Když na platformě Netflix 17. září 2021 poprvé vyšla první řada seriálu Hry na oliheň, tak to způsobilo velký poprask. Nejen, že seriál dosáhl fenomenální popularity, ale navíc to u něj nikdo ani nečekal. S rozpočtem kolem 21 milionů dolarů se jednalo i o poměrně levnou věc. Šlo tak o ideální úspěch – levný, nečekaný a líbil se všem.
Teď 26. prosince jsme se tím pádem pochopitelně dočkali druhé řady. A i když seriálu nijak neuškodila doba tří let čekání, a herecké výkony jsou vesměs dobré, tak si celá druhá řada postupně sama kope jámu, ze které divák nevidí nic, díky čemuž by měl nějaká velká očekávání na již ohlášenou třetí řadu.
Pořád svěží zápletka
Na konci první řady se hlavní hrdina dostává do velmi dobré finanční situace, neboť vyhrál hlavní cenu, která činí něco přes 30 milionů dolarů, tedy kolem tři čtvrtě miliardy korun. Scénaristé tak dostali nelehký úkol znázornit důvody, proč traumatizovaný, ale zároveň bohatý účastník bývalých her bude s nimi mít opětovně něco do činění, a zase bude procházet masovou sérií 6 individuálních her, ve kterých každý, kdo vypadne, zemře.
Tyto důvody se jim podařilo předestřít uvěřitelným způsobem, a druhá řada má i dobrou návaznost na celou první řadu.
Stejný úspěch scénáristů naštěstí následuje i u samotných her, které jsou ve druhé řadě něčím jiné, a zároveň nová skupina 456 účastníků nabízí nové příběhy, interakce a skupinovou dynamiku. Naštěstí se tak Hra na oliheň 2 nedopustila dnes poměrně častých chyb, kdy další řada seriálu nějak zneváží tu předchozí, anebo vše recykluje až tak vynuceným dojmem, že se na to nedá dívat.
Dobré herecké výkony, které by ale mohly být i lepší
Hlavní postava Gi-una hraná Lee Jung-jaem ukazuje, že tento herec prostě umí hrát. Vše je uvěřitelné a ve všech scénách je na něj spolehnutí.
Překvapivě dobrý je pak také Lee Byung-hun v roli záporáka, kterého lze jednoduše popsat jako korejského Madse Mikkelsena. Od výrazů tváře až pestrost vyjádření – Lee to zvládá všechno.
Poslední dobré překvapení je pak Gong Yoo jako zprostředkovatel pozvánek na hru. Jinak fádní postavě dodává charisma, díky kterému divák jen čeká, co nového přijde.
Oproti tomu jedna z hlavních postav, detektiv Hwang Jun-ho, kterého znázorňuje Wi Ha-jun, je prostě bez výrazu, bez emocí a bez nějakého osobního vkladu. Působí, jako kdyby hrál Nea z Matrixu, a to tady prostě nefunguje. Bohužel jeho herecký styl však dokonce následují i všechny ostatní postavy, které s ním v druhé polovině této řady spolupracují, a to táhne dolů spoustu scén seriálu.
Slabší pak také jsou záporné postavy mezi samotnými účastníky. Buď jsou zapamatovatelné, ale jedno-dimenzionální, jako z levného komiksu, anebo vyvolají asi tolik myšlenek jako čistě náhodný kolemjdoucí – žádné.
Kladné postavy mezi účastníky se to snaží vše dotahovat a celkově má tak seriál sice lehce nadprůměrné výkony, ale pro vyloženě mimořádně dobrý dojem to nestačí.
Statický příběh
Jedním z neduhů dnešní doby jsou neustále přeužívané tzv. cliffhangery, tedy dramatická zakončení zápletky, které mají v divácích vyvolat pocit napětí a touhu podívat se na další řady seríálu, nebo díly filmu a podobně. Typickým příkladem bývají situace, kdy se hlavní záporák nějak dostane znovu k moci, nebo se objeví nový druh ohrožení hlavních hrdinů právě těsně před koncem filmu, nebo epizody seriálu.
Druhá řada Hry na oliheň má nejdříve poměrně pomalý začátek, který ale těžil z očekávání diváků, jak se zápletka pohne kupředu, a také očekávání kvalitní zábavy. Postupně se tak dozvídáme nové souvislosti a otevírají se nové problémy a způsoby jejich řešení.
Jenže zde nastává problém – celá druhá řada se postupně buď nepohne v některých ohledech zápletky ani o jediný krok, a tak neexistuje u diváků žádné napětí toho, co bude; anebo ostatní aspekty zápletky jsou kompletně vyřešeny. Například úmrtím zainteresovaných postav.
Celkově tak zakončení druhé řady na jednu stranu působí vděčně tím, že zbytečně diváky na nic nenapíná za každou cenu, ale bohužel seriál dosáhl opačného extrému a v závěru neexistuje žádný důvod, proč by se mělo čekat na nějaké skvělé podání třetí řady. Vše je buď vyřešeno, anebo se to i přes několik scén nepohnulo nikam do té míry, že daná větev zápletky už spíše diváka nudí.
Možná si scénáristé jednoduše nechali příliš mnoho napínavých věcí na třetí řadu. Případně jim studio asi řeklo, ať zápletku rozmělní. Jisté je však to, že druhá řada i přes neukončení děje samotných her nevzbuzuje dostatečnou zvědavost na to, jak to celé dopadne.
Druhá řada neoslní, ale je i tak kvalitní
Na závěr je nutné zmínit, že i přes zdánlivě omezený scénář a některé nudné herecké výkony je Hra na oliheň 2 pořád solidní zábavou. Skupinová dynamika účastníků a tím vyvolané napětí funguje skvěle a výsledky her nejsou vůbec předvídatelné. Ovšem i přesto druhá řada působí trochu jako výplň, která byla dělána na prodloužení seriálu, místo aby příběh posunula dopředu, a právě její slabé zakončení ještě více vyvolává dojem, že se vlastně nic podstatného nestalo.
Celkové hodnocení je tak 6.5 / 10
