V době, kdy máme po ruce chytrá zařízení a technické vychytávky všeho druhu, přináší ruční práce nový pocit smyslu a naplnění.
Přemýšlel jsem o přístroji Popeil Kitchen Magician.
Když krájíte brambory, mrkev a pastinák do polévky, není zrovna moudré nechat mysl toulat se kdovíkde, zvlášť když pracujete s ostrými nástroji a já byl najednou myšlenkami úplně jinde. Kdyby se psala sedmdesátá léta a já byl běžný americký kuchař, prostě bych tuhle kořenovou zeleninu a hlízy naházel do Kitchen Magician jako tenisáky do tréninkového podavače. Pastinák a mrkev dovnitř – a ven vypadnou úhledné zeleninové kostičky do polévky. Jednoduché! Rychlé! Snadné! Všechno za 999 Kč. A pozor, dnes přidáme i kapesní rybářský prut za pouhých 199 Kč!
Zvláštní, kam až může mysl při vaření odběhnout.
Ale moje ruce nikdy nebloudí – a právě na tom stojí celé tohle malé prozření. Nikdy jsem neměl Kitchen Magician. Ani Veg-o-Matic. Ani Chop-o-Matic. Věřím totiž, že ruční práce má svou vlastní hodnotu – na zahradě, kolem farmy a hlavně v kuchyni. Všechno si připravuju ručně, nepoužívám minutku na troubě, ve skříni nenajdeš pomalý hrnec (i když možná najdeš pomateného kuchaře v kuchyni) – a lidé, kteří se mě ptají na recepty, jsou vždycky trochu vykolejení, když dojde na věčnou otázku: „Jak dlouho se to vaří?“
„Dokud to není hotové.“
„A jak poznáš, že je?“
„Zkontroluju to.“
„Jak?“
„Rukou.“
„A jak se to dělá rukou?“
Vesmír nám dal ruce z nějakého důvodu. O to podivnější je, že dnes miliardy lidí považují za normální, když jim s každou činností radí nějaký AI chytrák ve vaší Alexe-Siri-Gemini-HAL krabičce, co sedí na kuchyňské lince vedle opuštěného stojanu s noži, který vám babička darovala ke svatbě – tehdy, když se ještě pekl chleba z bramborové vody. Rukama! Představte si to! Bez domácí pekárny.
„Hej Google, jak se vaří voda?“
Bůh ochraňuj lidstvo.
Na farmě Owl Feather Farm začíná všechno praktické dobrodružství dávno předtím, než se v kuchyni rozhoří plotna.
Celou zahradu mám na vyvýšených záhonech a každý rok na jaře je ručně obracím pomocí velmi pevných zahradních vidlí. Na velmi úzkých záhonech, z nichž fazole na mříži sahají až k nebi, obracím hlínu ruční lopatkou.
„Víš, že na to existují samohybné rotavátory?“ slýchám od zvídavých kolemjdoucích. Možná ano, ale:
- ručně zryju hlouběji a pečlivěji,
- můžu se kdykoliv zastavit a vyhodit zbytky zimních plevelů – rukama,
- ručně rozdrobím tuhé kusy jílu,
- a vůbec – když se nechceš umazat od hlíny, jsi si jistý, že chceš něco pěstovat?
- navíc tím šetřím minimálně 7 000 Kč ročně za členství ve fitku, které nepotřebuju.
Nedávno jsem při vytrhávání plevele rukama přemýšlel nad skvělým zdravotním článkem z Los Angeles Times. Nabízel „pět jednoduchých cviků na ruce, zápěstí, předloktí a lokty, které uleví od bolesti z kancelářské práce“. Naštěstí nebyly složitější než samotný nadpis: pomalu otáčejte zápěstí dovnitř a ven, pět až desetkrát na každou stranu. Zkouším to s půlmetrovým kouskem pýru. Ne. Pořád ho musím vytáhnout rovně nahoru.
Ve Velké Británii doporučuje deník The Telegraph šestikrokový program na úlevu od artritické bolesti rukou. Nemáte ještě artritidu? Počkejte si, přijde. Ten britský režim je podstatně komplikovanější – a pokud ho budete chtít dodržet celý, zabere vám asi pět hodin a budete potřebovat pomůcky jako „terapeutická hmota“, o jejíž existenci jsem donedávna neměla tušení. Na farmě Owl Feather Farm jsme vydali exekutivní nařízení: kdykoli se pod zemským povrchem objeví jíl, prohlašujeme ho za „terapeutickou hmotu“. Nikam ho nevyvážíme – prostě ho rozmělníme.
Jen pro pořádek – tahle „ruční filozofie“ není žádné náboženství. Nemá dogmata, nehrozí vám exkomunikace. Není dobré to přehánět. Třeba na drcení česneku, tvrdého sýra a bazalky na pesto nepoužívám hmoždíř a tlouk – na to mi rodiče mé ženy dali úžasný Cuisinart.
Mám doma úžasný mlýnek na mouku (Popeilovského typu, za necelé 2 000 Kč z Amazonu), kterým si meleme kukuřici na krupici a kukuřičnou mouku. Ani na to není potřeba hmoždíř. Ale v zimě si sednu ke krbu, pustím si meditační hudbu a v klidu ručně vylupuju zrna z klasů.
A jestli zalévám zahradu kbelíkem? No… většinou ne. Ale občas si naberu vodu z pramínku u sadu, když chci pořádně zalít právě zasazenou třešeň.
Psaní? To je moje celoživotní řemeslo – a to se taky dělá rukama. Nejsem slavný autor romantických románů a nikdy jsem nic nenapsal ručně ve vaně. Klávesnici používám od roku 1966, kdy jsem absolvoval kurz psaní na stroji. První počítačovou klávesnici jsem použil v roce 1972 a odmítám diktování. Pozorovat, jak slova postupně vznikají – písmeno za písmenem – je pro mě zásadní součást tvořivého procesu.
A co AI? Četli jste v poslední době nějaký generovaný obsah? Internet je tím zahlcený. Je to bída. Pitomost. K smíchu. Až na materiál, co mi OpenAI ukradl.
Vraťme se k úplnému základu. K místu, odkud všechno začíná. A poraďme se s patronem zahrad a přírody – svatým Františkem z Assisi. Ten řekl:
„Ten, kdo pracuje rukama, je dělník.
Kdo pracuje rukama a hlavou, je řemeslník.
Kdo pracuje rukama, hlavou a srdcem, je umělec.“
Říká se, že jednou, když svatý František okopával zahradu (vidíte – i ti nejslavnější světci dělají namáhavou ruční práci), šel kolem soused a zeptal se:
„Kdybyste věděl, že dnes večer zemřete, co byste dělal?“
„Dokončil bych, co jsem začal – okopal bych zahradu,“ odpověděl František.
A určitě by to řekl s úsměvem. Potom by si uvařil večeři – rukama. Snědl ji – rukama. Uklidil po sobě – rukama. A možná by potom vyslyšel volání shůry. A to je vlastně ta pravá „ruka Boží“.
–ete–