Povrchnost v sobě obsahuje zkázu celé lidské civilizace.
Komentář
Filozofický pohled na současnou vědu, který vypracovala jako podkladový materiál fenomenoložka Anna Hogenová pro iniciativu Archa 21.
Mylné předpoklady vědy
Vědě se nedá porozumět z vědy samé. Věda musí vycházet z vyššího oboru podstatnosti, tedy z toho, z čeho se rodí sama věda jako fenomén. To není pragmatičnost, ale poznání pravdy. Pravda se musí ukazovat z ní samé, nikoli z autorit či ze správně použité metodologie. Je proto nevyhnutelné vrátit se k některým mylným předpokladům vědy samotné.
Které to jsou?
1. Subjekt-objektový rozvrh, jenž je pro vědce samozřejmostí, o němž není nutné polemizovat v otázce. Někdy je to tragická chyba, protože vědecký předpoklad, obsažený v subjekt-objektovém rozvrhu vědecké metody se stane etickým zlem. V koncentračním táboře nacisté viděli v člověku pouhý objekt, a to jim dovolovalo pragmatickým způsobem likvidovat lidi jako odpad. Co dělá věda? Řeší předmět svého vědeckého, často jen pragmatického zájmu. A co je to předmět? To je objekt. A co je vědec? To je subjekt!
Je na čase přiznat si chyby, které věda udělala. Řekové neznali subjekt a objekt v platnosti karteziánské, to je až novověký vynález. Vztah mezi subjektem a objektem je vyplněn neviditelnými vlákny, která jsou výrazem soupatření, nikoli rozporu, jak je tomu u Descartesa – Cartesia.
Nietzsche pochopil, že pro ty, kteří dnes popisují jsoucna – skutečnosti, je ontologickou podstatou všeho jen vůle k moci. Dnes se stále častěji objevuje pozice „God like position“, člověk pociťuje božskou moc. To se stává těm, kteří zbohatli, a mnozí se jim klaní. Mezi bohatými můžeme najít takové, kteří povýšili nietzscheovskou vůli k moci na modus vůle k vůli. Dnešní nejmocnější lidé ve světě prosazují svou vůli často jen z moci svých peněz. Jejich vůle má být lidstvu zákonem a rozkazem, přičemž kromě bohatství neoplývají žádným hlubším předpokladem pro vládnutí. Taková vůle ke svévoli je prosta hledání pravdy, spravedlnosti, dobra, etiky. A zde je obrovské nebezpečí, které si málokdo uvědomuje. Pokud jsme součástí kolotoče trhu a jeho politických a právních souvislostí a nejsme schopni z tohoto kruhu vystoupit, pak tento fenomén nepochopíme. Proto jednotlivé vědy nevystoupí nad metodologii vědy, která vědě pomáhá, ale zároveň ji brzdí. Vědci často nechtějí tyto souvislosti ani slyšet, v tom spočívá jejich pýcha.
2. Věda nezná celky bez marga (okrajů). Vždy potřebuje to, co je clare et distincte, tj. hranice, formu. Celky bez okrajů se nepotkávají v empirii, rodí se z mysli člověka, pokud prodlévá v napětí bytostného tázání. To se ovšem často v adeptech vědy vůbec neprobouzí, protože se o tom ani neví.
Věda má naplánované úkoly pro potřeby držitelů moci, machthábrů, často slouží trhu jako služka. Ještě více slouží fenoménu „das Ge-stell“ (povel), o kterém také neví. Věda vypočítává inženýrsky budoucnost podle nedávné minulosti a statistických modelů. Politický a ekonomický systém využívá technokratické výpočty jako povely pro kontrolu a ovládání lidí. Tento přístup už po ovládnutí technických a přírodních věd vstupuje dokonce i do věd společenských. Takto přispívá věda namísto svobodného bádání ke spoutávání života. Život však není technologie a lidé nejsou výrobky stejné jako miliony jiných. Život je mnohem víc než číslo a plán, je ze své podstaty nepředvídatelným a nekontrolovatelným růstem. Člověk žijící zdravý a naplněný život jej napájí z vlastního pramene.
Vědec v globálním světě musí mít v sobě celky bez okrajů, jež se v jeho mysli usebírají a uvlastňují. To druhé vědcům chybí velmi často, plní své vědecké úkoly jako rozkazy.
