Nová filmová adaptace příběhu Sněhurky přistupuje k tomuto kulturnímu dědictví z části inovativně a zároveň jde o přeměnu původní animace v živě hrané výkony. Jde tak o trochu riskantní krok a takové u Disney nebývají, co se týče jejich původních tvoreb, zrovna zvykem.
Na začátku filmu se dostáváme nejdříve k dětství samotné Sněhurky – ta je ukázána jako laskavá a s milujícími rodiči. Úvod je pěkný, a i postavy krále a královny coby jejích rodičů jsou dost zajímavé na to, aby člověk mohl být zvědavý na jména herců, i když neukrajují nijak z příběhu. Malá postava Sněhurky, kterou hraje Emilia Faucher, je také dobře podaná.
Nicméně potud podobnost s původním příběhem končí. Na jednu stranu tak divák nemusí být znuděn naprosto předvídatelnými událostmi, ale na druhou stranu je otázkou, jak si věci sednou.
Střídající se pojetí filmu – kouzelné vyprávění versus tlak na realitu
Jak film pokračuje, Sněhurka (Rachel Zeglerová) se dostává do bodu, kdy už je dospělá, a my jsme svědky jejích útrap – zejména těch spojených se zlou královnou, která nahradila tu původní. To není podáno příliš dobře, protože scénář se tolik soustředí na Sněhurku jako někoho utlačovaného, že její postava nemá moc prostoru projevit nějaký ten půvab kupříkladu ve formě péče o květiny nebo čehokoliv jiného.
Když tak zrcadlo řekne, že nejkrásnější je Sněhurka, a nastanou následné interakce, působí to poměrně zkratkovitě, a naopak nastává dojem, že celá předchozí část s malou Sněhurkou ukrajovala čas tomu pravému úvodu, kde ho bylo třeba více. Chudák dospělá Sněhurka totiž do té doby povětšinou spíše jen uklízí, nebo působí utrápeně, a to nejsou až tak půvabné aktivity.
Začíná tím ale hlavně jisté dynamické pojetí této adaptace, kde se neustále ve snímku střídají dva přístupy – jeden, který představuje příběh jako něco kouzelného, a druhý, který naopak chce být co nejvíce zakořeněn v realitě. V prvním případě jde o ůvod malé Sněhurky oproti úvodu u té dospělé. Tyto přístupy se střídají po celou dobu filmu a ve výsledku působí poměrně nerozhodně. Kupříkladu kdykoliv je na scéně trpaslík, nebo zvířátka, má se jednat o kouzelnou pohádku, zatímco jindy o ilustraci problémů reality. Tato rozpolcenost je nejspíše největším zádrhelem filmu.
Místo prince přichází zbojník
Asi největší inovací, kterou se šlo dozvědět už z traileru nebo z rozhovorů o filmu, je právě inovativní přístup k postavě prince – ten tu není a o žádného typického zachránce se nejedná. Naopak sám potřebuje zachránit, a jak se nechal slyšet jeden trpaslík, královna jeho a další zbojníky uvrhla do sociální nejistoty.
S ohledem na kontroverze, které se k filmu pojily (např. představitelka Sněhurky se nechávala slyšet, že původní verze filmu neměla dobrý přístup k roli žen, které mají moc), by člověk mohl hledat nějaké kulturně vyhrocené představení postavy zbojníka a jeho cílů, ale není tomu tak. Ve výsledku jde prostě o člověka, který čelí i svým vlastním problémům.
Jestli tak něco perspektivu zbojníka místo prince trochu sráží, není to ve skutečnosti ani změna postavy. Spíše jde o to, že zbojník Adrian (Andrew Burnap) hraje semtam takovým stylem, že je na něm poznat, že to jen hraje. A pak, když už tolik tlačíme na realitu, nedává tolik smysl způsob představení postavy Adriana, neboť divák mu má věřit po pochybném skutku, že je dobrý člověk, pouze na základě pár vět, které řekne princezně.
Ve výsledku tak nová adaptace Sněhurky trochu připomíná i Robina Hooda, který měl také svoje druhy v lese, také se oblékal do zelené a také bral bohatým.
Spoustu dobrých věcí a herecké výkony
Sněhurka ale kromě mírně slabšího hereckého výkonu zbojníka – tedy pravé lásky – a rozpolcenosti úmyslu samotného pojetí obsahuje spoustu dobrých věcí.
