Komentář
Nedávno klimatičtí aktivisté vylezli na pódium, aby přerušili přednášku ekonoma Larryho Summerse na právnické fakultě Stanfordovy univerzity. Aktivisté, kteří jsou údajně členy organizace Climate Defiance a zřejmě nejsou studenty, skandovali a pokřikovali na Summerse celých 10 minut, čímž mu zabránili ve většině jeho projevu.
Summers, bývalý rektor Harvardu a ekonom, který v Clintonově vládě zastával funkci ministra financí, protestujícím řekl, že na jejich připomínky odpoví, pokud budou v klidu sedět až do části po jeho projevu, věnované otázkám a odpovědím, ale neuspěl: demonstranti pokračovali v pokřikování, že Summers je „klimatický zločinec“, a skandovali: „Zdaňte bohaté!“
Podobná narušování jsou bohužel běžná.
Na jednom kampusu za druhým protestující – často, ale ne vždy studenti – využívají to, čemu se říká „veto křiklouna“, k přerušení akcí a zamezení vystupování řečníkům, které nemají v oblibě. V roce 2024 sledovala Nadace pro práva jednotlivce a svobodu projevu (FIRE) 21 projevů, zahajovacích řečí nebo vystoupení na univerzitách, při nichž protestující způsobili takový rozruch, že akce byly přerušeny nebo zcela zrušeny.
Zde začíná být příběh ze Stanfordu zajímavý: v tomto případě si totiž studenti nenechali narušování jen tak líbit. Nepostavili se ani na stranu protestujících a nevytvořili dav, který by Summerse vyhnal z pódia. Místo toho protestující odsoudili a křičeli na ně, aby „vypadli z pódia“ a „nechali [Summerse] mluvit“.
Tito studenti měli pravdu, když se bránili. Výkřiky, jako byl ten, který zorganizovala organizace Climate Defiance, ve skutečnosti řečníkům neublíží. Summers jako slavný ekonom a bývalý rektor Harvardu pravděpodobně zjistí, že jeho kariéra po tomto posledním přerušení nijak neutrpěla. Není to tak, že by se musel vzdát svého honoráře za přednášky. Skutečnými oběťmi tohoto křiku byli samotní studenti Stanfordu.
Summers byl pozván, aby promluvil v rámci cyklu nazvaného „Demokracie a nesouhlas“, v němž se setkávají vědci stojící na opačných stranách určitých ožehavých témat, aby diskutovali a modelovali občanský nesouhlas. Protestující, kteří Summerse přerušili, škodili především studentům, kteří přišli na přednášku v úterý odpoledne v naději, že se od uznávaného ekonoma něco dozvědí, a místo toho se dočkali dětinského dovádění protestujících. Výkřiky jsou příkladem toho, čemu Tim Urban říká „nadřazenost myšlenek“: tj. představy, že pokud se protestujícím nelíbí, co chce určitý řečník říci, neměl by ho slyšet nikdo. Jsou ve své podstatě sobečtí.
Velký zastánce svobody slova a bývalý otrok Frederick Douglass jednou řekl: „Potlačování svobody slova je dvojí křivda. Porušuje práva posluchače stejně jako práva mluvčího.“
Možná měl na mysli právě přerušení od Climate Defiance.
I když jsou podobné pokřiky běžnou taktikou, skutečnost, že se studenti byli ochotni postavit za své právo vyslechnout Summerse, je povzbudivým znamením. Při každém takovém narušení na akademické půdě jsou protestující téměř vždy v menšině. Studenti platí za studium na univerzitě slušné peníze a tráví studiem spoustu času, který by jinak mohli trávit prací. Většina studentů chce, aby se jim tato investice času a energie vrátila. Přicházejí na univerzitu, aby se učili. Když se tito studenti postaví proti protestujícím, demonstranti jsou nuceni se stáhnout a přednášky mohou pokračovat.
Stejná „nadřazenost myšlenek“ pohání narušování na univerzitních kampusech, pokusy o dehonestaci nebo vyřazení řečníků, kteří mají špatné názory, a nátlakové davy v reálném světě. V každém případě se malý počet ideologů snaží zastrašit mlčící většinu, aby souhlasila s jejich přáními. Když tato většina odmítne – když se naopak postaví za svá práva – může změnit kulturu nejen svých kampusů, ale i komunit, pracovišť a dalších míst.
Když se protestující snaží narušit nějakou akci, je nezbytné, aby studenti hájili svá práva i z jiného důvodu.
Mnozí protestující trvají na tom, že to, co dělají, je vlastně svoboda projevu. Argumentují tím, že stejně jako má Summers právo mluvit v přednáškovém sále, který ho pozval, mají i oni právo vtrhnout do tohoto sálu a křičet na Summerse.
Ve skutečnosti veto křiklouna není aktem svobody projevu. Bránit někomu jinému, aby byl vyslechnut, není zapojením do trhu myšlenek; je to jen šikana.
Toto rozlišení je však nezbytné, protože tito studenti jsou ve věku, kdy se intelektuálně formují.
Ve své knize Co je náš problém? Urban napsal: „Podle rozsáhlé studie jsou lidé politicky a ideologicky nejvnímavější od poloviny dospívání do pětadvaceti let – takže to, co se naučili na vysoké škole, s nimi může zůstat navždy.“
Nejde jen o to, že mladí lidé, kteří se na vysoké škole stanou liberály nebo konzervativci, mají tendenci jimi zůstat i ve vyšším věku. Jde také o to, že se v tomto období formují jejich představy o základních amerických hodnotách.
Pokud se nikdo nepostaví proti myšlence, že veto křiklouna je jen jinou formou svobody projevu, pak je pravděpodobné, že studenti opustí kampus v domnění, že je to pravda. Pokud si tito studenti myslí, že pokřikování a jiné formy rušivého protestu jsou v souladu s americkou tradicí svobody projevu, pak pravděpodobně dojdou k jednomu ze dvou závěrů: zaprvé, že by se měli sami zapojit do pokřiků, až bude příště někdo mluvit na téma, se kterým nesouhlasí, nebo zadruhé, že svoboda projevu je vlastně špatný nápad, protože vytváří příliš velký chaos.
Ani jeden z těchto závěrů není pro společnost dobrý.
Takže třikrát hurá studentům ze Stanfordu, kteří se nenechali bez boje připravit o svá práva bandou neliberálních demonstrantů.
Největším nebezpečím pro svobodu slova není to, že naše země zruší první dodatek, ale to, že se naše kultura změní a přestane si svobody slova vážit. Jak upozorňuje prezident organizace FIRE Greg Lukianoff: „Kultura svobody projevu je důležitější než první dodatek. … To je to, co je dnes základem prvního dodatku – a to je to, co rozhodne, zda naše současná ochrana svobody projevu přežije i v budoucnosti.“
Studenti ze Stanfordu právě přispěli k zachování této kultury.
Převzato ze stránek Amerického institutu pro ekonomický výzkum (AIER).
–ete–
