Ačkoli mnoho arabských států veřejně vyjadřuje solidaritu s Palestinci, ve skutečnosti se často chovají jinak. Pásmo Gazy je mnohými z nich obcházeno obloukem. Čím je tato rozporuplná pozice dána? A existuje vůbec nějaké řešení pro celý region?
Pásmo Gazy se již řadu let nachází v obtížné humanitární situaci. Po útoku Hamasu ze 7. října 2023 se podmínky pro civilní obyvatelstvo dramaticky zhoršily. Izrael totiž v reakci na tento útok zahájil rozsáhlou vojenskou ofenzivu.
Řešení palestinské otázky se netýká jen Izraele, ale i jeho arabských sousedů – byť zcela svérázným způsobem. Některé arabské státy si totiž od tohoto tématu záměrně udržují určitý odstup. Důvodem nejsou jen bezpečnostně-politické úvahy, ale i historické zkušenosti s uprchlickými vlnami, radikálním islamismem a vnitřními napětími.
Zatímco mezinárodní společenství hledá cesty k řešení, je zřejmé: Gaza už dávno není jen ohniskem krize – ale také nevyřešeným problémem pro celý arabský svět.
Strach z Hamasu v arabském světě
Radikálně islamistická teroristická skupina Hamas vládne v Pásmu Gazy tvrdou rukou již od roku 2007. V této oblasti s přibližně 2,2 milionu obyvatel ovládá správu, školství, média i bezpečnostní složky. Kritici hovoří o autoritářské vládě jedné strany, protože od nástupu Hamasu k moci se v Gaze nekonaly žádné volby. Hamas je mezinárodně, ale i v rámci arabského světa, stále více izolován.
Radikální postoje a kultura teroru v Gaze nepředstavují jen překážku pro obnovení mírového procesu s Izraelem, ale vzbuzují rovněž obavy a zdrženlivost v arabském světě. Zvláště Egypt se obává šíření radikálního islamismu skrze Hamas a odmítá proto přijímat uprchlíky z Gazy. Hamas je totiž ideologicky příbuzný s egyptským Muslimským bratrstvem, které Káhira klasifikuje jako teroristickou organizaci.
Postoj Egypta je považován za klíčový, protože z Pásma Gazy lze v zásadě odejít pouze směrem do Izraele nebo do Egypta. V obou případech však bráněním útěku slouží vysoké hraniční ploty a po říjnu 2023 také zpřísněná hraniční politika. I proto bývá Pásmo Gazy často označováno jako jakési vězení pod širým nebem. Egypt otevírá přechod Rafah pouze příležitostně a výhradně za účelem humanitární pomoci.
Od Hamasu se však nedistancuje pouze Egypt, ale i několik dalších arabských států, například Spojené arabské emiráty. Abu Dhabi sice odsoudilo izraelské ofenzivní operace, avšak Hamas a další radikální islamisty považuje za hrozbu pro stabilitu na Blízkém východě i mimo něj.
Také Saúdská Arábie, další významný regionální aktér, se od islamistické extremistické organizace distancuje. Saúdský šejch Ibrahim Al-Muhaimid například prohlásil: „To, co Hamas podniká proti Izraeli, není džihád, ale satanův čin.“
Podle amerického think-tanku Foundation for Defense of Democracies (FDD) znepokojují saúdské vedení podobnosti mezi výroky Hamasu o nemuslimech a výroky vůdce saúdské al-Káidy Usáma bin Ládina.
Think-tank zmiňuje, že někteří intelektuálové vyzývají k tomu, aby Palestinci, kteří během konfliktu zemřou v Gaze, nebyli označováni jako „mučedníci“, ale jednoduše jako „mrtví“. Taková opatření mají pomoci zabránit náboženskému zneužívání a manipulaci. Kritický pohled na radikální islámskou ideologii se stále častěji objevuje také v saúdských televizních pořadech.
Jsou palestinští uprchlíci nežádoucí?
Zkušenosti zemí, které v minulosti přijaly palestinské uprchlíky, byly často bolestné a poznamenané konflikty – ať už šlo o náboženské a politické napětí, hospodářskou zátěž, nebo destabilizaci celých regionů.
Po vzniku státu Izrael v roce 1948 uprchlo přibližně 700 000 Palestinců do Jordánska, Sýrie a Libanonu. Následovala druhá velká uprchlická vlna v roce 1967, kdy sousední arabské státy opět utrpěly porážku ve válce s Izraelem.
Mezi uprchlíky se opakovaně objevovaly organizované ozbrojené skupiny, které začaly hrát politickou roli. V Jordánsku, východním sousedovi Izraele, to došlo tak daleko, že Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která se usadila v palestinských uprchlických táborech, začala se svými vlastními ozbrojenými silami fakticky budovat paralelní stát. V roce 1970 dokonce rozpoutala konflikt podobný občanské válce, známý jako Černé září. Po tomto konfliktu byla OOP vyhnána do Libanonu, kde její přítomnost přispěla k dalšímu napětí a dalším konfliktům.
Země, které palestinské uprchlíky přijaly, dodnes zápasí s důsledky jejich přítomnosti. Počet palestinských uprchlíků, včetně potomků původních uprchlíků, se na Blízkém východě mezitím zvýšil na nejméně pět milionů.
