Komentář
Nový kancléř Friedrich Merz, který vlastně ještě ani kancléřem není, už stihl před svým oficiálním nástupem do funkce projednat a proboxovat významnou ústavní změnu.
Dluhová brzda, Schuldenbremse, bude mít výjimky: nebude se do ní započítávat obranný rozpočet nad jedno procento HDP, o něco větší svobodu zadlužování dostanou i členské země (0,35 % HDP ročně), a k tomu je součástí povolených dluhů ještě 500 miliard eur, které se v následujících dvanácti letech budou utrácet na další projekty, například na infrastrukturu. Ještě to není definitivně schváleno, i když Spolkový sněm už se vyjádřil. V pátek 21. března musí ten balíček projít ještě Spolkovou radou, v níž sedí zástupci jednotlivých zemí, ale bylo by překvapení, kdyby neprošel.
S touto změnou se kvaltovalo naprosto neněmeckým způsobem, protože nový Spolkový sněm se poprvé sejde 25. března a poměry v něm jsou natolik odlišné, že by se tam dvoutřetinová většina nezbytná pro ústavní zákony už nemusela najít. Nicméně na rozdíl od mnoha jiných čachrů v současné světové politice se tomu procesu nedá právně nic vytknout; dokud se nesešel nový sněm, trvá zákonodárná moc toho starého, a ten může ve svých zbývajících dnech a hodinách dělat, co uzná za vhodné. Dokonce i “jednat rychle”.
Mimochodem, bez ohledu na to, co si myslíme o obsahu dojednané změny – je to určitý důkaz toho, že Merz je schopný politik. Takové rychlomanévry jsou ve zkostnatělé německé politice velice, velice obtížné, a odcházející kancléř Scholz by na něco takového nemohl ani pomyslet. Merkelová, no, možná, ale s úplnou jistotou bych na to taky nevsadil.
Takže teď je spíš otázka, k čemu přesně bude Merz ty svoje schopnosti používat a zda se nám to bude líbit. Ale nevypadá to, že by Německo v dalších letech fungovalo tak trochu bezhlavě, jako tomu tak bylo v posledních letech. Ta trojkoalice Zelených, SPD a FDP byla opravdu dysfunkční.
S Merzem se ujímá moci staronová “velká koalice” CDU/CSU + SPD, která získala nezbytnou majoritu jen díky tomu, že do Bundestagu velice těsně neprošla nová strana Sahry Wagenknechtové, BSW. Ta získala 4,98 % hlasů a stačilo by asi deset tisíc jinak hlasujících voličů, aby v tom sněmu byla. No, jenže není. (Podstatně větším způsobem propadla i FDP, která by ke vstupu do parlamentu potřebovala více než 300 000 hlasů navíc.)
Dotazovali se mě čtenáři, co pro mě bylo největším překvapením voleb – pro mě to byl mimořádně dobrý výsledek, který udělala postkomunistická Levice mezi mladými, hlavně mezi mladými ženami. Více než třetina mladých Němek hlasovala pro Die Linke, což je asi hlavně způsobeno jejich rozsáhlou kampaní na TikToku – její tváří byla Heidi Reichinneck, mladá poslankyně Bundestagu. Jak vidno, slib “všechno všem, jenom milionáře sežerem”, docela funguje.
Takto vypadaly výsledky mezi mladými podle pohlaví (staromódně uvádíme jen dvě…):
Zdroj: https://www.tagesschau.de/inland/bundestagswahl/junge-waehler-motivation-100.html
I na celoněmecké úrovni dosáhla Levice lepšího výsledku, než se čekalo, a vrátila se do Spolkového sněmu. Rekord to nicméně není, ten slavili rudí v roce 2009.
Velká koalice CDU/CSU a SPD funguje předvídatelným způsobem. Socialisté jsou poměrně docilní strana a ráznější kancléř si s nimi zavesluje tam, kam potřebuje, výměnou za nějaké ty výhody pro důchodce a odboráře; důchodci jsou zároveň i věrnými voliči CDU, takže v jejich případě žádné spory nenastávají. Pokud by koaliční politika začala mířit moc doleva, začne se vzpouzet bavorská CSU, jejíž voliči jsou konzervativnější než jinde, ale to asi v současné konfiguraci nehrozí.
Občas se někdo ptá, zda byla reálná koalice CDU/CSU s AfD. Myslím si, že ne, a že s tím nepočítali ani samotní voliči AfD. Ještě uplyne hodně vody v Rýně, než tyhle dvě strany vytvoří vládní koalici (byť třeba jen na zemské úrovni), a patrně se to neobejde bez toho, aby ta AfD vyházela zhruba nejhorší jedno procento svých členů. To svého času musela udělat i Marine Le Penová (která za antisemitismus vyloučila i vlastního otce), nebo předseda Švédských demokratů Jimmie Åkesson,
Z čistě praktického hlediska, co pro nás takové německé utrácení bude znamenat?
Německo se nachází v nejdelší recesi za celou svoji poválečnou historii a Ifo Institut na začátku roku očekával, že letos to nebude lepší. Velké investiční programy můžou vést k růstu, ale samozřejmě je otázka, jestli to bude zdravý růst nebo dočasné zahřátí srovnatelné s tím, že do sebe kopnete další sklenku whisky.
V Německu pořád ještě dost silně působí zelené myšlenky. I když nebudou Zelení ve spolkové vládě, pořád jsou ještě ve vládách zemských, a navíc se Merz musel Zeleným výměnou za schválení toho dluhového balíčku zavázat, že 20 % těch mimořádných výdajů (100 miliard eur) půjde na Sv. Dekarbonizaci. Nová vláda může tento pojem sice vykládat trochu kreativně (je modernizace železniční trati dekarbonizační projekt?), ale úplně se na tento závazek vykašlat nemůže, protože by se jim pak mohl vrátit i na té zemské úrovni. Německo má 16 spolkových států, takže každou chvíli jsou nějaké volby do zemských sněmů.
Bude-li se v Německu hodně investovat, mohou na tom navázané ekonomiky jako ta česká něco vydělat. Montoven zapojených do německých logistických řetězců je tady dost. Otázka je, jestli toto oživení náhodou zcela kompletně nevybalancují vzniklé inflační tlaky, hlavně u různých surovin typu cihel, cementu a oceli. Už jenom německá dopravní infrastruktura by po dlouhých letech šetření potřebovala zásadní modernizaci, s čímž nová vláda počítá. A promění-li se Německo na jedno velké staveniště, vysaje ze zbytku Evropy jednak ty stavební materiály, jednak asi i část pracovních sil, kterých začíná být vzhledem ke stárnutí populace ukrutný nedostatek.
Ale dlouhodobý důsledek, kterého se v ČR obávám, je ten, že mírné oživení v Německu povede u nás k tomu, že se nikdo nebude chtít zabývat otázkou, jestli nejsme ekonomicky závislí na SRN až moc. Protože my jsme na něm závislí až moc, zejména skrze automobilový průmysl, jehož budoucnost je teď nejistá, a v té táhnoucí se německé stagnaci si toho lidé začínají pomalu všímat. Ale pokud se situace byť jen na pár let trochu zmátoří, všichni si s radostí opět ustelou na vavřínech.
Článek původně vyšel 20. března na autorově blogu kechlibar.net.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí odrážet stanoviska Epoch Times.
