Když se během občanské války rozšířilo padělání, americké ministerstvo financí a Kongres zasáhly – a odstartovaly tím hlubokou proměnu celého bankovního systému.
Historie padělání je téměř stejně stará jako historie samotné měny. Padělatelé zůstávali v patách mincím a bankovkám – a právní systémy zas v patách jim.
Ještě před objevením Nového světa se evropské státy horečně snažily držet krok s padělatelskými sítěmi. Není tedy divu, že se problém padělání přenesl i do Ameriky, kde Evropané zakládali kolonie.
Kvůli nedostatku kovových mincí povolovaly kolonie používat k platbám například tabák. V roce 1645 schválila Virginie zákon, který umožnil vyrazit mince v hodnotách dvou, tří, šesti a devíti pencí z deseti tisíc liber mědi. Kdo by tyto nové mince padělal, čelil trestu smrti. Takto přísný trest nebyl v Novém světě ničím výjimečným – šlo o běžnou praxi ve staré Evropě. V dobách monarchie bylo padělání královské měny považováno za velezradu.
Padělání kontinentálních bankovek
Američané ve třinácti koloniích v průběhu druhé poloviny 18. století dobře chápali vážnost padělání. Už v roce 1775, tedy ještě před vyhlášením nezávislosti, začal Druhý kontinentální kongres vydávat papírové bankovky zvané „Continentals“ (kontinentálky), které měly sloužit k financování války za nezávislost. Britové odpověděli hned v lednu 1776 padělatelskou ofenzivou – začali tisknout falešné kontinentálky a dokonce jejich „prodej“ inzerovali v novinách loajálních britské koruně v New Yorku. Výraz „nestojí ani za kontinentálku“ se rychle rozšířil jako běžné rčení. Rozhořčený generál George Washington si v dopise posteskl, že „za vůz peněz sotva pořídíme vůz zásob“.
Josiah Bartlett, člen Kontinentálního kongresu a signatář Deklarace nezávislosti, označil britské padělání měny za „ďábelský plán“. Navzdory těmto machinacím a přesile britské válečné mašinérie však Američané svou nezávislost vybojovali. Vědomí, jak ničivý dopad může mít padělání na národní hospodářství, však přetrvalo – stejně jako krutost trestů.
Na svém prvním zasedání po přijetí nové ústavy označil Kongres vraždu na federálním území, velezradu, pirátství, padělání a falšování federálních dokumentů za zločiny, za které se uděluje trest smrti. Stejně jako v Evropě však ani v Americe tento krajní trest padělatele zcela neodradil.
Pohledy na bankovnictví a „válka o banku“
Dva z nejvýznamnějších Otců zakladatelů – Thomas Jefferson a Alexander Hamilton – stáli na naprosto opačných stranách v otázkách financí, úvěru a bankovnictví. Jejich rozdílné politické a ekonomické názory daly vzniknout dvěma táborům: „jeffersonovcům“ a „hamiltonovcům“ – nebo v širším smyslu Demokraticko-republikánské straně a federalistům. Jefferson prosazoval bankovní systém založený na místních a státních institucích, stejně rozmanitý jako samotné obyvatelstvo třinácti států. Hamilton naopak věřil, že skutečná síla Ameriky spočívá v centralizaci bankovního systému, založení národní banky a vytvoření celostátního úvěrového systému.
V následujících desetiletích obě strany zažily svá vítězství i porážky. V roce 1791 přesvědčil Hamilton Kongres – k velkému Jeffersonovu zklamání – aby schválil zřízení Banky Spojených států s dvacetiletou licencí. Když došlo roku 1811 na její možné obnovení, rozproudila se mezi federalisty a demokraticko-republikány vášnivá debata. Obnova nakonec těsně neprošla v obou komorách Kongresu – a to kvůli stejným argumentům, které zaznívaly už při jejím vzniku. Mezitím však po celé zemi rychle vznikala řada místních a státních bank.
