Komentář
V počátcích, kdy byly mobilní telefony poprvé k dispozici, byly novinkou pro bohaté. Vzpomínám si, jak jsem seděl v bistru a nějaký chlapík vedl od svého stolu rozhovor přes bezdrátový telefon Mluvil nahlas, smál se a otravoval všechny ostatní.
Napadlo mě: Tahle technologie je splněný sen, ale ještě nemáme pro takové věci společenské normy. Bude pravděpodobně trvat mnoho let, než se k nim dostaneme.
Věděl jsem s jistotou, že jednou přijde doba, kdy soud vkusu a dobrých mravů rozhodne, že hlasité telefonování ve veřejné restauraci je nepřípustné.
Teď už je to jistě všeobecně známo. Nepamatuji si, že bych se s tím setkal, už hodně dlouho. Žádný zákon to nezakazuje a restaurace obvykle nemusí vysvětlovat, že se to nesmí. Je to prostě považováno za neslušné, a to je vše, co je třeba k tomu, aby se tato praktika stala zakázanou.
Albert Jay Nock, jeden z mých oblíbených meziválečných autorů, psal o síle společenských očekávání a neformálních pravidel. Říkal, že soud vkusu a mravů ve svobodné společnosti bude řídit fungování chování a tento „soud“ bude mít ve společnosti mnohem větší roli než zákon, legislativa nebo náboženství. To jistě platí v civilizovaném společenském řádu.
S novými nástroji a hračkami se musí přizpůsobit i pravidla. To se bude dít, i když pomalu. Tvorba nových pravidel přichází s napodobováním. Když vidíme, že někdo dělá něco, co nám vadí, poznamenáme si, že to dělat nemáme. Když někdo dělá věci, které vzbuzují respekt, také si to poznamenáme. Postupně se znalosti šíří a vtělí se do návyků a norem.
Jistě, etiketa týkající se mobilních telefonů je stále přísnější.
Například před několika lety jsem byl na večeři a vytáhl jsem telefon, abych zjistil, proč pípá. Byla to zpráva, kterou jsem si přečetl. Pak jsem kliknul na odkaz a vzápětí jsem byl pohlcen nějakým obsahem v telefonu a začal jsem ignorovat konverzaci.
Když jsem telefon vrátil do kapsy, vzhlédl jsem a uviděl, jak na mě lidé nesouhlasně zírají. V tu chvíli jsem si to uvědomil: že jsme se ocitli v novém světě a že se mění obecná očekávání ohledně vhodného používání telefonu.
Dnes se obvykle a právem považuje za nevychovanost vytahovat telefon při jakékoli večeři nebo dokonce na koktejlovém večírku, na který jste byli pozváni. Dnes už to vidím jen zřídka. Říkáte, že ho potřebujete jen pro případ nouze? No, můžete si nastavit telefon na speciální zapípání pro výjimečnou osobu a udělat výjimku. To je v pořádku. Ale možná bude nejlepší, když se omluvíte, abyste mohli telefon použít.
Asi před rokem jsem byl pozván, abych promluvil v nějakém speciálním klubu v nějakém městě (už si nepamatuji, ve kterém), a přijal jsem hovor. Procházel jsem se po klubu a mluvil. Myslel jsem si, že je to v pořádku, protože kolem nikdo nebyl. Ale pak ke mně přistoupil muž v černé kravatě a řekl, že to není dovoleno, že na to mají speciální telefonní budky. Byl jsem ohromen. Vstoupil jsem do telefonní budky a dokončil svůj rozhovor.
Předpokládám, že to dnes platí v každém soukromém klubu.
Určitě to platí, když jste v cizím domě. Telefon se schová z dohledu a za celý večer ho nevytáhnete. A právě v této situaci se dnes nacházíme. Řekl bych, že je to naprosto správně. Závislost na digitálních technologiích je skutečná a nic neříká „nemám tě rád“ tak jako vytažení telefonu během rozhovoru.
