Tři známé ženy z tvorby Leonarda da Vinciho odrážejí průkopnické techniky tohoto renesančního umělce.
Leonardo da Vinci, renesanční všeuměl, kdysi napsal:
„Říká-li básník, že dokáže v lidech vzbudit lásku… pak malíř má moc učinit totéž… tím, že postaví před milence skutečnou podobu milované, a často jej přiměje, aby ji líbal a mluvil s ní.“
Dochovaly se pouze čtyři portréty žen, které Leonardo namaloval. Tři známé ženy – Ginevra de‘ Benci, Cecilia Gallerani a Lisa del Giocondo – byly předmětem velkého obdivu svých zadavatelů. Leonardo s pozoruhodnou věrností zachytil podobu milované ženy tak, jako by ji postavil přímo před zrak jejího obdivovatele.
Ginevra de‘ Benci
Leonardovi bylo 21 let, když namaloval portrét florentské šlechtičny Ginevry de’ Benci. Portrét šestnáctileté dívky byl objednán při jejím zasnoubením s Luigim Niccolinim, za něhož se provdala roku 1474. Leonardo byl výjimečný pozorovatel lidské povahy a měl neobyčejnou schopnost zachytit v portrétech všechny jemné nuance osobnosti sedícího modelu. Výraz Ginevry je zdrženlivý – což odpovídá světu domluvených sňatků a neopětovaných lásek. Obraz odráží renesanční kulturní jev platonické lásky mezi dámami a pány, často vyjadřované básněmi, písněmi a uměním. Říká se, že jejím obdivovatelem byl benátský diplomat Bernardo Bembo, a věří se, že inspirovala báseň Alessandra Bracessiho. Podle odborníků tato báseň naráží na Bembův odjezd. Jako diplomat a humanista z Benátek často jezdil do Florencie, ale nikdy zde nezůstal natrvalo. Ginevra a Bembo měli blízký, platonický vztah. Má se za to, že právě on si obraz objednal.
Kéž Ginevra prolévá slzy, když odcházíš, Bembo.
Kéž si přeje, ať tvé zdržení trvá co nejdéle,
a prosí bohy na nebesích,
aby každá překážka bránila tvé cestě.
A kéž si přeje, aby laskavé hvězdy
proti tobě poslaly protivné větry a prudké bouře,
které ti zabrání v odjezdu.
Portrét, vytvořený v novém médiu olejomalby, ukazuje, jak Leonardo experimentoval s měkkou poddajností této barvy, aby dosáhl zářivějších tónů pleti. Leonardo jako první rozvinul techniku zvanou „sfumato“ (z italštiny – „zamlžený“), při níž nanášel tenké vrstvy zředěné barvy a jemně je propojoval. Výsledné tahy štětcem jsou tak jemné, že je nelze rozeznat ani pod mikroskopem.
Leonardův génius při zachycení Ginevriny podoby spočíval nejen v technice štětce, ale i v kompozici. Umístil ji do tříčtvrtečního profilu, namísto tehdy běžného čelního pohledu. Tento nový naturalismus proměnil renesanční malbu. Leonardovi současníci – včetně Michelangela – považovali pózu modelky i použité techniky za revoluční.
Ginevra je namalována na pozadí přírodní krajiny, což byl další odklon od tehdy běžnějších interiérových scén rané renesance. Nad hlavou se sklání jalovec (italsky ginepro), což je slovní hříčka odkazující na její jméno Ginevra.
Na zadní straně desky Leonardo namaloval věnec z vavřínu, palmy a jalovce se svitkem s nápisem „Virtutem Forma Decorat“ (Krása zdobí ctnost). Vavřín a palma byly osobním znakem Bernarda Bemba, jejího nepříliš tajného ctitele. V tomto případě byly umístěny po obou stranách jalovce.
Cecilia Gallerani
Modelkou v Leonardově obraze Dáma s hranostajem byla Cecilia Gallerani, milenka Ludovica Sforzy, milánského vévody. Portrét vznikl kolem let 1489 až 1490, kdy Leonardo působil ve službách vévody. Stejně jako u portrétu Ginevry je i zde Cecilia zobrazena v charakteristickém tříčtvrtečním profilu. Tóny její pleti – i srst hranostaje – jsou namalovány Leonardovou jemnou technikou sfumato.
