Když posedlost ovládne vaše myšlenky, existuje způsob, jak se osvobodit.
Někdy se vaše mysl může upnout na určitou myšlenku nebo představu a odmítá ji opustit. U některých lidí se to děje neustále, aniž by si to uvědomovali.
Jak poznáte, že se vaše mysl něčeho drží? Zde jsou některé známky:
- Nedokážete se vzdát hádky.
- Lidé vás znají jako někoho, kdo musí mít vždy pravdu.
- Přehráváte si rozhovory v hlavě a znovu vnitřně argumentujete.
- Dlouho v sobě dusíte křivdu.
- Chováte zášť.
- Jste frustrovaní, protože věci nejsou takové, jaké byste chtěli.
- Lidé jsou unavení z vašich stížností nebo neustálé frustrace ze stejných věcí.
- Litujete minulosti a přejete si vrátit čas, abyste mohli změnit důležité okamžiky svého života.
- Nedokážete si odpustit určité věci, které jste udělali.
Mysl, která se občas upne na nějakou myšlenku, je normální. Pokud ale nedokážete pustit určité věci, vaše mysl se stává stále strnulejší.
Upnutí se na něco může ovlivnit vaše vztahy, schopnost soustředit se na přítomný okamžik i vaše štěstí.
Do jisté míry může být tato posedlost výhodou – může fungovat jako ochranný mechanismus nebo hnací síla pro akci. Pokud ale chcete mít pružnější mysl, musíte se naučit myšlenky v určitou chvíli pustit.
Podívejme se, jak na to.
Proč se mysl upíná
Nejprve se zamysleme nad tím, proč se mysl vůbec na něco upíná. Nemůžeme předpokládat, že je to proto, že nechce, abychom byli šťastní, nebo že není dost chytrá na to, aby něco pustila.
Mysl přirozeně touží po tom, aby věci byly takové, jaké si přeje – jaké se nám líbí. Posedlost vzniká, když se k těmto věcem připoutáme.
Proč se připoutáváme? Protože se bojíme, že pokud věci nebudou takové, jak chceme, nebudeme v pořádku.
Například:
- Pokud nemám pravdu v hádce, bojím se, že mě lidé budou považovat za hloupého.
- Pokud se nebráním kritice, bojím se, že nejsem dobrý člověk – nebo že tak nebudu vnímán.
- Pokud se nevzdám zášti nebo hořkosti, bojím se, že mě lidé budou přehlížet a nebudou si mě vážit.
- Pokud mě frustruje, že věci nejsou podle mé představy, bojím se, že nebudu mít kontrolu nad děsivou situací.
Zní vám to povědomě? Tyto obavy se pravděpodobně týkají věcí nebo výsledků, se kterými se z nějakého důvodu nedokážete smířit.
Jak pustit
Když pochopíme, proč se naše mysl upíná – tedy když identifikujeme svůj strach – může nám to pomoci začít se ho zbavovat.
Nejprve si musíme přiznat, že z nějakého důvodu máme strach, že nebudeme v pořádku. Tento strach je pochopitelný.
Poté si můžeme položit otázku: „Co můj strach potřebuje, aby měl pocit, že budu v pořádku?“ První odpověď možná bude: „Potřebuji, aby věci byly tak, jak chci!“ To je ale právě ten základní vzorec, který vede k připoutanosti mysli.
Ale co kdybychom k tomu, abychom byli v pořádku, tyto věci nepotřebovali? Co kdybychom mohli důvěřovat tomu, že ať se stane cokoliv, zvládneme to? Zkuste si představit, že jste v pořádku – i když nemáte pravdu, i když si o vás někdo myslí něco špatného, i když jste udělali něco trapného nebo když věci prostě nejsou takové, jaké byste chtěli.
Pokud si dokážete představit, že jste v pořádku navzdory všemu, jaký nástroj by vám pomohl tuto situaci zvládnout? Možná jen hlubší nádech, trochu klidu a trochu lásky.
Když tohle máte, nepotřebujete, aby věci byly nějakým konkrétním způsobem.
Jak procvičovat pouštění
Teď si to pojďme vyzkoušet v praxi:
- Všímejte si, kdy se vaše mysl upíná. To se obvykle projevuje frustrací, neschopností pustit hádku nebo křivdu a pocitem napětí v těle a mysli. Už jen tím, že si toho všimnete, děláte pokrok.
- Zastavte se a přiznejte si svůj strach. Na chvíli se nadechněte. Uvědomte si, že vaše připoutanost pramení ze strachu, že nebudete v pořádku. Všimněte si, jak vás to frustruje. Pak si ten strach jednoduše přiznejte, nadechněte se a dejte mu prostor a pochopení.
- Připomeňte si, že vždy budete v pořádku. Začněte si budovat hlubokou důvěru v to, že váš pocit bezpečí nezávisí na tom, zda máte pravdu, zda se vás někdo dotkl nebo zda věci dopadnou podle vašich představ. Můžete být v pořádku bez ohledu na výsledek. Důvěřujte tomu.
- A teď to pusťte. Nadechněte se a uznejte, že se můžete mýlit. Uznejte, že druhý člověk možná měl dobré úmysly. Připustěte, že nepotřebujete, aby věci byly podle vás. Odpusťte druhému člověku nebo sami sobě. Vnímejte, jak osvobozující a láskyplné to je.
Tyto kroky nemusí být snadné. A to je v pořádku. Nemusíme být upnutí na to, že je musíme zvládnout dokonale – stačí je prostě trénovat. Přistupujte k tomu se zvědavostí a sledujte, co se stane.
Pak si zkuste představit, co by se mohlo stát, kdybyste dovolili své mysli uvolnit se a stát se pružnější. Jaká nová otevřenost by mohla přijít? Možná vás čeká úplně nový pohled na věc.
–ete–