Izrael kategoricky odmítá jejich právo na návrat. Podle odborníků je však právě otázka návratu jedním z největších kamenů úrazu v izraelsko-palestinském mírovém procesu.
Role Íránu, Kataru a Turecka v konfliktu s Hamasem
K celkovému obrazu nepochybně patří i skutečnost, že Hamas nadále dostává podporu od několika vlád v regionu.
Nejdůležitějším státním podporovatelem je Írán. Íránské vedení považuje Hamas za součást takzvané osy odporu proti Izraeli – spolu s palestinským Hnutím islámského džihádu, libanonským Hizballáhem a hútíjskými milicemi v Jemenu. Islámská republika podporuje Hamas finančně, dodávkami zbraní i vojenským výcvikem.
Klíčovou roli mezi podporovateli sehrává také Katar. Tato země už řadu let hostí v hlavním městě Dauhá vysoké představitele Hamasu a zároveň poskytuje finanční pomoc. Katar navíc pravidelně vystupuje jako prostředník při vyjednávání o příměří mezi Hamasem a Izraelem.
Turecko podporuje Hamas především politicky. Prezident Recep Tayyip Erdoğan udržuje kontakty jak s Hamasem, tak s Palestinskou autonomní správou. Někdejší vůdce Hamasu Ismail Haníja, později zabitý Izraelem, navštívil Ankaru opakovaně. Po útoku ze 7. října 2023 se Turecko několikrát pokusilo zprostředkovat jednání s Izraelem.
Palestinská otázka je problémem celého arabského světa
Urovnání palestinsko-izraelského nepřátelství se pravidelně objevuje na globální politické agendě.
Už během prvního funkčního období amerického prezidenta Donalda Trumpa vznikla iniciativa, která měla zásadně přehodnotit vztahy mezi Izraelem a arabským světem. Trump tehdy prohlásil, že tento krok je nezbytný i k vyřešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci.
Jednalo se o tzv. Abrahámovské dohody, jejichž cílem bylo navázat plnohodnotné diplomatické vztahy, hospodářskou spolupráci a vzájemné uznání mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy.
První dohody byly podepsány v září 2020 Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem, čímž se tyto dvě země staly prvními státy v oblasti Perského zálivu, které oficiálně uznaly Izrael a navázaly s Jeruzalémem diplomatické vztahy.
Trump tehdy v rozhovoru pro Fox News zdůraznil, že tyto dohody vyvinou tlak i na Palestince, aby s Izraelem začali jednat. Při podpisu v září 2020 prohlásil, že americká vláda obdržela „velmi jasné signály“ od Palestinců, „že chtějí být součástí toho, co se děje“.
„Tohle by mohlo vést k míru – k prvnímu skutečnému míru na Blízkém východě,“ řekl tehdy Trump o těchto dohodách.
Zastavil 7. říjen 2023 mírový proces?
Hamas i OOP od počátku odmítaly Abrahámovské dohody, neboť je vnímaly jako zradu palestinské věci. V rámci mírové iniciativy z roku 2002 se 22 arabských států zavázalo, že naváží s Izraelem „normální“ vztahy pouze tehdy, pokud uzná palestinský stát a stáhne se z území okupovaných od roku 1967.
Přesto až do 7. října 2023 podepsaly Abrahámovské dohody s Izraelem také Maroko a Súdán. Saúdská Arábie se navíc nacházela v pokročilé fázi jednání.
Dohoda přinesla viditelné výsledky. Obchod mezi signatářskými státy vzrostl z téměř nuly v roce 2019 na odhadovaných 10 miliard amerických dolarů během prvních tří let. Rozkvět zaznamenaly i diplomatické, politické, vojenské a kulturní vztahy.
Brutální teroristické útoky ze 7. října 2023 však tento proces výrazně zbrzdily – avšak nezastavily. K dohodě s Palestinci, kterou Trump ještě v roce 2020 předpovídal, nicméně nedošlo.
Budoucnost Gazy
Analytik Raphael S. Cohen popisuje Gazu v jednom ze svých komentářů jako „zemi bez dobrých možností“. Tím má na mysli, že i v případě dohody mezi Izraelem a Hamasem o ukončení bojů by byla budoucnost tohoto území velmi komplikovaná. Kdo by měl oblast spravovat? Jak vyřešit humanitární situaci? A co bude s místním obyvatelstvem?
Organizace spojených národů odhaduje, že více než 1,8 milionu lidí v Gaze naléhavě potřebuje přístřeší a téměř sedm z deseti budov bylo poškozeno nebo zcela zničeno. Podle Spojených států by obnova Pásma Gazy mohla trvat až 15 let.
Podle Cohena se však rekonstrukce Gazy pod vládou Hamasu jeví jako stěží možná. Zároveň není jasné, kdo by vůbec mohl Hamas zbavit moci – vojenské vítězství by bylo velmi obtížné a žádný ze západních států ani arabských sousedů nechce převzít odpovědnost. Z dlouhodobého hlediska by bylo nutné odzbrojení extremistických sil a společenská proměna, aby se pro Gazu vůbec mohly otevřít stabilní vyhlídky.
Právě v tomto směru by mohly sehrát klíčovou roli Abrahámovské dohody – pokud by do nich byli zapojeni i Palestinci.
–etg–