Hamiltona se dožil jen začátku, Jackson zvítězil ve „válce o banku“
Alexander Hamilton zemřel v roce 1804 – stihl tak zažít pouze založení první národní banky. Thomas Jefferson byl svědkem nejen jejího vzniku, ale i zrušení a znovuzaložení roku 1816, kdy vznikla Druhá banka Spojených států. Dožil se také vzestupu zcela neobvyklé postavy – Andrewa Jacksona. Tento tvrdohlavý sirotek se proslavil jako odvážný a úspěšný generál a v roce 1824 málem vyhrál prezidentské volby, což Jeffersona překvapilo a pobouřilo. Jefferson zemřel v roce 1826, a už tak nezažil, že Jackson v roce 1828 skutečně získal nejvyšší úřad v zemi. Ačkoliv Jefferson považoval Jacksona za příliš hrubého na to, aby se stal prezidentem, pravděpodobně by ho potěšilo, že se ujal boje proti národní bance, který sám kdysi vedl.
Mandát Druhé banky měl skončit v roce 1836, ale Jackson považoval samotnou existenci této instituce za protiústavní, příliš mocnou a sloužící k obohacení privilegované elity. V roce 1832 se jeho političtí odpůrci rozhodli učinit z otázky banky politické téma a předložili návrh na prodloužení jejího mandátu Kongresu. Ten návrh sice schválil, ale návrh neměl dostatečnou podporu k přehlasování prezidentského veta.
Zrušení banky bylo jednou z Jacksonových priorit a jeho veto zpečetilo její osud. Jackson zakázal, aby banka dále spravovala vládní prostředky, a ty, které již měla, nechal převést do státních bank. Národní banka sice ještě několik let fungovala, ale do roku 1836 definitivně zanikla. Jackson tak zvítězil v konfliktu, který se později stal známým jako „válka o banku“.
Ráj pro padělatele
Po zániku Druhé banky Spojených států začaly po celé zemi vznikat stovky nových státních a místních bank. Každá z nich si tiskla vlastní bankovky a emitovala své dluhopisy, čímž se otevřely dveře k nekontrolovatelnému množení padělků. S tisíci různých druhů papírové i kovové měny se Amerika proměnila v ráj pro padělatele.
Zákon na potírání padělání z roku 1806 sice stanovil určité rámce, ale odhalování padělatelů zůstalo převážně v kompetenci místních a státních úřadů, s příležitostnou pomocí amerických maršálů. Jenže právě tehdejší legislativa problém ještě zhoršila. Zákony zakazovaly pouze samotné vytváření padělků nebo jejich uvedení do oběhu. Nepostihovaly ale prodej padělaných peněz coby padělků, ani jejich držení – a to ani tehdy, pokud je dotyčný evidentně hodlal použít.
Navíc bylo velmi nákladné platit detektivy a důstojníky, kteří by padělatele vystopovali. Náklady byly tak vysoké, že i samotné ministerstvo financí váhalo, zda vůbec financování podobných vyšetřování umožnit.
„Zákon nepočítá s tím, že by se policistům za takové výdaje mělo proplácet,“ poznamenal americký maršál Daniel Roberston. „Právě proto se dosud padělatelům mincí dařilo ve velké míře zákonům unikat.“
Problém ministerstva financí
Dne 25. října 1860 převedl Kongres pravomoc vyšetřovat padělání z rukou amerických maršálů na ministra financí a uvolnil částku 10 000 dolarů (v přepočtu asi 387 milionů korun dnes) na „odhalování, zatýkání a stíhání padělatelů amerických mincí“. Vzhledem k tak omezenému rozpočtu nakládalo ministerstvo s prostředky velmi opatrně – a přesto bylo už tehdy jasné, že částka zdaleka nestačí. Do roku 1861 vydávalo vlastní měnu více než 1 600 bank, což vedlo k tomu, že třetina všech bankovek v oběhu byla padělaná. Podle historika Davida Johnsona „mohla být na počátku občanské války až polovina papírových peněz v oběhu padělky“.
Bankovní systém byl od 30. let 19. století výhradně záležitostí jednotlivých států, ale s přechodem na válečné hospodářství v dubnu 1861 se ukázalo, že je nutná změna. Unie – a stejně tak Konfederace – musela vyplácet vojáky i dodavatele zbrojních zakázek. Centralizace bankovnictví a s ní i měny se stala klíčovým krokem pro obě strany.
V roce 1861 rezignoval Salmon P. Chase na senátorské křeslo a stal se ministrem financí. Vyvinul několik způsobů, jak financovat válečné výdaje: prodával dluhopisy jak bankéřům, tak běžným občanům, a zajistil si i krátkodobé půjčky od bank. V srpnu téhož roku navíc Kongres schválil první federální daň z příjmu. Přesto byly koncem roku pokladní prostředky téměř vyčerpané. Chase si uvědomoval, že je třeba vytvořit národní měnu – a ta už nebude kryta zlatem či stříbrem, ale „plnou důvěrou a úvěrem“ federální vlády.
