BRATŘI UMĚJÍ BÝT NEJLEPŠÍ KAMARÁDI – A TAKÉ SE PRVOTŘÍDNĚ POHÁDAT
Tenhle malý, ale výmluvný příběh se odehrál během naší nedávné výpravy do akvária – nového pavilonu pro vodní tvory v jeruzalémské zoologické zahradě.
Vyrazili jsme v sestavě: tři malí a dva velcí. Velcí jsme byli já, babička Chava, a jejich strýc Mono, můj syn. Malí byli Ron (dva roky) a Lév s Ilajem, kterým je čtyři a půl.
Lév a Ilaj jsou bratranci. Od pěti měsíců jsme je hlídali společně se synem. Jsou na sebe velmi fixovaní – a právě proto jsou k sobě i velmi vnímaví. Není divu, že se dokážou skvěle kamarádit, ale taky se pohádat tak, že to stojí za to.
S Lévem jsme v akváriu už jednou byli – před dvěma lety, když mu samotnému byly čerstvě dva. Jeho vlastní bratr Ron byl tehdy ještě někde v jiných, dokonalejších časoprostorových sférách.
Zpočátku, když jsme vešli do akvária – jako bychom se ponořili do mořských hlubin – chlapci byli mírně rozpustilí. Strýček Mono zvládal dva starší docela dobře a nejmladší byl chvíli se mnou. Jenže protože jsem byla zabraná do focení mobilem, Ronovi se zřejmě začalo stýskat po strýčkovi a bratrech, a tak jsem ho musela odvést za nimi. Sama jsem pak zase nadšeně pokračovala ve focení.
Když jsme se vynořili z mořských hlubin akvária zpět na suchou zem u vstupního prostoru, děti se rozběhly ke soše mořského koníka – a tam nastal problém. Hlasitě a srdečně si začaly vyjasňovat vztahy. Lév vylezl na sochu jako první a chtěl si na ní pohodlně poležet. Jenže Ilaj se nemohl smířit s tím, že by se po kluzkých bocích mořského koně nemohl sklouznout. Jak to? Bráška bude lenošit a on – nic?
Jako zkušená babička, která ví, že do dětských hádek se nemá zasahovat, jsem znejistěla. Chtělo se mi postavit se za Lévka a zkusit Ilaje přemluvit, aby se raději šel podívat, jak černohřívá volavka loví rybu. Ale včas jsem se zarazila, vzala mobil a rozechvělou rukou začala jejich roztržku natáčet.
Jejich rozhovor zněl zhruba takto:
Ilaj: „Pusť mě sklouznout!“
Lév: „Ne, chci si tady odpočinout.“
Ilaj: „Tak ti vezmu všechny motorky! A už k tobě nikdy v životě nepřijdu!“
Lév se rozplakal a obrátil se na mě: „Babičko, Ilaj mě urazil!“
Za pár minut už neplakal, ale zlobil se: „Dneska mě všichni jen urážejí!“
Strýček Mono stál opodál, zasáhl a připomněl Lévovi: „Když tě někdo urazí, dostáváš De.“
Ilaj na to: „Když chce Lév odpočívat, tak já chci taky odpočívat.“
A teď se na něj přenesla vlna ukřivdění – začal hlasitě plakat. Lév to nevydržel a taky se přidal k pláči, i když trochu tišeji. Oba najednou usedavě plakali a jako by volali své tatínky – možná je slyší, telepaticky napojeni na své synky.
Věc se má tak, že strýček Mono s Lévem vedli už několikrát hlubší rozhovory o De a karmě.
De – to je bílé, nesmírně vzácné a v podstatě nevyčíslitelné „hmotné“ dobro, které v sobě nese všechny ctnosti člověka – jeho dobré skutky, nezištnost, schopnost snášet utrpení a podobně. Karma naopak představuje černou látku – nežádoucí, škodlivou, kterou citliví lidé vnímají velmi silně a často se od nositelů této černé hmoty automaticky odtahují. Ti méně citliví se jim spíše vyhýbají.
Strýček Mono připomněl Lévovi, že by se neměl na Ilaje zlobit ani mu oplácet stejným. A proč tedy Lév plakal, když se rozplakal Ilaj? A proč se Ilaj vůbec rozplakal hned po zmínce o tom, že když nás někdo zraní a my to uneseme, získáváme De?
Myslím, že Ilajova duše – která, stejně jako u všech lidí, není vůbec dětská, ale dost zralá – v té chvíli pochopila, že tím, že bratra zranil, ztratil kousek onoho vzácného bílého De. A to ho velmi, velmi rozesmutnilo. Proto se tak hořce rozplakal. A duše Léva, dospělá stejně jako ta Ilajova, se zarmoutila kvůli bratrovi, který přišel o kousek cenného De. Proto se přidal k pláči – tišeji, ale od srdce.
A já jsem si mezitím vzpomněla na ryby, které jsem před chvílí natáčela. Tolik jich plave v jednom akváriu – a přitom se nehádají o prostor. Možná se umějí domluvit? Nebo jednají čistě intuitivně? Vždyť nemají lidské spletité a matoucí myšlení. Myslím, že každý člověk intuitivně ví o De a karmě – a právě proto se většina lidí snaží nedělat zlé věci, aby si nenesli černou hmotu.
Takový je náš malý, ale výmluvný příběh, milí přátelé. A poznání o karmě a ctnostech jsem čerpala z učení Falun Dafa.
–etru–