Trpaslíci jsou všichni vyobrazeni skrze umělé CGI místo hraní, ale to filmu nijak neškodí, a naopak jsou vskutku roztomilí. Obavy vyjádřené některými kritiky ještě před představením filmu tak naštěstí vyšly do prázdna. A jestli jsou trpaslíci dobří, tak naopak lesní zvířátka ještě o to více skutečně září svoji zdařilostí – o to víc jen zamrzí, že film mnohdy tolik tlačil na reálné perspektivy, místo aby prostě celou adaptaci učinil hlavně kouzelnou.
Zároveň se tu setkáváme s velmi dobře zahranými vedlejšími postavami. Gal Gadotová skutečně působí zle velmi uvěřitelným dojmem a scénář skrze ni nastavuje i perspektivu toho, že i zlí lidé se mohou chovat podle nějaké logiky, která jim samotným dává smysl, místo aby se jen nechali unášet emocemi. Když se poprvé zeptá zrcadla na to, kdo je na světě nejkrásnější, ten následný zlý pohled mluví naprosto za vše.
Druhové zbojníka, ale i král a další, sice zas tak moc nepřidávají, ale také výslednému dojmu ničím neubírají, takže jsou prostě dobří a v pořádku. A královna, tedy původní matka Sněhurky, hraje laskavou ženu tak dobře, že by si z ní herečka Sněhurky mohla v úvodu vzít i příklad a svůj půvab ukázat více i ve výrazech tváře a své mimice.
Kromě postavy zbojníka je to právě Rachel Zeglerová, alias Sněhurka, která zejména v úvodu filmu nehraje příliš uvěřitelně. Možná to bylo vytvořeno i nějakými konflikty na pracovišti, neboť se s Gal Gadotovou podle všeho opravdu neměly rády (a její úvodní scény jsou právě s ní), ale na začátku filmu jako by hrála s jiným zadáním pro svoji postavu, a moc to k filmu nesedí. V první čtvrtině filmu se zdánlivě dospělá verze Sněhurky soustředila na to, působit co možná nejméně půvabně, zatímco později už to dává smysl.
Závěr
Disney vzalo příběh Sněhurky a nastavilo ho více směrem k realitě. Na jednu stranu to přineslo pozitiva v podobě hlubšího pojetí zlé královny, ale na druhou stranu zejména pojetí zbojníků a další věci – jako spíše muzikálové, než pohádkové písně – berou pryč z filmu mnoho příležitostí, které by se jinak daly využít pro to, aby byl film po celou dobu magický a kouzelný, tak jak je tomu více zvykem u animované tvorby Disney.
Trailer filmu vyvolá v divákovi dojem, že ta soustředěnost na blýskavé pojetí vyprávění tu obsažena je, ale film tomu tolik neodpovídá. Je tu příliš velký tlak na to, že “věci nejsou jen tak”. Film někdy zapíná nebo vypíná logiku reality podle toho, jak se to scénáři zrovna hodí, takže stejně nejde o “něco více než jen pohádku”. A tak to tvůrcům nevychází.
Sněhurku provázelo opravdu mnoho různých kontroverzí (z dalších můžeme zmínit anglické jméno Sněhurky “Snow White” – bílá jako sníh, a ohlasy některých na barvu pleti herečky) a nejspíše i kvůli nim a jejich šíření se filmu nedostalo úvodu na oficiálním červeném koberci u prvního promítání.
Pokud se však na to podíváme z opravdu většího nadhledu, o nějaké barvy pleti, nebo CGI trpaslíky, případně zbojníka místo prince tu opravdu nejde. Když jsou věci dobré, dávají smysl a může se to líbit i dětem, tak ať jde vše ostatní stranou. Ovšem ve filmu pořád zbývají nějaké ty komplikace namísto kouzelného vyprávění – jako kdyby si právě samotný film neuměl říct, že je prostě tím, čím je, a že to opravdu stačí. Žádné revoluce třeba nebyly.
Pokud čekáte zcela typickou, svým způsobem stereotypní, animovanou tvorbu Disney převedenou do hrané podoby, může filmu odpovídat hodnocení 5 / 10. Pokud Vás ale něco na filmu silně zaujalo, nebo jste hodně zvědaví na možné inovace, může to být až 7 / 10.
5 / 10
