nejsem soudruh, já jsem pan major. Jestli vy chcete zavřít tohoto chlapce, tak ho zavřete se mnou. Já s ním budu rád sedět v té cele, my si budeme mít o čem povídat. Já taky nejsem ve straně.“
Teď všechno ztichlo a pan major v hledišti začal: „Znáte vy tohoto chlapce? Víte vy, koho chcete zavřít? Jeho děda měl členskou legitimaci Komunistické strany Československa z první dvacítky, byl zakládajícím členem Komunistické strany Československa v roce 1921. A jeho táta bojoval ve slovenském národním povstání. Když Němci nás partyzány naložili do dobytčáků a vezli nás do Buchenwaldu, tak jeho tátovi se povedlo nějakým způsobem otevřít dveře, vyskákalo nás asi patnáct. Asi deset postříleli Němci. Já s jeho tátou jsme se schovávali. Nebýt jeho táty, tak tu nejsem.“
To tam říkal pan major. To byl pan major! Jeho jméno neřeknu. Jeho spolubojovníci ho poznají podle toho, co řeknu teď: když ten vešel do kasáren, tak šel pořadovým krokem. To dunění jeho kanad bylo slyšet po celém dvoře, jak pochodoval.
Jak jsem zmínil, já jsem dělal dělmistra, zbrojmistra, zastřeloval jsem na vojně všechny pěchotní zbraně, pistole i pancéřovky. Dělal jsem kontroly zbraní na útvarech, zastřeloval jsem, hledí mušky jsem nastavoval, aby to dobře střílelo.
A tak tenhle major byl náš štábní, byl náčelníkem štábu.
Pouze ten major měl tak pevnou tu ruku, že všechny jeho střely šly do černého. A byl to on, kdo řekl: „Když ho chcete zavřít, zavřete ho se mnou, já s ním budu rád sedět a budeme si povídat.“
A pokračoval, že zná i moji mamičku, studovala Baťovu školu práce. Tu školu práce dělalo i mnoho bratislavských papalášů – a s těmi studovala moje mamička.
No prostě – dostal jsem svobodu, nezavřeli mě, takhle to dopadlo. Takže z toho soudu úplně sešlo.
Ten major, který mne dal žalovat, spolkl tu porážku. Bylo to kruté, ale prostě neměl zbytí, protože já jsem mu psal všechna ta jeho hlášení.
Ještě se vrátím k tomu soudu – řekl jsem panu generálovi:
„Víte, soudruhu generále, já bych do té strany možná i vstoupil, ale muselo by být opačné složení v té straně. Teď je tam 4 % zarytých komunistů a 96 % běžných straníků. Kdyby to bylo opačně, že bude 96 % zarytých komunistů a 4 % těch, co se vezou, tak tam vstoupím.“
A to byla konečná tečka v podstatě za celým soudem.
Jenže i v dnešní době jsou stále ještě pozůstatky komunistů. Oni zasívají svoje semínka, dneska i mladí lidé jsou komunisti – oni nezažili ty hladomory, ty strašný děsivý 50. léta – a oni si myslí, jak je to výborný.
Hodně věcí se odhalilo
Když jsem koncem roku 1989 v televizi zaslechl, že komunistická strana odstoupila z vlády, tak jsem vzal první šampaňské, které jsem měl doma – a jdeme na náměstí a musíme to tam vypít na tom náměstí a oslavit to. To bylo tehdy v Nových Zámcích.
Záhy potom jsme navštívili Rakousko. Když nám otevřeli hranice, tisíce Bratislavčanů šlo pěšky přes Dunaj, respektive nebylo to přes Dunaj, šli jsme k slepému rameni Dunaje po poli. Šlo nám o to, že jsme navštívili Rakousko a byli jsme rádi, že jsme tam. Rakušani nás vítali a my jsme je zdravili tím havelským „V“.
Někdo z nás, kdo uměl německy, jim řekl: „My vás za chvíli doženeme.“
Rakušani odpovídali: „Kdepak, to se vám nepovede, vy budete stále tam, kde jste. Těch 40 let se těžko dohání.“
Děkujeme za rozhovor.
Redaktorka zná totožnost pamětníka, nepřál si uvést svoje jméno.
