KOMENTÁŘ
Američané si 4. července připomínají den, kdy v roce 1776 vyhlásili nezávislost na Velké Británii. Z britské kolonie se během zhruba jednoho století stala světová velmoc. Její úspěch je podle historiků postaven na čtyřech základních pilířích.
Amerika byla přes všechny svoje nedostatky vždy zemí, do které chtěli utéci všichni, kdo hledali svobodný život. Zásady, které jí pomohly k úspěchu, jsou univerzálně platné.
Lid má právo vládu změnit
Text Deklarace nezávislosti z roku 1776 začíná velmi známou první větou a pokračuje větou o něco méně známou:
Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv si lidé ustanovují vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.
Čtyři příčiny amerického úspěchu podle knihy „A Patriot’s History of The United States”:
Svobodný trh
Američané jako první na světě začali experimentovat se svobodnou tržní ekonomikou. Protože jim experiment přinesl neuvěřitelné výsledky, nikdy ideu svobodného trhu neopustili.
Když v roce 1620 dorazila loď Mayflower s prvními Evropany ke břehům Ameriky, rozhodli se osadníci zavést socialismus. Na základě dohody s investorem, který jim plavbu financoval, založili osadu Plymouth, ve které bylo všechno všech. Po sedmi letech společné práce se měli s investorem rozdělit o to, co vyprodukují.
Díky deníku guvernéra osady Williama Bradforda je její osud dostatečně známý. Osadníkům se nelíbilo, že se vše, co vyprodukují, rozděluje rovným dílem bez ohledu na zásluhy. Jejich pracovní morálka šla dramaticky dolů a po pěti letech „neochotné práce”, jak napsal William Bradford do deníku, bylo jasné, že nebudou schopni splatit půjčku svému investorovi.
Tváří v tvář bankrotu se osadníci rozhodli, že si půdu rozdělí a to, co vyprodukují, bude jejich. „Všechny ruce se staly pracovitými,” píše se v deníku. O několik let později vyprodukovali osadníci tolik obilí, že potřebovali mlynáře „na plný úvazek”.
Neměli pro to jméno, ale vymysleli kapitalismus. Stalo se tak 150 let před tím, než vyšla nejslavnější kniha o svobodném trhu, „Bohatství národů” Adama Smithe. Pověsti o úspěchu kolonie Plymouth se začaly rychle šířit, neboť prosperita obyčejných lidí byla na počátku 17. století něčím mimořádným. Úspěch osady Plymouth a náboženský útlak, kterému čelili puritáni v Anglii, vyvolal velkou přistěhovaleckou vlnu, která dostala název „Velká puritánská migrace”.
Protestantská morálka
První osadníci, kteří z Anglie připluli k břehům Ameriky, byli puritáni, jež byli v původní vlasti tvrdě pronásledováni anglickým králem Stuartem pro své vyznání. Puritáni jako jediní vyznávali náboženskou hierarchii, která začínala „odspodu”. Vůle lidu pro ně byla zdrojem pravomocí na rozdíl od ostatních vyznání, ve kterých moc začínala u hlavy církve.
Lidé, kteří žili v osadě Plymouth, nespoléhali na anglického krále, kterému byli stále podřízeni, chtěli sami rozhodnout o svém osudu. Uzavřeli mezi sebou dohodu, která do historie vstoupila jako „Smlouva Mayflower”. V ní se zavázali, že si budou všichni rovni a sami si ze svého středu zvolí, kdo jim bude velet.
Američtí osadníci zůstávali poddanými anglického krále, ale lokálně si zvolili formu vlády, která vycházela z rozhodnutí všech. Princip, že legitimita vládce vychází z vůle lidu, je důležitou součástí americké historie a „tradiční hodnotou”, kterou mají Američané ve své „DNA”.
Zvykové právo
Koncept zvykového práva se objevil v Anglii po jejím dobytí Normany v roce 1066 n.l. a říkal, že Bozi vložili zákony do srdcí mužů, kteří si následně zvolí vládce, aby dbali na dodržování zákonů, se kterými již lidé souhlasili.
Zvykové právo vychází z tradice a z rozhodnutí, která již byla učiněna, spíše než z nově vzniklého zákoníku, který schválil nějaký vladař. Dlouhá staletí bylo zvykové právo definováno jako „právo nepsané” neboli „lex non scripta”. Proto také nemá Velká Británie do dnešního dne psanou ústavu a stále se v souladu s tradicí řídí například ustanovením článku 39 ze slavné listiny Magna Carta, který říká, že „žádný svobodný muž nebude zatčen nebo uvězněn bez zákonného rozsudku”. Neboli princip „Habeas Corpus”.
Zvykové právo je koncept „odspodu nahoru”. Právo je to, co lidé uznávají jako správné normy chování.
Pozn. autora: Naprostá většina firem dává při obchodních sporech přednost arbitrážním soudům v Londýně. Ekonom Thomas Sowell tvrdí, že důvodem pro rozmach Velké Británie v 19. století byl příliv zahraničního kapitálu, který se nebál investovat v zemi, jejíž právní systém byl na rozdíl od jiných evropských zemí předvídatelný, důvěryhodný a stabilní.
Striktně definovaná majetková práva
Ještě před přijetím ústavy schválili zakladatelé USA dva zákony, které určovaly, jakým způsobem bude registrováno a prokazováno vlastnictví půdy. Považovali to za nejdůležitější akt nově vzniklé země. Před jeho přijetím mohl britský král nebo jemu podřízená koloniální správa zabavit majetek z řady důvodů. Zákony, které Američané schválili, zaváděly jednotný systém, podle kterého mohli lidé získat vlastnická práva, určoval pravidla jejich prokazování a definoval vládou uznávaný a chráněný vlastnický titul. První zákon se jmenoval „Land Ordinance” a byl schválen v roce 1785. O dva roky později přišel na svět druhý klíčový zákon „Northwest Ordinance”, který upravoval majetková práva pro nové osadníky na severozápadě USA.
Dobře definovaná vlastnická práva jsou základním stavebním kamenem ekonomického rozvoje. Bez nich se lidé bojí investovat, a už vůbec ne dlouhodobě. Navíc vysoké transakční náklady spojené se špatně definovanými vlastnickými právy ovlivňují všechny aspekty podnikání.
To jsou podle knihy „A Patriot’s History of The United States” důvody, proč jsou USA tam, kde jsou.
Převzato ze serveru syrzdarma.cz.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
