Komentář
Právě skončil 16. summit uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika). Výsledkem setkání je 32stránková deklarace plná nesporných slov o lidských právech, spravedlnosti, svobodě, rovnosti, přístupu, férovosti a všech dalších slovíček ze slovníku pojmů, které má každý politický výbor snadno po ruce.
Zavazuje ke všem vychvalovaným a módním cílům od otevřenosti přes reciprocitu a udržitelnost až po řízení klimatických změn a nediskriminaci. Potvrzuje věrnost všem módním globálním institucím: Světové obchodní organizaci, Světové zdravotnické organizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), Organizaci spojených národů atd.
Jedno slovo se v celém dokumentu nevyskytuje: dolar.
A přitom právě toto slovo je hlavním důvodem vzniku dokumentu, summitu, organizace BRICS a mnoha dalších spřátelených zemí. Cíl je jasný. V nejbližší době se tato skupina snaží založit měnovou a obchodní unii, aby se ochránila před sankcemi a politickými intervencemi ze strany Spojených států amerických a zemí NATO.
V dlouhodobém horizontu je cílem vytvoření světa řízeného multipolaritou s dalšími možnostmi kromě vypořádání v americkém dolaru. Stručně řečeno, BRICS se připravuje na sesazení amerického dolaru a petrodolaru z pozice světové rezervní měny, a tím vytočit zpět mocenské vztahy zrozené po skončení studené války, kdy dominantním hráčem na světové scéně byly Spojené státy.
Co navrhují členové BRICS jako náhradu za dolar? Neříkají to, ale pozorovatelé poznamenávají, že pravděpodobnou náhradou budou místní měny, koš jiných měn, kryptoměna a případně zlato. Důležitá není alternativa, ale cíl, kterým je samotný dolar. Na tom se shodují všechny členské státy BRICS: Musí být svržen z trůnu.
Šance na úspěch v dohledné době není, ale bouřkové mraky nad hegemonií amerického dolaru se stahují. Tento tlak získal obrovskou sílu poté, co Spojené státy zmrazily zahraniční aktiva Ruska v dolarech v reakci na Putinův postup proti Ukrajině. Politické rozhodnutí zde bylo pro důvěryhodnost dolaru jako neutrálního mechanismu zúčtování mimořádně nebezpečné.
Jako světová rezervní měna má dolar plnit čistě ekonomickou funkci a jinak být politicky neutrální. Z větší části to byla pravda. Tímto krokem Spojené státy oznámily nejen Rusku, ale celému světu, že závislost na dolaru s sebou nese politická rizika. Za nedodržení by mohlo následovat zabavení majetku.
V tu chvíli se velká část zeměkoule vydala hledat nové možnosti.
Jak se to daří? MMF vydal zprávu s následujícím závěrem: „Z dlouhodobějšího pohledu skutečnost, že v posledních dvou desetiletích se hodnota amerického dolaru v podstatě nezměnila, zatímco podíl amerického dolaru na světových rezervách se snížil, naznačuje, že centrální banky se skutečně postupně od dolaru odklánějí.“
MMF nabízí důkazy o využití dolaru v zahraniční směně, což je zřejmé po úpravě směnných kurzů a úrokových sazeb. Hodnota dolaru vzrostla, i když se v zahraniční směně používá méně.
Americký dolar je světovou rezervní měnou od doby těsně před koncem druhé světové války. Brettonwoodská dohoda z roku 1944 kodifikovala tento systém pro poválečný svět.
Tehdejší zájem ekonomů se opíral o zdravou teorii z 19. století. Silná a dominantní měna by zdražila vývoz a zlevnila dovoz, což by časem mohlo vyvolat žoldnéřské chování ostatních zemí a vyčerpat výrobní odvětví v dominantní hostitelské zemi, tedy ve Spojených státech.
Tato obava byla v té době sotva naléhavá. Navíc ji zmírňovalo zjištění, že systém nezavádí globální dolarový standard jako takový, ale zlatý směnný standard s pevnou cenou mezi dolarem a zlatem ve výši 35 dolarů za unci. Státy by své účty vypořádávaly ve zlatě, což znamenalo, že domácí ceny ve všech státech by se přizpůsobovaly přílivu a odlivu základního kovu. To by vedlo k obchodní bilanci, v níž by žádná země neměla trvalé výhody ani nevýhody.
Teoreticky to znělo dobře, ale na cestě se objevila varování. Někteří kritici poznamenali, že pokud by byl odliv ze Spojených států vysoký, Spojené státy by doma čelily deflačním cenovým tlakům. To by sice mohlo pomoci vyřešit problém obchodní bilance, ale vytvořilo by to další problémy pro financování vlády a ziskovost obecně. Tento postřeh vycházel ze zkušeností z období Velké hospodářské krize o deset let dříve: FDR již v roce 1933 devalvoval jako způsob řešení rostoucí platební neschopnosti.