Zdá se, že toto pravidlo vzniklo v posledních několika letech, pravděpodobně během lockdownů, kdy lidé trávili tolik času uvnitř s ostatními. Nikdo ho neoznámil. Prostě se to pro lidi stalo samozřejmostí. Někdy to má kořeny v obavách o soukromí vzhledem k rozšířenému přesvědčení, že tyto věci jsou jen nástrojem sledování a špehování. To se nikomu nelíbí. Vyplývá to také z obecného pocitu, že pokud někde jste, měli byste být tam, a ne někde jinde ve své hlavě.
Také méně slýchám na koncertech, v kostele a podobně oznámení, abyste si vypnuli mobilní telefon. V dnešní době mají lidé pravdu, když nechávají své telefony ve vibračním módu, s výjimkou zvláštních míst. Vibrace stačí. Doby, kdy jste tiše seděli jen proto, abyste uslyšeli, jak na vás z něčího telefonu začne ječet „Everybody dance now!“, jsou z velké části pryč.
Stejné je to s poslechem hudby. Pokud musíte poslouchat hudbu, je nezbytné mít sluchátka do uší.
Mám dojem, že s etiketou týkající se fotografování jsme na tom stále ještě špatně. Na velkých veřejných prostranstvích s osobností je to nevyhnutelné. Ale pro běžné lidi na soukromých místech je fotografování bez povolení opravdu narušením soukromí. Rozhodně to není půvabné. Stalo se mi, že mi někdo ukázal fotku, kterou právě pořídil, a já jsem z celé věci cítil příchuť hněvu. Je to prostě špatně.
Mělo by platit obecné pravidlo: Nikdy nefotografujte člověka bez jeho svolení. Pokud má osoba veřejný projev nebo je jinak známou osobností, je svolení implicitní. V opačném případě, v soukromých situacích a na neformálních místech, by mělo být považováno za neslušné a vyloženě násilné pořizovat fotografie, natož je veřejně zveřejňovat bez svolení.
Dozvídám se také něco jiného. Obvykle jsem měl telefon v kapse kabátu s horní částí vykukující přes horní okraj. Ukazuje se, že to některé lidi spíše zneklidňuje, zejména pokud jsou vidět otvory pro fotoaparát. Když jsem to zjistil, začal jsem ho mít v levé kapse uvnitř kabátu, úplně mimo dohled. Byla to prostě otázka změny zvyků. Lidem se tak nepřipomíná, že tam ta proklatá věc je.
To vypovídá o širším problému chytrého telefonu. Kdysi byl považován za cool, za věc, kterou se lze chlubit. Lidé měli své telefony rádi a považovali je za své přátele. To už dnes jednoduše neplatí. Teď, když víme, že nás sledují, že většina zpravodajských oznámení jsou falešné zprávy, že všechny aplikace jsou propojené a sestavují si kompletní profil toho, jak je používáme, včetně naší polohy, už je tak nevnímáme.
Nyní jsou považovány za nezbytné, ale neutrální, nebo často za skutečnou hrozbu pro soukromí a dokonce i svobodu. To je dramatická změna oproti několika málo minulým letům. Nyní je nikdo nechce vidět. Samozřejmě, když cestujete a sedíte v letadle nebo ve vlaku, každý je má vytažené jako prostředek k ukrácení času. Ale to je také doba, kdy spolu lidé nemluví a chtějí vypadat, že jsou zaneprázdnění. To se pravděpodobně v dohledné době nezmění.
Soud vkusu a dobrých mravů chytré telefony odsoudil a shledal je vinnými z hrozných věcí, z nichž nejhorší je, že narušují naše soukromí, kazí večeře, rozptylují nás blábolením a obecně nám ubírají na kvalitě života. Skutečně jsem si vypnul všechna oznámení až na několik málo a nyní používám jen hrstku aplikací, a to jen tehdy, když je to nezbytně nutné.
Jak jen se změnila doba oproti starým časům, kdy se tyto vynálezy poprvé dostaly na veřejnost. Nyní máme pravidla a očekávání, a ta fungují naprosto skvěle.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska The Epoch Times.
–ete–
