Hans Zimmer, anebo lidé, kteří mu s filmem pomáhali, vědí, co dělají. Na spoustu filmů totiž divák chodí s nějakými očekáváními pouze na základě traileru, nebo příběhu. Na koncertní filmy ale chodí zejména už fanoušci dané hudební skupiny, nebo skladatele, a tak lze danou laťku, kterou film musí zvládnout, shrnout jednoduše otázkou – vyobrazuje tento koncertní film dobře povahu, charakter a hudbu Hanse Zimmera bez toho, aby nudil věcmi okolo?
Ta odpověď je naprosté ano.
Tvůrčí tým jako by přesně věděl, co má zvládnout, a podobně jako při seriózním skládání hudby, i zde dali přednost tomu, soustředit se jen na to podstatné, a neměli žádnou vedlejší agendu. Celému filmu leží na srdci jen diváci. To se dnes o všech filmech říct nedá.
Poutavá osobnost
Diamond in the Desert měl od počátku svého vzniku jen velmi málo možností k tomu, aby nebyl dobrý, a jednou z nich mohla být případně nesympatická osobnost skladatele, anebo její špatné vyobrazení.
Během snímku se ale postupně dozvídáme, že Hans Zimmer je celkem fajn člověk. I přes svoji slávu si na pozornosti neujíždí, nesnaží se působit jako nadčlověk a zůstal plně nohama na zemi. To není úplně samozřejmostí, neboť někteří úspěšní lidé tlak na vzrůstající aroganci v sobě prostě neudrží. Zimmer se ale spíše než jako hudební spasitel chová jako člověk s empatií ke svým fanouškům.
Podobně jako více známých a úspěšných lidí bere, že jeho oblast práce ho přesahuje, neví všechno, a jde o něco více než jen o něj. Ve výsledku ho tak skoro nemůžete nemít rádi.
Dobré koncertní vystoupení
Je zvykem, že mnozí hudebníci kromě přednesu své hudby také myslí zejména na koncertech i na obrazovou prezentaci svého vystoupení. U některých umělců se tak setkáváme se zavřenýma očima a očividným prožitkem, u jiných s dynamickými pohyby do rytmu hudby, zatímco u dalších pro změnu s úsměvy směrem k divákům a podobně.
Hans Zimmer nejen že očividně vybral hudebníky, kteří myslí i na prezentační stránku věci, ale všichni jsou namixováni takovým způsobem, že se svým stylem obrazových přednesů doplňují, a to se také odráží ve snímání vystoupení kamerami. Nehrozí vám tak, že se budete dívat pouze na někoho, kdo se sice u hudebního vystoupení neustále dobře usmívá, ale po hodině usmívání v kuse už na vás působí jako letuška v letadle.
Trochu se to snad jen přehnalo u cellistky Tiny Guo, které věnují kamery v první polovině koncertu tolik pozornosti, že to chvílemi může působit až nevyváženě vůči celku. Z pohledu choreografie to dává smysl, neboť její vystoupení je nejvíce dynamické, ale při té míře pozornosti už působí až příliš jako hlavní postava filmu.
Velmi nečekaným zpestřením jsou poté designové kulisy u některých skladeb. Nedíváte se tak celou dobu pouze na předpřipravené pódium, ale celý ansámbl využije někdy toho, že točí pro film, a hudební vystoupení přesune do zcela jiné lokace příhodné pro dané skladby. Trochu jen mrzí, že u skladeb Temného rytíře tomu také tak nebylo, neboť těm záře reflektorů moc neslušela.
Pestrá volba skladeb
Hans Zimmer jako by si při volbě skladeb řekl, že musí správně vyvážit poměr mezi těmi nejznámějšími skladbami, ať už jde o hlavní téma Počátku, Gladiátora nebo Interstellaru, oproti těm, které přinesou i něco nečekaného, a to se mu povedlo.
Snad jediná méně pochopitelná volba byla druhá čtvrtina výběru hudby u právě Gladiátora a poté to, že motiv Dunkirku a jeho skladby Supermarine, který snad byl i upravený, se jakoby až příliš dlouho zaměřoval pouze na svoji druhou polovinu.
