Komentář
Hodnocení obchodní politiky prezidenta Trumpa si žádá pohled ze dvou různých perspektiv. První z nich je dokončení přechodu od politiky zadržování Sovětského svazu po skončení studené války k řešení další výzvy, kterou je Čína. Druhá perspektiva se zaměřuje na Trumpovu upřímnost v touze vyjednat nové, spravedlivé obchodní dohody, které by efektivně eliminovaly anachronický obchodní deficit Spojených států.
Sovětský vůdce Josif Stalin, americký prezident Franklin Roosevelt a britský premiér Winston Churchill slíbili, že rychle vyklidí osvobozené země západní Evropy, kromě Německa, a ve všech těchto zemích uskuteční demokratické volby, které budou zahrnovat všechny politické strany. Západní spojenci tento závazek důsledně dodrželi, včetně Itálie a Francie, přestože komunistické strany v těchto zemích získaly více než 20 procent hlasů. Sovětský svaz však svůj slib porušil a takové volby se nekonaly až do rozpadu komunistického bloku a mezinárodního komunismu, k čemuž došlo až 45 let po skončení druhé světové války.
Spojené státy také poskytly štědrou ekonomickou podporu při rekonstrukci západní Evropy (což Kanada napodobila s ještě větší štědrostí, aniž by si za to sama dala patřičné uznání), a stály v čele iniciativy k vytvoření NATO, jehož hlavní rys spočíval v americké vojenské garanci pro všechny členské státy, třebaže byla formulována jako princip, že útok na jednoho znamená útok na všechny, přičemž každá země si rozhodne, jak na tento útok reaguje.
NATO bylo nejúspěšnějším spojenectvím v historii světa a spolu s Marshallovým plánem, který pomohl k obnově západní Evropy, tvořily základní pilíře vítězství nad komunismem v Evropě. Rozpad Sovětského svazu a znovusjednocení Německa jako plnohodnotného člena západního společenství a Evropské unie ukončily dlouhé období, kdy nebylo jasné, zda je Německo zemí orientovanou na Východ, či na Západ.
Spojené státy nikdy neměly obavy z jednotného Německa, a tak prezident Eisenhower přivedl Západní Německo do NATO, a to i přes výhrady Churchilla a vlád čtvrté francouzské republiky. Prezident Reagan a prezident George H. W. Bush, za pomoci kanadského premiéra Mulroneyho, pomohli kancléři Helmutu Kohlovi sjednotit Německo, a to i přes výhrady britské premiérky Thatcherové, francouzského prezidenta Mitterranda a sovětského prezidenta Gorbačova.
Rusko Vladimira Putina má méně než polovinu populace bývalého Sovětského svazu a HDP menší než Kanada. Nemá ani čtvrtinu ekonomické síly hlavních západoevropských mocností a rozhodně nemá – jak to dokázalo svým tápáním na Ukrajině – vojenskou sílu, která by mohla zastrašit hlavní západoevropské země. Zejména s ohledem na to, že Francie a Spojené království jsou jadernými mocnostmi a vzhledem k pokračujícímu závazku Spojených států bránit západní Evropu v případě útoku.
Za těchto okolností je přirozené, že Spojené státy, které navrhly a vedly úspěšnou politiku zadržování Sovětského svazu, nyní aplikují modifikovanou strategii zadržování vůči výzvě, kterou představuje Čína.
Po druhé světové válce byly bývalé západoevropské kolonie náchylné k přijetí komunismu, který sliboval rovnost pro všechny a hlásal odstranění rasových předsudků. Americká strategie však spočívala v motivaci těchto zemí, aby se distancovaly od SSSR, a zároveň jim poskytovala štědrý přístup k americkému trhu pro prodej levného zboží. Spojené státy tak byly žádoucí jako investiční místo a jejich ekonomická síla byla tak ohromující, že peníze, které z Ameriky odcházely, se záhy vrátily jako investice, ale v takových objemech, které neohrozily americkou kontrolu nad její ekonomikou.
Všechny tyto hrozby pominuly ještě před koncem studené války. A zatímco před deseti lety se běžně věřilo, že čínská ekonomika brzy předstihne americkou, dnes je čínská ekonomika svou velikostí na méně než dvou třetinách té americké a stále je ze 40 procent řízena centrálně v rámci totalitního státu, který je hluboce zkorumpovaný. Čína není bohatou zemí, má velkou stárnoucí populaci kvůli své bývalé šílené politice jednoho dítěte, a několik set milionů Číňanů stále žije tak, jak žili před tisíci lety.
Jedinou skutečně věrohodnou hrozbou, kterou by Čína mohla představovat pro americkou (a západní) převahu ve světě, by bylo, kdyby se jí podařilo uzavřít dohodu s Ruskem, která by umožnila přepravit desítky milionů jejích nadbytečných obyvatel na Sibiř, kde by využívali tamní přírodní zdroje výměnou za poplatky placené Kremlu. Rusko samo o sobě není vážnou hrozbou pro západní Evropu, ale v případě, že by bylo Západem odmítnuto a poníženo, mohlo by se stát natolik zatrpklým, že by bylo ochotno potlačit nezničitelnou pýchu Svaté Matičky Rusi a vstoupit do pohodlného podřízeného vztahu s Čínou.
To je důvod, proč administrativa prezidenta Trumpa chápe, že kromě zajištění toho, aby Rusko neuspělo v narušení největšího prvku západního vítězství ve studené válce, tedy opětovného pohlcení Ukrajiny, musí usilovat o obnovení vztahů s Ruskem, zemí, se kterou Spojené státy již nemají žádné zásadní rozpory. A při sestavování strategie zadržování Číny jsou klíčovými partnery, které je žádoucí zapojit, Japonsko, Indie, Rusko a ve druhém sledu Vietnam, Jižní Korea, Austrálie, Indonésie a Filipíny. To je v podstatě důvod, proč Spojené státy nezavedly žádné nové tarify proti Rusku, protože právě dokončují vyjednávání o komplexním řešení dosud nevyřešených problémů s touto zemí.
Za těchto okolností není žádný důvod, proč by Spojené státy měly mít obchodní deficit. A pokud je prezident Trump upřímný v touze přehodnotit obchodní dohody tak, aby byly vyváženější a Spojené státy už nenesly na svých bedrech břemeno režimů, které jsou naprosto schopné postarat se o sebe v alianci, kde každý nese svou část a hradí svůj podíl, vše bude vyřešeno velmi rychle a uspokojivě.
Padesát zemí již vyjádřilo touhu vyjednávat o clech s Trumpovou administrativou. Bohužel obchodní poradce Peter Navarro naznačil, že Spojené státy chtějí použít tarify k tomu, aby všechny, kdo si přejí vstoupit na americký trh, přiměly investovat do země. To je v rozporu s tím, co říká Trump. Jakmile začnou vznikat dvoustranné dohody, nervozita finančních trhů, které jsou často nejopatrnějším a nejvíce nejistým segmentem společnosti, se začne postupně zklidňovat.
–ete–