Při nedostatku jiných nápadů byl přesto přijat tzv. brettonwoodský systém, který se nazýval zlatým standardem, přestože žádný občan v žádné zemi nemohl vyměnit papírovou měnu za zlato. Domácí směnitelnost, která byla ještě o dvě generace dříve běžnou zárukou kvality, zcela zmizela. Nyní by zlato jako způsob konečného vypořádání dodávaly pouze státy, tedy vlády a jejich centrální banky. Po velmi dlouhou dobu bylo vlastnictví zlata pro jiné než průmyslové použití nebo šperky nezákonné.
Tento systém se začal hroutit, když Spojené státy v 60. letech 20. století přijaly extrémní vládní výdaje, budovaly sociální zabezpečení a zároveň vedly války a potřebovaly finance, aby to všechno mohly uskutečnit. Mezitím se odliv zlata neustále zvyšoval, přesně podle předpovědi. V roce 1971 prezident Richard Nixon zatáhl za ruční brzdu systému a zavřel zlaté okno. Jeho kroky přinutily Spojené státy přijmout čistě papírový standard a cestou ukončily veškerou ochranu proti inflaci.
Jedinou kontrolou měnové a fiskální rozhazovačnosti se konečně stala libovůle Federálního rezervního systému a začaly závody v inflaci. Ani ne o deset let později se Spojené státy potýkaly s hrozivou inflací a od té doby skáčeme z krize do krize. Spojené státy mezitím dostaly za úkol poskytovat likviditu celému světu, přičemž potřeby vypořádání obchodních toků byly z rovnice mezinárodní směny zcela vypuštěny.
Co následovalo poté, je nanejvýš zřejmé a příčiny stejně tak zřejmé. Papírový americký dolar se stal rezervním aktivem světových centrálních bank, které financovaly svou domácí výrobu s využitím amerických aktiv jako zástavy. Americký průmysl byl jeden po druhém vyčerpán, zatímco zbytek světa se industrializoval. Spojené státy zažívaly neutuchající inflaci a výkyvy hospodářského cyklu, i když jejich průmyslová základna byla na každém kroku poškozována.
To je očekávaný výsledek dominance amerického dolaru v zahraničí a bezohledné expanze papírových peněz doma. Po posledních čtyřech letech růstu cen v důsledku měnové expanze během pandemických let ztratil dolar nejméně 20 % hodnoty a pravděpodobně více, odhady hovoří o 40 % a více.
Obrázek se stává ještě chmurnějším, když porovnáte hodnotu domácího dolaru s jeho hodnotou v době založení Federálního rezervního systému v roce 1913. Tehdejší kupní síla dolaru se snížila na 3,1 centu.
Teď už chápete, proč kdysi výraz „penny za vaše myšlenky“ něco znamenal. V roce 1913 to byl dnešní ekvivalent 30 centů. Kdysi jsme měli obchody Five and Dime, kde se prodávalo všechno. Nyní se penny a nikláky většinou vyhazují. Z obchodu Dollar Store se de facto stal obchod Dollar Fifty Store. Všichni to vědí.
Hodnota dolaru ve vztahu k ostatním mezinárodním měnám je úplně jiné téma. Zde je dolar stále dominantní měnou. Trochu ztratil na své pozici, ale ne natolik, aby to ohrozilo jeho postavení. Dnes každý, kdo kandiduje na úřad, a všichni manažeři amerického finančního impéria přísahají, že budou trvat na zachování dolaru jako světové rezervní měny, i když slyšíme sliby o obnově výrobní základny. Tyto dva cíle jsou v konfliktu.
Na závěr uvedu kacířskou myšlenku. Poslechněte si mě. Spojené státy by měly přestat bránit dolar jako světovou rezervní měnu a začít bránit dolar jako domácí uchovatel hodnoty. Tím by se Američané dostali na první místo a zbytek světa by si musel najít vlastní zdroj likvidity. Pokud to znamená používat dolar, dobře; pokud je to něco jiného, dobře. Spojeným státům by to mělo být jedno tak jako tak.
Ztráta povinnosti udržovat měnu pro celý svět by přinesla americkému výrobnímu a exportnímu průmyslu velké výhody. Náš vývoz by byl opět konkurenceschopný a zahraniční výrobci by se ocitli v nevýhodě, které se dosud mohli vyhnout. Ano, při zdravé měnové politice by Spojené státy čelily deflačním tlakům, ale rostoucí kupní síla by byla vítaná ve světle všeho, co jsme prožili.
V tuto chvíli je to prostá záležitost ekonomické logiky: Spojené státy nemohou obnovit konkurenceschopnou výrobní základnu a zároveň věčně bránit dolar na mezinárodní scéně proti všem zájemcům.
Potěšilo by to země BRICS? Nevím a myslím, že by to nikoho nemělo zajímat. Je čas zavést zdravé peníze pro Američany. Zasloužíme si to po této vyčerpávající inflaci, která tolik poškodila občany USA, zatímco mnohé jiné národy nechala nedotčené, a dokonce v pokračující obchodní výhodě.
V tuto chvíli mají Spojené státy na výběr: Buď budou i nadále tiskárnou peněz pro celý svět, nebo budou bránit životní úroveň americké střední třídy. Druhá možnost je lepší volbou.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
