Na počátku sedmdesátých let minulého století sklízel sotva dvacetipětiletý Bolek Polívka s tehdy osmiletým chlapcem Radkem Balašem velkolepý úspěch za představení Pépe. Humorná inscenace v čele s klaunem, dítětem a slepicí byla v prosinci loňského roku opět uvedena na scénu v brněnském Divadle Bolka Polívky. Tentokrát se hlavní role, potrhlého šaška s dobrým srdcem, ujal slovenský divadelník a mim Pavol Seriš. Nadání bezpochyby nelze upřít ani jeho osmileté dceři Julianě. Jak se tedy tomuhle očekávání vzbuzujícímu divadelnímu kousku pod režisérskou záštitou Dalibora Buše divácky povede?
Klaun a dítě zapomenou na všudypřítomné nebezpečí a společně se slepicí svou hravostí zprostředkovávají barevný svět postupně sílícího přátelství. Opětovné zpracování mistrovského kousku v sobě přináší značné výzvy a rizika, avšak inscenační tým se svého úkolu zhostil s pokorou k původnímu dílu a vnesl do stále aktuálního námětu osvěžující inovaci.
Už na první pohled diváka okouzlí jednoduché, ale efektivní pojetí scény, která odpovídá standardům experimentálního divadla, kam bychom celou inscenaci mohli zařadit. Onu zmíněnou normu divadelního žánru později velmi uspokojivě naplní i celkové zpracování. Jedním z hlavních faktorů, které nepochybně zaujmou, je propojení pohybu se zvukem. To rozšiřuje vnímání práce s hercovým tělem i o sluchovou stránku a modeluje tak plastický divadelní útvar. Vzájemný soulad umně udržuje tempo-rytmus, zvláště klíčový pro inscenaci v malém počtu hereckého obsazení. A lehkost a radost z bytí, elegantním, avšak mrazivým způsobem vyvažuje hrůzy historického období v podobě válečného bombardování. Odezva postav na tyto změny je pak činí mnohem uvěřitelnější a lidštější. Onu poetickou svébytnost hry s postupujícím dějem prohlubují sympatie publika k protagonistům, které se odrážejí i do hereckého výkonu performerů.
Pavol Seriš, v hlavní roli klauna, je sice oproti původní mladické Polívkově verzi starší, ale obohacuje příběh o vyzrálý úhel pohledu. Na jeho tvorbu s pokorou zkušeně navazuje tak, aniž by to působilo jako kopírování. Pověstné Polívkově precizní práci s rekvizitou Seriš kvapně šlape na paty a svými dovednostmi působivě čaruje. Pozornost upoutá i zpracování slepičího jazyka a vrchol magického fyzična završí etuda o oblékání kalhot. Fungování na scéně s předměty denní potřeby v přehlídce vtipných variací jsou připomínkou toho, jak zábavnou a originální formou se dají zpracovat tradiční mimické gagy. Ty trefně poukazují na skutečnost, jak moc lze sdělit a předat i beze slov.
Baviče, dominantu inscenace, na divadelních prknech doplňuje nadaná mladá dáma Juliana Serišová, která ztvárňuje charakterní a sympatickou roli dítěte. Tento populární narativ, kdy naivní a nezkušená postava učí odhalovat taje všedních okamžiků života otřelého dospělého, pravděpodobně funguje v tak dokonalé a obdivuhodné souhře i právě díky příbuzenskému vztahu obou participantů. Otec a dcera v celovečerní klauniádě s vlastními pravidly, v němž komik hraje s dívkou nebo možná dívka hraje s komikem. Klasický paradox, který dává Julianě možnost dál předávat svou dětskou radost. Ta z ní totiž bezpochyby čiší a šíří se napříč celým sálem. Pobyt na jevišti si zjevně užívá, a proto ve výsledku všechny komponenty báječně ladí do něžného a humorného vyprávění s nadčasovým ponaučením.
Tvůrčí výzva v podobě obsazení dítěte i slepice relativně úspěšně vyústila do více než jen úsměvného rodinného představení. To svou nápaditou koláží pohybových komických prvků dokáže pohltit děti i dospělé. Svědčilo by mu ale intimnější divadelní prostředí, které je pro žánr fyzického divadla klíčové. Prostor v Divadle Bolka Polívky sice nabízí zhlédnout tuto nevšední a nadčasovou inscenaci většímu počtu diváků, nicméně hůře navozuje poměrně zásadní důvěrnou atmosféru. Vzhledem k téměř hodinu a půl trvajícímu uměleckému zážitku bez přestávky byl dramatický závěr zbytečný, protože „narušil, zatěžkal“ jinak velmi vyvážené kreativní snažení.
Láska a přátelství existují v každé době, to je i přes absenci slov jasně čitelné poselství v této skoro-pantomimě. Téma, kterému málokteré obecenstvo dokáže odolat, zvláště pokud se odehrává na pozadí válečné tragédie. I právě díky této rovině, má v základu všedně obyčejná hra své kouzlo, které vychází právě z herců samotných v interakci s legendární slepicí Pépe. Protože zákonitě platí, že pokud umělce těší hrát, diváky je baví sledovat. A v tomto případě dvojnásob.
