Můžeme myslet bez vnitřního hlasu v našich hlavách? Je obtížné si to představit, ale hrstka lidí ve společnosti tak opravdu žije. Tento fenomén zvaný anendofázie si získává stále častěji pozornost odborníků, jelikož může pomoci objasnit způsob, jakým lidé formulují své myšlenky, píše agentura AFP.
„Nemám žádný hlas v hlavě,“ řekla třicetiletá Mel Mayová z New Yorku, která si uvědomila, že představuje výjimku, až poté, co si přečetla článek o vnitřním hlase, který k nám promlouvá v našich hlavách.
„Cože? Jak to? Ostatní slyší ve svých hlavách nějaký hlas?“ ptala se tato mladá žena, která se živí vytvářením nejrůznějších videí. Její nejbližší jí zpočátku nemohli uvěřit, že ona žádný nemá, dokud jí to několik psychologů nepotvrdilo.
Na toto téma už bylo několik odborných knih napsáno, ale teprve minulý rok pro něj v časopise Psychological Science navrhli vědci jméno – anendofázie.
Tento vzácný jev může překvapivě pomoci s širším výzkumem, jak vzniká lidská myšlenka. Zkoumat tuto otázku je zvláště náročné vzhledem k tomu, že jde jen stěží vysvětlit vnějšímu pozorovateli způsob, jakým přemýšlíme.
„Lidé si neuvědomují specifika svých vnitřních myšlenkových pochodů,“ řekl AFP profesor psychologie na Nevadské univerzitě v Las Vegas Russell Hurlburt. On sám vedl několik výzkumů na toto téma a zajímá se také o případ Mel Mayové.
V jednom z jeho výzkumů museli účastníci číst povídku Proměna od Franze Kafky. Organizátoři je však ve čtení nečekaně přerušili a oni museli popsat, co se v tu chvíli odehrávalo v jejich hlavách. Někteří nepoužívali slova, která byla v knize napsaná. Místo toho jim v hlavách běželo Hurlburtovými slovy „vlastní video“, které jim příběh přehrávalo.
Ačkoliv Mayová představuje se svou absolutní absencí vnitřního hlasu výjimku, akademici zdůrazňují, že monolog, který lidé sami se sebou vedou, je ve skutečnosti daleko méně častý, než si myslí.
Lidská mysl podléhá vnitřnímu monologu jen asi ve 20 až 25 procentech celkového času, uvedl Hurlburt, i když připustil, že jsou potřeba další výzkumy, aby mohl tento údaj s jistotou potvrdit. U každého člověka se toto číslo navíc může lišit, u některých je vnitřní hlas velmi dominantní.
Mezi dalšími procesy, ke kterým v mozku dochází, jsou vizuální zobrazení, intuice, tělesné prožitky nebo emoce.
Zjištění o absenci vnitřního hlasu už zpochybnilo některé předchozí široce akceptované poznatky. „Ještě před nedávnem jsem si myslela, že vnitřní monolog je vlastní všem,“ přiznala například francouzská vědkyně Hélène Loevenbrucková. Její vlastní výzkum naznačoval, že vnitřní hlas je nezbytný pro převod myšlenek do slov.
Jaký přesný důsledek má nepřítomnost vnitřního hlasu? Nebo jak ovlivňuje jedince další fenomén, kterému se rovněž věnuje Hurlburt, neschopnost produkovat vědomě obrazy v hlavě neboli afantázie? O tom lze zatím jenom spekulovat.
Vnitřní monolog činí člověka „zranitelným vůči negativním myšlenkovým vzorcům a přemítání“, řekl filozof specializující se na toto téma Daniel Gregory z Barcelonské univerzity. Zároveň ho však člověk může využít k sebemotivaci a povzbuzení sebe samého.
Jedna věc je však jistá. „Nejsem uvnitř prázdná; přemýšlím a cítím věci kolem sebe,“ zdůraznila Mayová. „Poslouchám vás a automaticky odpovídám. Tak to funguje pro všechny, ne?“ odpověděla na otázku, co se tedy děje v její hlavě, když chce vyjádřit své myšlenky.