Pokud jste zvědaví, na Spotify je podle všeho celý playlist těchto skladeb, vytvořený fanouškem. S ohledem na kvalitu koncertního filmu se ale jedná o méně výrazný prožitek a také playlist nemá u některých skladeb ty jejich upravené podoby, případně kupříkladu tu první obsahuje celou, i když koncertní film měl pouze něco kolem první půlminuty.
Obsahuje také navíc pár skladeb, které zaznívají na živých koncertech Zimmera, ale verze do kin je v dané podobě neobsahovala. Kupříkladu skladby Gladiátora naživo místo Lisy Gerrard zpívá Czarina Rusell.
Inspirativní rozhovory
Celý koncertní film je protkán rozhovory s přáteli Hanse Zimmera. Patří mezi ně mimo jiné rapper Pharell Williams, režisér Christopher Nolan, herečka Zendaya, anebo také produkční Jerry Bruckheimer.
K velkému štěstí diváků tyto rozhovory nejsou jen o chvále na Zimmera, ale také o vhledu do jeho způsobu práce, povahy jeho uměleckých cílů a o tom, jak funguje oblast skládání hudby pro film. Všechny rozhovory, snad až na ten s hercem Timothée Chalametem, působí také nenuceně a přirozeně.
Spolu s vyobrazením osobnosti Zimmera se tak celá nehudební část filmu povedla do té míry, že naopak dokonce přidává na prožitku hudby, místo aby působila jako nucená výplň mezi jinak dobrými skladbami.
Má to i nějaké další mouchy?
Kromě těch pár zmíněných případných nedostatků se těžko hledají další, neboť je poznat, že se mnozí lidé nad celkovou podobou věci velmi dlouho zamýšleli. Zimmerova hudba je známá natolik, že i kdyby vystoupení nemělo tak dobrý přednes, také by mu to u publika prošlo. Tvůrci se ale nezastavovali na tom, co jim projde, a netlačili přespříliš pouze na efektivitu svého úsilí. Místo toho je vše očividně dělané lidmi, kteří mají svoji práci a to, co dělají, opravdu rádi. To je vzácný pocit, který si můžete odnést, a to bez ohledu na hudbu, kterou uslyšíte.
Jediný další nedostatek je tak spíše marketingové povahy, případně mohlo jít o nedořešenou změnu názvu. Ještě v den psaní této recenze vede kupříkladu známá filmová databáze IMDB název filmu jako Diamonds, i když u nich přiložené filmové materiály mají také číslo jednotné se slovem „Diamond“, stejně jako samotný název uvnitř filmu. Některá zahraniční kina mají dohledatelně také nepřesný název, a tak to působí jako chyba v zadání pro distribuci. Z pohledu anglického jazyka jde o to, že buď myslíme na „Diamant v poušti“ označující možná Hanse Zimmera, nebo v tom prvním případě na „Diamanty v poušti“, což může označovat i všechny ostatní hudebníky ve filmu.
Mnohem výstižnější by asi byl druhý případ, neboť Hans Zimmer je ve filmu všechno, jen ne pyšný a příliš sebestředný, a tak název působí trochu zavádějícím dojmem.
Závěr
Hans Zimmer má rád hudbu, svoji práci, má rád i své fanoušky, a to se mu povedlo dát najevo. Těch pár zdánlivých nedostatků spíše znamená, že se vždy něco najde, neboť bezchybné a perfektní nebývá nic.
Tento koncertní film ale přesahuje i sám sebe, neboť jako celek je promyšlený a funkční do takové míry, že se ve výsledku jedná o recept, jak dobře uchopit představení něčí hudby a charakteru. Filmovému žánru to tak přineslo nejen dobré vyobrazení Hanse Zimmera, ale i vzorovou podobu, kterou lze použít pro jiné umělce a celebrity.
S ohledem na tyto skutečnosti, celkovou empatii tohoto koncertního filmu a kvalitní hudbu si tak zalouží film perfektní skóre. Právě to buď existuje jen jako nedosažitelná laťka, anebo jako místo, kam může recenzent umísťovat vydařené filmové kusy, které kromě vlastního úspěchu dávají i vzor svému žánru, a to i pokud nejsou naprosto bezchybné. A to je případ Diamond in the Desert.
10 / 10
