Komentář
Móda přichází, odchází – a pak se zase vrací. Stačí si vzpomenout na chlupaté koberce, široké džíny, délky sukní, šířky kravat, puntíky, nabírané rukávy nebo třeba tvary límců. Kdo vydrží čekat dost dlouho, dočká se návratu. Platí to pro interiérový design, oblečení i populární hudbu.
Vlny přicházejí, mizí – a zase se vracejí.
Jednou výjimkou v dějinách stylu je krajka. Tohle jemné, pracné a krásné umění si drželo výsadní postavení téměř půl tisíciletí – od svého vzestupu v renesanci až k pádu, který přišel v několika dekádách po druhé světové válce. Dnes už ji téměř nevidíme. A to je podle mě velká škoda.
Vzestup krajky byl těsně spojen s obdobím rostoucího blahobytu v renesanci. Výroba byla nesmírně časově náročná, a cena tomu odpovídala. Mít ji, nosit ji a ukazovat ji doma – to byl vrchol okázalosti. Znak bohatství, privilegia a schopnosti investovat do krásy, nikoli do užitku.
Krajka se stala symbolem života, který si mohl dovolit brát základní potřeby – jídlo, oblečení, střechu nad hlavou – jako samozřejmost, a uvolnit zdroje čistě pro krásu.
Jako všechno exkluzivní – od tekoucí vody přes elektřinu po mobilní telefon – začínala krajka jako výsada těch nejbohatších. Ve století šestnáctém a sedmnáctém byla hitem zejména na královských dvorech. A jak tomu často bývá, největší ráz jí vtiskla éra Ludvíka XIV., francouzského Krále Slunce, a nádhera Versailles. Udávala tón celé Evropě – a nakonec i světu.
Ve Versailles byla krajka zcela zásadní – právě proto, že byla nádherná, složitá a zcela nepraktická. Byla tu vždy i třídní rovina: krajka odlišovala elitu od „obyčejných“. Jen málokdo si ji mohl dovolit – a ještě méně lidí ji umělo udržovat.
Po staletí byla krajka ztělesněním luxusu. Její status byl tak výjimečný, že vznikly zákony, které ji dovolovaly nosit jen určitým vrstvám. V amerických koloniích například tzv. sumptuární zákony – částečně nábožensky motivované, částečně sloužící k udržení společenské hierarchie – dovolovaly nosit krajku jen starostům, kazatelům a dalším místním elitám. Obyčejným lidem byla zapovězena. Stejně jako spony na botách a další znaky postavení.
Nakonec ale sumptuární zákony ustoupily tržní ekonomice. V 17. a 18. století se bohatství začalo šířit do širších vrstev a s nástupem průmyslu se i výroba krajky výrazně zlevnila. A to znamenalo jediné – mohla ji mít téměř každá domácnost. A lidé byli nadšení.
Na konci 19. století byla krajka běžnou součástí evropských, britských i amerických domovů. Je třeba si uvědomit, co tehdy představovala: kdysi výsada králů a dvorních dam, teď symbol krásy, který díky svobodě a demokracii mohl být dostupný každému.
V domácnostech tehdejší doby byla krajka doslova všude: na stolech, pod lampami, na polštářích, postelích, šatech i košilích. Svět se jí obklopil, skoro jako kdyby tím vzdoroval starému řádu, který ji kdysi držel jen pro „vyvolené“. Lidé ji milovali, sbírali, předávali z generace na generaci – jako důkaz úspěchu a pokroku.
Jako všechno ostatní – hudba, móda, zvyky i architektura – i tohle se začalo měnit po první světové válce. Ještě pár desítek let předtím to vypadalo, že svět se nezadržitelně řítí k míru a prosperitě. Vynálezy měnily život, otroctví bylo pryč, vzdělání se šířilo, blahobyt rostl.
A pak se státy – jako by omylem – vrhly do první totální války. Nebyla to už záležitost armád. Celá populace byla vtažena do válečného úsilí: přišlo na příděly, cenzuru, propagandu i odvod. A po válce? Nikdo přesně nevěděl, co tím vlastně svět získal.
Změna ducha doby byla ale zřetelná. Lidé poprvé pochopili, že brutalita starého světa nezůstane pouhou minulostí. Technologie, které slibovaly svobodu, se obrátily proti člověku. I novinka, jakou byl let, se stala nástrojem smrti.
Je těžké si dnes představit, co to s lidstvem udělalo. Nic už nebylo jako dřív. Hudba zhrubla, teologie potemněla, architektura ztratila vznešenost a samotná myšlenka zkrášlování světa byla najednou na obtíž. Doma se to projevilo obratem k jednoduchosti, strohosti a funkčnosti.
Krajka nezmizela úplně. Mnozí z ní zůstali nadšení – jak možná víte i vy díky dědictví po babičce.
Několik let zpátky jsem se setkal s rodinou, kterou rozložily spory o dědictví. Rozprodávali věci, které se doma hromadily od dvacátých let. V pěti velkých krabicích byla největší sbírka krajky, jakou jsem kdy viděl: ubrusy všech velikostí, běhouny, dečky – a mnoho dalšího. Ten, kdo spravoval pozůstalost, rodině na rovinu řekl, že za to nejspíš nic nedostanou. Dnes o to nikdo nestojí.
Onen zlom nastal v šedesátých letech. Druhá světová válka definitivně zlomila kulturní ideál. Do módy přišel brutalismus. Všechno se začalo redukovat na holou funkci. Budovy vypadaly jako připravené na bombardování. Hudba byla buď útočná, nebo banální. Oblečení se stalo jednorázovým. Svět okolo nás přijal estetiku špíny, pomíjivosti a bezcílnosti.
Hledání smyslu naráželo na prázdno. A bylo to vidět všude.
Některým ten stav vyhovuje. Deník New York Times nedávno oslavoval novou kolekci oblečení, které má být záměrně roztrhané, špinavé, ošoupané – prý jako pocta bezdomovcům, kterou si osvojila elita. Já na to neskočím – a pochybuju, že se to chytne. Představa, že by právě tohle měl být nový vkus, mi připadá hluboce zvrácená. Opačný pól než krajka.
A tak vypadá oblouk módního příběhu krajky – přes 400 let vzestupu a pádu. Pokud se má vrátit – a někteří tvrdí, že v dnešní nejisté době by se to mohlo stát – bude to malý zázrak. A já bych ho uvítal. Na eBay dnes koupíte neuvěřitelně krásnou krajku za směšné ceny – za méně, než utratíte tento týden v obchodě s potravinami. A to je přece krásné a povzbuzující.
Chtěl bych vás proto povzbudit: pořiďte si krajku. Vyzkoušejte ji. Přijměte ten ideál. Oslavte krásu. Zamyslete se nad tím, co všechno tahle látka znamenala jako pocta lidské tvořivosti. Nechte se inspirovat nadějí, kterou představuje. Obnova kultury a odmítnutí beznaděje může začít třeba u vás doma.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