Uvlastnění je to nejtěžší v životě vůbec, protože to, co je nám vlastní, je tak blízko, že si z toho nemůžeme učinit vědecký objekt ke zkoumání. To činí většinou psychologie, aniž by si uvědomila, že jí daný problém unikl.
Celek bez okrajů nevzniká syntézou, ale jen tehdy, nosíme-li v sobě bytostné tázání, jímž se rodí vhledy, které jsou těmito nepředmětnými celky. Tázání je zbožností myšlení. Proto se věda nedá vždy plánovat tak, jak se to dělá. Vědu má dělat jen ten, kdo pro ni žije, kdo pro ni „hoří“.
Věda zná pravdu jen jako koherenci s předem platným systémem nebo jako shodu myšlenky a skutečnosti. Nezná to, co se nazývá Aletheia, neskrytost, která dává pravdu sama z podstaty samé. Vědec musí v sobě nosit schopnost postřehování, které se díky napětí vědecké otázky v daném mysliteli děje pasivně, podprahově. Pokud vědec své myšlení poměřuje jen plněním předepsané metody, pak si na vědce jen hraje.
Věda nezná počátky, hledá pouze příčiny. Často zná jen aristotelský čas (čas je číslo odvozené z pohybu), pravda je nahrazována coroborací, matematickým ověřováním platnosti, kvantitativními metodami, typickými pro dnešní přírodní i sociální vědy. Se statistickým přístupem se dají dělat kouzla – např. to, že v demokracii má mít hlavní slovo menšina atd., jak tvrdí představitelé dnešních „elit“, jako je Klaus Schwab. Dává se přednost povrchní budoucnosti před podstatnou minulostí, před počátky a kořeny, z nichž člověk vyrůstá, a nelze jej proto uměle konstruovat.
Vědy se zrodily z filosofie
Věda popisuje, ale nerozumí. Rozumět znamená pochopit daný problém jako odpověď na otázky, které musíme objevit. Nemoc je odpovědí na neznámé otázky, zneužívání přírody je odpovědí na otázky, na něž musíme přijít. Teprve pak porozumíme. Otázky jsou klíčem pro porozumění. Popisování – deskripce vypadá vědecky, ale často je to zbytečné, a protože tomu nikdo nerozumí, lidé to přijímají. Zde se peníze pro vědu propadají do nicoty. Bohužel věda je pyšná, nikoli vždy, ale velmi často nechce slyšet námitky.
Vědcům jde často především o tituly a peníze. Chybí jim dějiny filosofie, měli by prožít, a to naprosto osobně ontologické a gnozeologické krize dějin myšlení, aby získali nadhled, jako tomu bylo u vědců vždy. Vždyť všechny vědy se zrodily z filosofie. Nesmíme být v kruhu, který člověka svírá, musíme být mimo něj, jde o vyšší obor podstatnosti. Proto má Jan Patočka pravdu, tvrdí-li, např., že matematik je často pouze ingeniózní – důmyslný technik, pokud nevystoupí z matematického kruhu souvislostí.
První slovo člověka je odpovědí na otázku, která námi protéká, aniž bychom si ji předem zvolili. Bytí si nás nárokuje, protože jsme lidé, kteří jsou šípem mezi protiklady tětivy a oblouku, směřující od Gai k nebesům (Uranos). Proto je pro filosofující lidi řeč domem bytí a velmi tragicky neseme digitální názor, že slova jsou jen značky. V tomto poukazu se skrývá redukce řeči v digitálním světě. Jeho prostřednictvím v sobě nesou nové generace punc plochosti myšlení, bez hloubky a možnosti vhlédat do neviditelné nevyhnutelnosti. Tato povrchnost v sobě implicitně obsahuje zkázu celé lidské civilizace. Covidová doba byla jen prvním závanem této zkázy.
Od starých Řeků k ajťákům
Staré Řecko přineslo vhledy nedozírné hloubky. Řekové hledali arché a pochopili, že počátek se výhradně rodí, nekonstruuje se. Našli jej ve vodě, vzduchu, v apeironu (bezmeznu), v ohni, ve čtyřech živlech, které spojuje láska a rozpojuje nenávist, v semenech všeho, co řídí světový rozum. Pythagorejci našli arché v čísle, eleaté, ti jsou opravdovými nesmírně hlubokými filosofy. Už vědí, že jde o bytí, jež je totožné s myšlením a není empiricky zachytitelné. Platón je mezi Řeky nejhlubším vůbec. Ví o cestě poznání, jež je představována jménem, definicí, obrazem, pojmem a videm, což je nejvyšší poznání vůbec, tj. Ideou Dobra, kterou tolik miluje Jan Patočka. Aristoteles je tvůrcem vědeckých kategorií a systému logiky dodnes.
