Proč prostituce nikdy nemůže být „nádherným kolotočem písní“, jak naznačuje oscarový snímek Anora.
Komentář
„Kdo nese větší vinu,“ ptala se v 17. století mexická jeptiška a básnířka Sor Juana Inés de la Cruz, „ta, která hřeší za peníze, nebo ten, jenž za hřích platí?“
V teoretické rovině by měla být vina pravděpodobně rozdělena rovným dílem, protože by nemohl existovat jeden bez druhého. Morální otázky, které prostituce vyvolává, však již dlouho znepokojují jak spisovatele, tak vlády.
Oscarový film Anora, přestože končí pro hlavní postavu smutně, naznačuje, že za určitých okolností může být život prostitutky „nádherný kolotoč písní“, jak to výstižně formulovala Dorothy Parkerová.
Důvodem poměrně příznivého zobrazování prostitutek ve filmu a literatuře je snaha zpochybnit negativní pohled, který na ně má instinktivně téměř každý, a připomenout nám jejich společnou lidskost. Moralizování se totiž snadno může proměnit v krutost, a možná právě proto se někteří lidé (například v lékařských časopisech) snaží přejmenovat prostituci na „sexuální práci“ a prostitutky na „sexuální pracovnice“. Nikdo to však zatím neudělal s pasáky; ti se v eufemistickém jazyce ještě nestali „manažery sexuálních pracovnic“.
Během své lékařské kariéry jsem měl několik pacientek, které se živily prostitucí. Některé z nich si dokázaly vytvořit více či méně spořádaný život, zajistit svým dětem kvalitní vzdělání a snažily se zabránit tomu, aby se jejich dcery vydaly stejnou cestou.
Většinou však byl jejich život krajně ubohý a plný násilí. Každodenně byly vystaveny vykořisťování, odporu k tomu, co musely dělat, chudobě, drogové závislosti a – s přibývajícím věkem – klesajícím výdělkům. Dodnes mi v uších zní šílený křik umírající staré prostitutky, která se i po šedesátce prodávala za cigaretu.
Někteří lidé – většinou intelektuálové – tvrdí, že prostituce je základním lidským právem: vždyť je to vaše tělo a můžete si s ním dělat, co chcete. Toto jsem slyšel na diskusním panelu, kde vystoupila výzkumnice z oboru sociologie, poněkud upjatá dáma, která ve svém výzkumu zjistila, že některé prostitutky mají svou práci rády kvůli relativně vysokému výdělku (rozhodně vyššímu než minimální mzda), flexibilní pracovní době, možnosti rozhodnout, jak moc chtějí pracovat, a podobně. Pro takové ženy, tvrdila, je prostituce prací jako každá jiná, jen o něco lepší.
Ve stejném čase jsem ale bydlel v krásné ulici, nedaleko které se nacházely hotely pro obchodní cestující, kam každý večer autobus svážel prostitutky z chudého města poblíž – byl to nápad jednoho pasáka. Poznal jsem je jako drogově závislé, podvyživené a předčasně zestárlé ženy. Na jejich tvářích bylo jen těžko hledat náznak štěstí.
Místní rada provozovala pojízdnou službu z bílého dodávkového auta, která těmto ženám rozvážela horkou kávu a antikoncepci – část těchto prostředků končila na našich předzahrádkách nebo v příkopech. Jedna odvážná sousedka prostitutky i jejich pasáka vyhnala, jenže se přesunuli jinam do města. Dokonce se postavila tváří v tvář pasákovi, který na ni namířil pistoli. Řekla mu, ať neblázní a „schová tu věc“.
Často se říká, že prostituce je nejstarší řemeslo, a skutečně – žádná společnost se jí nikdy úplně nezbavila, stejně jako nikdy neexistovala společnost zcela prostá kriminality. To některé vede k přesvědčení, že je zbytečné s tím něco dělat – jak řekl římský básník Horatius o přirozenosti: i když ji vyženete vidlemi, vždy se vrátí.
Za daných okolností však nedělat nic znamená něco dělat – totiž podporovat. Ale co by se tedy mělo dělat?
V historii se již vyzkoušely různé přístupy. Ve Švédsku například není prostituce trestná pro prostitutku, ale pro jejího zákazníka. Bez ohledu na výsledek je takové řešení pokrytecké, nebo přinejmenším nekonzistentní: je to jako legalizovat výrobu fentanylu a kriminalizovat jeho konzumaci.
V nizozemském Amsterdamu je známá, nebo spíše nechvalně proslulá, čtvrť červených luceren. Zde je prostituce tolerována a říká se, že násilí vůči prostitutkám kleslo. Ale jaký druh společnosti vystavuje ženy ve výlohách pro potenciální zákazníky jako pstruhy či kraby v restauraci? Tyto ženy jsou často oběťmi obchodování s lidmi a ovládají je pasáci – jejich životy jsou v lepším případě životy smluvních dělnic, v horším případě otrokyň.
To vše se děje ve jménu snižování škod, a samozřejmě, podobné zneužívání – jen méně viditelné – páchají zločinci i jinde, v jiných jurisdikcích a podle jiných zákonů. Ale zlepší se kvalita života tím, že se to, co bylo dříve skryto, přenese na světlo? Obyvatelé Amsterdamu si to nemyslí. Čtvrť červených luceren, která má polooficiální status, je podle mé zkušenosti jedním z nejsmutnějších míst civilizovaného světa. Život nelze žít zcela otevřeně ve jménu domnělé upřímnosti.
Ve Spojeném království je prostituce legální, ale lákání zákazníků nikoliv – což je jak nesourodé, tak nereálné. Vede to k nahodilému prosazování zákona a ke zjevným příležitostem pro korupci u policie. Ale úplný zákaz má stejné důsledky, neboť úplné potlačení se ukázalo jako neproveditelné.
Přesto není nutné volit mezi dokonalým řešením a žádným řešením. Myšlenka snižování škod s sebou nese vlastní škody – někdy nehmotné, ale větší než ty, které má snižovat.
Přinejmenším bychom neměli prostituci jakkoliv zobrazovat jako zábavnou či okouzlující. Vzpomínám si na dospívající dívku ze solidního středostavovského prostředí – inteligentní, s perspektivou úspěšné kariéry – která byla oslněna domnělým pozlátkem a dramatem spodiny společnosti. Utekla z pohodlného domova a brzy se dostala do spárů dvou dealerů drog. Ti ji uvěznili a násilím jí aplikovali heroin, aby jí na něm vytvořili závislost a později mohli donutit k prostituci výměnou za další dávky. Jednoho dne ji však zabili – nebo se předávkovala sama. Zavolali právníkovi z podsvětí, který jim poradil, aby se jejího těla zbavili v místní přehradě.
Ne, prostituce rozhodně není nádherný kolotoč písní.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
