V oficiálním armádním podcastu „Kamufláž“ se moderátorka majorka Anežka Vrbicová vyptávala kapitána Bedřicha Hýži na zásah českých vojáků v roce 2017 v luxusním hotelu Le Campement poblíž Bamaka v africkém Mali, který v té době ovládli teroristé a vzali rukojmí.
kapitán Mgr. Bc. Bedřich Hýža. (MO ČR)
Jak to začalo
„V první řadě jsme si to museli ověřit, protože někdy jsou to falešné zprávy, tak jak bývá zvykem v některých zahraničních zemích a v jiných kulturách. Například tou ,obyčejnou střelbou´ se oslavují svatby, narozeniny, a tzv. ,happy shoty´,“ popisuje kapitán situaci před akcí.
Po ověření musel být tým do 15 minut připraven na vjezd na danou akci. V týmu bylo devět lidí a dva vozy. Jedno Iveco a Kajman.
Dostali informaci, že reálně došlo ke střelbě, a že se v hotelu nacházejí i příslušníci Evropské Unie. Od zpravodajské skupiny ze štábu dostali podrobnou mapu a informaci, ve kterých částech objektu ke střelbě došlo.
Hotel nebyl evropského typu. Měl jednu zděnou budovu, ,recepci´, a zbytek bungalovy polodřevěného, poloslaměného typu. „Když tam hodíte ,Molotovův koktejl´, ten zápalný, tak vám okamžitě shoří,“ vzpomíná Hýža, když popisuje hotelový komplex.
Po potvrzení, že se vskutku jedná o teroristický útok, vyslali z operačního střediska další jednotku o devíti mužích. Generál rozhodl, že kpt. Hýža zůstane na místě operační skupiny. To je centrální mozek operace, vysvětluje. Má po ruce podpůrné skupiny, jako je zdravotní zabezpečení, zpravodajská skupina, logistika, spojaři atd.
Podali mu zprávu, že u hlavního vchodu probíhá zmatek, lidé prchali z hotelu pryč. Dotazovali se místních, aby zjistili něco více. Z kusých informací poskládali, že jsou tam zranění a mrtví. Teroristé měli přijet z více stran, útočit jak v hlavní budově, tak i mezi bungalovy. Začali okamžitě střílet do hotelových hostů.
Když se v Africe něco takového stane, většinou se jedná o únos, aby měli výkupné, anebo se jedná o rabování, vysvětluje Hýža. O únos se v tomto případě nejednalo, protože ihned stříleli.
V tomto daném případě začali teroristé po střelbě záhy rabovat, takže se jejich pozornost upjala k uloupení věcí, čímž paradoxně ušetřili další životy, protože lidé z hotelu měli čas utéci.
„Byl jsem závislý na komunikaci spojaře. Tak jednotka na místě vlastně byly moje oči. Na základě jejich informací jsme se musel rozhodnout. Musel jsem jim věřit.“
„Asi nejtěžší pro mne bylo, že jsem tam ty kluky poslal. Cvičíte je na to, trénujete, ale pro ně to byla první bojová operace, kterou jsem odvelel, česky, anglicky. Teď si uvědomíte, že ty kluky znáte 10 let, znáte jejich rodiny, znáte jejich děti. A víte o tom, že je posíláte do boje, ze kterého se všichni nemusí vrátit živí. To je asi nejtěžší břemeno velitele. Jsou to nejen moji podřízení, ale většina jsou i kamarádi… Nebo kolegové. Jasně, že se o ně bojíte. Ale že bych měl strach, že by tam někdo zazmatkoval, to ne!“ odpovídá kapitán Mgr. Bc. Bedřich Hýža, velitel jednotky ÚU AČR, na otázku mjr. Anežky Vrbicové, co byla pro něho nejvíc stresující situace v této akci.
Akce
V té době tam přijela i malijská vojenská jednotka. Museli sesednout z aut. Podle rozkazu vešli spolu dovnitř, kde byl členitý terén.
Byli vybaveni neprůstřelnými vestami a štíty, uvnitř se domlouvali pomocí angličtiny a taktických signálů, tak to vídáte ve filmu: vy neumíte malijsky, oni neumí česky, popisuje situaci kapitán.
Vevnitř došlo ke zranění malijského vojáka, který utrpěl průstřel hrudníku. Český zdravotník, který jej ošetřil, mu zachránil život. Dále v průběhu boje přišel o život jeden malijský příslušník. Z české jednotky nikdo zraněn nebyl.
Jeden voják vyprávěl, že během střelby se špatně rozpoznávalo, odkud jde střelba kvůli odrazům zvuku mezi budovami.
„V tu chvíli z řídícího centra žádné instrukce nevydávám. Když už je ta akce rozjetá, jednají tam sami za sebe,“ komentuje kpt. Hýža.
V řídícím týmu ztichli, mohli sledovat jen figurky na mapě a tou dobou svoji top jednotku nerušili žádnými rozkazy.
„Někoho to nakoplo, někdo – nechci říct, že ztuhl – ale prostě ten první impuls byl až na nějaký signál, nějaké zavolání. Protože každý v takovém momentu reaguje jinak,“ popisuje Hýža.
„Je třeba si uvědomit, že ta jednotka je různorodá. Neměl jsem jednotku ze samých zkušených lidí. Velitelé byli zkušení ostřílení, kteří za sebou měli jednu dvě tři mise, ale ten zbytek byli nováčci. 50 procent lidí bylo na misi poprvé, a hned se dostali do bojového kontaktu. Není to úplně jednoduché. Kluci říkali, že si v ten moment vzpomněli na všechny ty bojové drily, na vše, co mají naučené, to, co jsme do nich vtloukali v průběhu přípravy – že tam skutečně mohli umřít – že jednali automaticky. Ale když incident skončil, všichni si začali uvědomovat riziko smrti. Protože viděli kolem sebe ty raněné a mrtvé.“
„Zachránili jsme přes 30 rukojmích. Ti lidé si to uvědomovali a dokázali nám poděkovat. Jednak Malijci, jednak rukojmí. Uvědomovali si riziko smrti.“
Akce dle kapitána trvala skoro půl dne: „Začala odpoledne kolem třetí hodiny a skončila v noci nad ránem. Není jednoduché vydržet – máte na sobě veškerou výzbroj, batoh o 30 kg. Vozí se zásoba jídla i munice nejen na den, ale na více dní. Každá mise má jiná pravidla.“
Dodal, že pro lepší orientaci a koordinaci by uvítal bezpilotní prostředky.
