Komentář
Na zeď v Londýně kdosi namaloval portrét Luigiho Mangioneho pod cihlovým obloukem, který by snadno mohl být interpretován jako svatozář. V prosinci 2024 se ve stejném městě objevilo graffiti požadující jeho propuštění. Zdá se, že Mangione se právě připojuje k Georgi Floydovi v jakési Valhalle radikálů.
Mangione je obviněn z toho, že 4. prosince ráno střelil do zad Briana Thompsona, generálního ředitele společnosti UnitedHealthcare, když šel z hotelu na konferenci v centru newyorské čtvrti Manhattan. Neudělám tu chybu, že bych tento údajný útok nazval zbabělým, jako kdyby vražda měla být férovým soubojem a oběť měla dostat nějakou tu šanci na přežití.
V dobách míru skutečně vyžaduje odvahu jednat tak, jak se Mangione údajně zachoval, avšak odvaha sama o sobě není ctností nezávislou na cíli, kterému slouží. Je totiž zcela možné být odvážný při páchání zla – a mnozí z nás by si netroufli odehnat husu, i kdyby jim za to ani zdaleka nehrozil trest smrti.
Pro mnoho mladých lidí je Mangione hrdinou, a to nikoli navzdory svému činu, ale právě kvůli němu. Existují důvody, proč se stal objektem velké sympatie, která v některých případech hraničí až s uctíváním. První důvod je naprosto povrchní, druhý hluboce znepokojivý. Je obdivován proto, že a) je mladý a pohledný a b) zavražděný muž byl bohatý. Třetím důvodem je jeho údajná bezohlednost.
Kdyby Thompsona zastřelil například osmačtyřicetiletý muž s nadprůměrně nevzhledným obličejem, pochybuji, že by se stal předmětem nějakého kultu. (George Floyd pohledný nebyl, ale zemřel a nezabíjel.) Udělat z domnělého vraha hrdinu jen proto, že je mladý a atraktivní, nemůže být nic jiného než frivolnost a ukázka zvráceného hodnotového žebříčku. Je to apoteóza povrchní kultury celebrit, v níž dnes tolik lidí žije nebo se do ní noří. Naše povrchnost je hluboce zakořeněná – lze-li to tak říci.
Vrah si vzal za cíl bohatého člověka, a nenávist k bohatým je běžná, ale přesto nízká a nečestná emoce. Rád bych zde zdůraznil, že nejsem žádným obhájcem společnosti UnitedHealthcare. Nevlastním její akcie ani akcie žádné jiné zdravotnické firmy, a jsem v tomto ohledu agnostik – nevím, zda se skutečně dopustila rozsáhlých podvodů, aby zvýšila své zisky, jak se někdy tvrdí. Pokud by se takové podvody prokázaly, znamenalo by to obrovské utrpení pro mnoho lidí. Navíc, i když je teoreticky generální ředitel obří organizace administrativně odpovědný za vše, co jeho organizace dělá, jeho osobní morální odpovědnost může být méně jednoznačná.
Přesto se domnívám, že velká většina mladých sympatizantů, obdivovatelů a podporovatelů Mangioneho – kteří samozřejmě předpokládají, že skutečně Thompsona zabil (kdyby nebyl obviněn, nezajímali by se o něj) – by prohlásila, že jsou zcela proti trestu smrti. To však není přesné: jejich postoj spíše připomíná známou odpověď jednoho perónisty na otázku, zda je proti mučení – odpověděl, že to záleží na tom, kdo je mučen a kdo mučení provádí.
Jinými slovy, jsou proti trestu smrti, pokud je udělen po řádném soudním procesu, ale pokud je vykonán ad hoc ve jménu údajně vyššího cíle, například ekonomické rovnosti, a pokud jej provede někdo dostatečně pohledný na to, aby byl obdivován, jsou ochotni ho omlouvat, tolerovat nebo dokonce podporovat. To považuji za děsivé a znepokojivé.
Není žádnou novinkou, že s americkým zdravotnictvím není vše v pořádku. Je extrémně drahé a jeho výsledky jsou na úrovni celé populace jen průměrné. Mnoho pacientů je nadměrně léčeno, zatímco jiní nedostávají dostatečnou péči. Systém je byrokratický a často se ozývají stížnosti, že je necitlivý a lhostejný k utrpení, zatímco generuje obrovské zisky. Ale i kdyby byly všechny tyto stížnosti oprávněné, neospravedlňují vraždu.
Je navíc příznačné, že sám Mangione, který trpěl bolestivým onemocněním páteře, podstoupil operaci, která zjevně proběhla úspěšně, a nebyl klientem společnosti, jejíž generální ředitel byl jeho údajným cílem. Je obviněn i z terorismu, protože jeho údajnou motivací nebyla pouhá osobní msta, ale snaha zasít strach do srdcí celé společenské vrstvy.
Žiji ve Velké Británii, kde si na zdravotnický systém stěžujeme z jiných důvodů než Američané. Britský systém je do značné míry socialistický, i když ne úplně. Paralelně existuje soukromý sektor, nesmírně drahý, který funguje jako jakýsi bezpečnostní ventil pro bohaté.
Státní zdravotní systém funguje relativně dobře při akutních a život ohrožujících stavech, i když ani to není vždy pravidlem. V případě jiných problémů – například chronických bolestivých onemocnění, jako je artritida kyčlí – však pacientům ukládá strašlivé čekací doby. Jsou nuceni vstoupit do kafkovského světa neustálých překážek, zpoždění, výmluv, falešných nadějí, porušených slibů a podobně, kde se jejich zhoršující se stav nebere v potaz. Smrt je jedním ze způsobů, jak zkrátit čekací listiny.
Pro přístup ke specialistům je povinné doporučení praktického lékaře, avšak už jen získat termín u něj může být noční můra. Částečně je to způsobeno tím, že systém dokázal vytvořit situaci, v níž tři čtvrtiny praktických lékařů nepracují na plný úvazek. To je důsledek kombinace několika faktorů: feminizace profese, štědrého finančního ohodnocení, takže lékaři se necítí povinni pracovat na plný úvazek, aby si vydělali na živobytí, vysokého zdanění vyšších příjmů a zavedení noční můry v podobě byrokratických pracovních podmínek, kterým se lze vyhnout pouze prací na částečný úvazek.
Výsledkem je všeobecná frustrace obyvatelstva, protože domnělé a často oslavované právo na zdravotní péči se proměnilo v extrémní obtížnost nebo téměř nemožnost dostat se k lékaři, kterého potřebujete – pokud člověk není ochoten a schopen zaplatit. A platit vysoké daně a pak znovu platit za to, co měly tyto daně pokrýt, je jistě důvod k nespokojenosti.
Opravňuje mě však něco z toho k vraždě ministra zdravotnictví nebo vysoce postavených nemocničních úředníků?
Dalším důvodem pro sympatie k Mangionemu je rozšířená představa, že míra, do jaké je někdo ochoten zajít při prosazování své věci, svědčí o její spravedlnosti. Celé 20. století však jednoznačně dokázalo, že tomu tak není. Bezohlednost není zárukou ctnosti.
Nevíme, jaká část populace, zejména v nastupující generaci, sympatizuje s Mangionem, ale podle všeho jich není málo, a navíc je tento podíl pravděpodobně vyšší mezi vzdělanými než mezi nevzdělanými. Důvodem je to, že vzdělaní lidé jsou lepší v racionalizaci zla než nevzdělaní – a někdy se zdá, že právě tomu je univerzity učí.
Vyjádřené názory jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
