Komentář
Ve 20. století se Švédsko stalo celosvětovým symbolem sociálně-ekonomické harmonie a politické stability. Bylo široce vnímáno jako úspěšná syntéza kapitalismu a rovnosti, obdivováno pro rozsáhlý sociální stát a humanitární diplomacii. Švédové sami považovali svou zemi za jakousi „morální supervelmoc“.
Dnes se však tento obraz pod tíhou znepokojivých novinových titulků hroutí.
Nezaměstnanost se pohybuje kolem 9 procent – což je jedna z nejvyšších hodnot v Evropské unii – a nezaměstnanost mezi mladými lidmi dosahuje téměř 25 procent. Navzdory tomu, že průměrná sazba daně z příjmu přesahuje 40 procent, k tomu připočtěme odvody z mezd a 25 procentní daň z přidané hodnoty – veřejné služby selhávají: pacienti ve veřejném zdravotnictví často čekají na základní ošetření měsíce. Silnice jsou v havarijním stavu a školy se potýkají s dramatickým poklesem úrovně vzdělávání. V roce 2022 bylo 800 000 (z celkových 10 milionů) obyvatel Švédska klasifikováno jako negramotní, což je nejvyšší počet od konce 19. století.
Ještě více alarmující je však nárůst násilné kriminality.
Země, která patřila mezi nejbezpečnější na světě, má dnes jednu z nejvyšších mír vražd provedených střelnou zbraní v Evropě. V roce 2022 bylo zaznamenáno 391 případů střelby, které si vyžádaly 62 obětí. Násilí se navíc rozšířilo i mimo velká města do menších obcí. Nedávná trojnásobná vražda v holičství v centru Uppsaly, která je dlouhodobě považována za jedno z nejbezpečnějších míst ve Švédsku, šokovala celou zemi.
Vyskytují se také bombové útoky, které byly dříve ve švédské společnosti naprosto nepředstavitelné. Nyní se staly běžným jevem. V roce 2023 policie zaznamenala 149 výbuchů – na rozdíl od pouhých několika málo incidentů před deseti lety. Tato situace vedla k tomu, že úřady označily více než 60 městských čtvrtí jako „nepřístupné zóny“ a vláda zvažuje k obnovení pořádku nasazení armády.
Analytici tvrdí, že za tímto rozvratem stojí imigrace. Od 90. let Švédsko skutečně přijalo více než dva miliony migrantů, převážně z válečných oblastí jako Sýrie, Somálsko a Afghánistán. Imigrace se tak stala nejvýbušnějším politickým tématem a ve volbách v roce 2022 populistická strana Švédští demokraté vystoupala na druhé místo. Přestože prosazuje přísnou imigrační politiku, její program se spíše hlásí k ideálům tradičního švédského sociálního státu než ke konzervatismu osobností typu Donalda Trumpa.
K pochopení tohoto paradoxu je třeba se ponořit hlouběji do historie švédské identity.
Obraz Švédů o sobě samých sahá až do 16. století, kdy se země vymanila z Kalmarské unie ovládané Dánskem, přeměnila se v autoritářský luteránský vojenský stát a v 17. století se díky úspěchům ve třicetileté válce stala velmocí. Tento nepravděpodobný vzestup – z chudé, řídce osídlené země v regionální impérium – byl umožněn vojenskou vynalézavostí, efektivitou byrokracie a obrovskými oběťmi obyvatel v podobě vysokých daní, nucených prací a masového odvádění mužů do armády.
Tato kombinace úspěchu a utrpení pomohla vytvořit národní jednotu. I po ztrátě svého baltského impéria v roce 1718 a postoupení Finska Rusku v roce 1809 si Švédové nadále uchovávali představu, že mají božské poslání – ukázat světu, jak má fungovat dobře uspořádaný stát.
V polovině 19. století našel tento pocit výjimečnosti nový směr v kapitalismu. Po staletích útrap se protestantská pracovní morálka a inženýrská vynalézavost spojily a vedly k rozkvětu ekonomiky. Na počátku 20. století se Švédsko stalo jednou z nejprůmyslovějších zemí světa, a to zásluhou osobností jako byl vynálezce a podnikatel Alfred Nobel.
Poté následovala éra sociální demokracie. V letech 1932–1976 drželi sociální demokraté moc nepřetržitě a vybudovali silný sociální stát. Zpočátku prosazovali trvalý růst skrze mírné zdanění a soustředili se spíše na řešení praktických problémů než ideologickou agendu. V roce 1970 se Švédsko na krátkou dobu stalo třetí nejbohatší zemí světa.
K zásadnímu obratu však došlo kolem roku 1970, kdy se vládnoucí strana výrazně posunula doleva. Daně vzrostly, zdravotnictví bylo znárodněno a zavedly se experimentální politiky jako „fondy pro zaměstnance“, které měly částečně převést vlastnictví firem na zaměstnance. V důsledku toho se soukromý sektor začal potýkat s problémy a hrubý domácí produkt na obyvatele začal klesat až na dnešní 13. místo ve světě.
Tento úpadek je pro zemi, jejíž sebeobraz je spojen s představou národní nadřazenosti, těžko přijatelný. Místo toho, aby politici napříč spektrem systém přehodnotili, drží se modelu sociálního státu s takřka náboženskou horlivostí. Dobrým příkladem jsou právě Švédští demokraté, kteří dnes mnohem více připomínají ideály raných vůdců sociální demokracie, jako byl „otec švédského sociálního státu“ Per Albin Hansson, než současné populisty typu Donalda Trumpa.
Současná švédská krize tak není pouze krizí ekonomickou, ale také existenční. Země, která se považovala za vzor pro celý svět, nyní bojuje s urovnáním rozporu mezi vlastními historickými mýty a realitou.
Aby Švédsko tuto krizi identity překonalo, nebude stačit jen zpřísnit imigrační zákony, provést ekonomické reformy a zlepšit práci policie. Země bude muset projít celonárodním zúčtováním: čelit chybám minulosti a opustit zastaralé představy o sobě samé.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