Ve středověku se otvírá boj mezi realisty a nominalisty, jenž je neustálým bojem v celých dějinách Evropy, kterému se říká již od dob Platónových „Gigantomachia peri tés usíás“ (boj gigantů o podstatu). Tento boj hoří stále až dodnes. Jde o to, jestli podstatou je empirický nález nebo myšlenka jako vhled do podstaty, která se zrodila z usebírání a uvlastnění toho, co je podstatné a není jsoucnem – realitou, resp. její kvantifikovatelnou částí. V tomto boji vítězí vždy empirikové, což odráží i stav dnešní vědy. Žádosti o granty posuzují nominalisté (podstata je nomen – jméno věci), kteří realistům dneška (podstata je věcná, realistická, od latinského res = věc) vůbec nerozumějí. Nominalisté, empirikové ukazují na podstatu prstem (digitus) a dávají jí jména, aniž by pochopili, co se pod nimi ve skutečnosti skrývá. Akreditační komise, udělující právo učit jednotlivé obory na univerzitách a jiných vysokých školách, mají v moci jednoznačně nominalisté. Největšími nominalisty jsou právě pracovníci IT – „ajťáci“, a tak je mladá digitální generace ochuzena o hloubku myšlení.
Toto myšlení ovlivnil nejvíce otec novověkého myšlení René Descartes (1596 – 1650). Dnešní vědec věří jen tomu, co je clare et distncte (jasné a zřetelné), co má hranice. Příkladem je boj sisyfovců proti všemu, co není jasné a zřetelné. Proto jsou vědci někdy tak neochotní přistoupit k roz-umění, jež nám říká: Každý vědecký problém je odpovědí a k podstatě věci se můžeme dostat jen nalezením otázek, na které předem známe odpověď. To je klíč – hermeneutický klíč k porozumění.
Toto tvrzení odporující západnímu vědeckému myšlení je založeno na tom, že člověk v hloubi již zná odpovědi na nejpodstatnější otázky existence. Nemá k nim ovšem apriorní přístup ve svém vědomí, a proto v něm žhnou vnitřní otázky a přicházejí vnitřní odpovědi formou neustálého rozhovoru. Teprve tyto odpovědi mohou být počátkem skutečné vědy. Západní věda ovšem skládá poznání bez vnitřního tázání empirickou cestou z kvantifikovatelných částí. Postupuje analyticky. Analýza je přitom zatížená subjektivním přístupem samotného vědce, nepramení z podstaty zkoumaného problému. Skutečné poznání musí vycházet z věci – reality samotné. Jak řekl Paracelsus: „Každá nemoc má lék na sebe samu“ nebo „Stejné poznáváme stejným“ (Platón). Moderní západní věda však jen vypočítává pravdu a vypočítává budoucnost.
Oprávněnost tohoto kritického náhledu na západní vědu dokazuje například zmatek v covidové době, kdy sami lékaři se navzájem popírali, a dodnes se vyhýbají otázce, zdali virus covidu-19 je umělý, či jej přinesli netopýři.
Selhání vědy
Věda našeho století zklamala a měla by si to přiznat. Vědcům chybí vhledy do „pozadí“, která jsou nalezenými otázkami přesně odpovídajícími odpovědím, jež empiricky popisují ve svých vědeckých pracích. Chybí jim celky bez okrajů, které se rodí z napětí bytostného tázání. Tvoříme pak úplně zbytečné vědy, které se neúprosně prosazují jako kánon vědecké pravdy.
Opravdová věda se nedá proměnit na trh, což se děje všude kolem nás. I věda propadla nietzscheovskému proroctví, že nihilistická budoucnost bude řízena vůlí k moci, což se dnes vystupňovalo ve vůli k vůli. A to je to nejnebezpečnější pro celou planetu v celých jejích dějinách. Máme tu zbraně, které život na Zemi mohou úplně zničit. Kde je vědecká zodpovědnost? Držitelé moci v pozadí mají jen peníze, vhledy do asymetrické, tedy vyšší odpovědnosti pro celek planety v sobě nenosí.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.