„Zelené bankovky“ a národní bankovnictví
Zákon o zákonném platidle (Legal Tender Act) z roku 1862 umožnil ministerstvu financí vytisknout 150 milionů dolarů v nové federální měně, která díky své zelené barvě získala přezdívku „greenbacks“. Po jeho přijetí začal Kongres projednávat další z návrhů Salmona P. Chase – zákon o národní měně (National Currency Act). Podle amerického Senátu měl tento zákon tři hlavní cíle: vytvořit trh pro válečné dluhopisy, obnovit centrální bankovní systém, který zanikl za prezidenta Andrewa Jacksona, a zavést stabilní systém bankovek.
Dne 25. února 1863 podepsal prezident Abraham Lincoln zákon o národní měně. Ještě před jeho schválením však dorazil do Washingtonu Hugh McCulloch, prezident státní banky v Indianě, aby proti zákonu lobboval. V jacksonovském duchu zastával názor, že takový zákon ohrožuje existenci místních a státních bank. Jeho návštěva ho přivedla do kontaktu s ministrem financí Chasem, který věřil, že pokud dokáže přesvědčit McCullocha o oprávněnosti návrhu, pomůže mu to získat podporu i u dalších bankéřů. Zdá se, že McCulloch skutečně přesvědčen byl.
Zákon o národní měně vytvořil novou pozici v rámci ministerstva financí – tzv. kontrolora měny (Comptroller of the Currency), který měl na starost organizaci a správu systému federálně licencovaných bank a jednotné národní měny. McCulloch, který byl původně proti takovému systému, přijal tuto funkci v květnu 1863. Během 22 měsíců ve své funkci udělil licenci 868 národním bankám – a žádná z nich nezanikla. Jeho doporučené úpravy zákona byly později přijaty a vedly k přijetí zákona o národním bankovnictví z roku 1864 (National Banking Act).
Tato novelizace zákona umožnila, aby se pět nebo více bank, z nichž každá disponovala kapitálem alespoň 30 000 dolarů, mohlo spojit do národní asociace. Ta pak mohla nakupovat federální dluhopisy a vydávat nové federální bankovky – společně s již existujícími „greenbacky“.
Zavedení jednotné a sjednocené národní měny mělo přímý dopad na problém padělání – i když ho zcela nevyřešilo, a to navzdory tomu, že za něj hrozil trest smrti. Také Konfederace v rámci svého boje proti padělání učinila z tohoto zločinu kapitální trestný čin.
Vznik Tajné služby
V červnu 1864 rezignoval Salmon P. Chase na funkci ministra financí. Prezident Lincoln jej následně nominoval na post předsedy Nejvyššího soudu, což Senát potvrdil. Na jeho místo nastoupil William Fessenden, který ve funkci setrval do března 1865. Po něm byl – v době, kdy válka směřovala ke konci – jmenován ministrem financí Hugh McCulloch. Tento post zastával až do konce vlády prezidenta Andrewa Johnsona v roce 1869 a znovu se do něj krátce vrátil během posledních čtyř měsíců prezidentského mandátu Chestera A. Arthura.
Pouhý měsíc před koncem války doporučil nový ministr prezidentu Lincolnovi, aby ministerstvo financí zřídilo nové oddělení. Jeho úkolem bylo vyšetřovat, odhalovat a likvidovat padělatelské sítě a lépe tak chránit národní měnu a ekonomiku. Lincoln s návrhem souhlasil a 14. dubna 1865 podepsal výkonný příkaz ke zřízení Tajné služby Spojených států. Tato první federální vyšetřovací agentura zahájila provoz právě v tomto týdnu historie – 5. července 1865, tedy téměř tři měsíce po podpisu příkazu.
Tajná služba je dnes známá především jako ochránce prezidenta a spadá pod ministerstvo vnitřní bezpečnosti, nicméně stále se věnuje i vyšetřování padělání. Ironií osudu je, že Lincoln podepsal příkaz k jejímu zřízení právě v den, kdy byl zavražděn. Trvalo však až do roku 1901 – po atentátu na prezidenta Williama McKinleyho, který se stal třetí obětí atentátu v řadě – než Tajná služba začala oficiálně zajišťovat prezidentskou ochranu.
–ete–