Obraz má tmavé pozadí, které však Leonardo původně nenamaloval. V 17. století někdo překryl původní šedavě modré pozadí tmavou barvou. Restaurátoři si nejsou jisti, jak původní pozadí vypadalo, a rentgenové snímky nepřinesly žádné jasné výsledky. Můžeme ale usuzovat, že původní Leonardova barevná paleta byla živější a pozdějšími úpravami se ztlumila.
Obraz byl přivezen do Polska někdy kolem roku 1800. Princ Adam Czartoryski jej věnoval své matce, zakladatelce Muzea knížat Czartoryských. Podle legendy to byla právě ona, kdo nechal přemalovat pozadí na černé. Izabela Czartoryská zřejmě postrádala cit pro kurátorskou práci moderní doby. O hranostaji prý prohlásila: „Jestli je to pes, tak je hodně ošklivý.“ Naštěstí jej nenechala přemalovat.
Hranostaj může být symbolem Ludovica Sforzy. Král Neapole mu roku 1488 udělil Řád hranostaje a Ludovico byl znám jako „Bílý hranostaj“. Zvíře však může být i slovní hříčkou na Ceciliino příjmení Gallerani – řecky totiž „gale“ znamená hranostaj. Možná ale hranostaj symbolizuje i něco ze vztahu milenců. Podle renesančních pověr chránili hranostajové těhotné ženy. V roce 1491 Cecilia porodila syna a brzy poté musela opustit dvůr. Obraz si odnesla s sebou – mohl to být vévodův dar na rozloučenou.
Lisa Gherardini
Na sklonku života vlastnil Leonardo pozoruhodný portrét ženy jménem Lisa Gherardini. Ve svých 16 letech se provdala za obchodníka s hedvábím Francesca di Bartolomea di Zanobi del Gioconda. Právě on si u Leonarda objednal portrét své manželky, patrně kolem roku 1503.
Portrét byl namalován olejem na desku z topolového dřeva a Leonardo jej během let opakovaně upravoval. Obraz je ukázkovým příkladem jeho techniky sfumato, která zřejmě přispívá k záhadnému dojmu z jemně rozostřeného výrazu. Pozadí, podobně jako u Ginevry de’ Benci, vtahuje diváka do toskánské krajiny vykreslené pomocí vzdušné perspektivy. Leonardo patřil k prvním malířům, kteří tuto atmosférickou techniku začali využívat. Dnes je La Gioconda, známá v angličtině jako Mona Lisa, nejslavnějším obrazem světa. Nebylo tomu tak ale vždy.
Obraz visel v Louvru od roku 1797, dokud jej roku 1911 neukradl italský malíř. Přesněji řečeno – Vincenzo Peruggia byl natěrač a zasklívací technik, nikoli umělec. Louvre si jej najal, aby instaloval ochranná skla na cenné obrazy, a Peruggia přemýšlel o tom, kolik italského umění Napoleon do Francie odvezl. Rozhodl se tedy jeden kousek „vrátit“ do vlasti.
Ironií je, že ukradl jediný italský obraz, který byl Francii předán zcela legitimně – na konci Leonardova života jej obdržel francouzský král František I. Právě krádež a následné navrácení Mony Lisy způsobily její celosvětovou proslulost. Obraz dodnes obestírá mnoho otázek. Pokud šlo o zakázku, proč ji Leonardo nikdy nedodal? Proč na ní dál pracoval? A proč ho na sklonku života daroval (nebo prodal) francouzskému králi?
Je možné, že se tento obraz pro Leonarda stal ztělesněním renesančního ideálu ženské krásy. Možná šlo o platonickou lásku, podobnou té, jakou choval Dante k Beatrici, lásku chápající jako inspiraci v Božské komedii. Byla Lisa podobnou múzou pro Leonarda? Nikdy se to s jistotou nedozvíme, ale je to krásný příběh.
–ete–
Máte tip na zajímavé téma z oblasti umění a kultury? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na namety@epochtimes.cz.
