Každý hod prutem spojuje rybáře s tisíciletou historií, dovedností a rituály.
Muškaření je sport ponořený do historie a tradice, jako když má rybář pevně zapuštěné boty v proudu mezi vířícími víry. Je to umění, věda i posedlost. Legendy a příběhy se prolínají s taktikami, technikami a strategiemi, které utvářejí tento nadčasový lov prohnané pstruží zvěře.
Nikdo přesně neví, kdy muškaření začalo. Jisté však je, že je velmi staré. Nejstarší záznamy o muškaření pocházejí ze starověkého Říma a Makedonie. Dva římští autoři – Marcus Valerius Martialis (známý jako Martialis) a Claudius Aelianus – zmiňují muškaření v textech datovaných mezi lety 100 a 200 n. l. Martialis v jedné básni napsal: „Kdo neviděl, jak se scarus [druh parmy] vynoří, oklamán a uloven falešnými mouchami?“ O století později římský přírodovědec Aelianus popsal chování ryb podrobněji způsobem, který dnešní muškaři dobře poznají:
„Když ryba spatří mouchu na hladině, tiše k ní připlouvá, aby nerozvířila vodu a kořist nevyplašila; pak se přiblíží podle jejího stínu, jemně otevře tlamu a spolkne ji, jako když vlk odnese ovci z ohrady nebo orel husu z dvora; poté se ponoří pod zvlněnou hladinu. …“
„[Rybáři] připevňují na háček červenou (karmínově červenou) vlnu a na ni dvě pera, která rostou pod laloky kohouta a mají barvu vosku. Prut je dlouhý šest stop (asi 1,8 metru) a vlasec má stejnou délku. Pak nahodí past a ryba, přitahovaná a rozdrážděná barvou, se k ní vrhne přímo, v domnění, že získá lahodné sousto z té pěkné podívané.“
Základní technika, jak rybu oklamat umělou mouchou, se za 2 000 let příliš nezměnila. I to je součástí přitažlivosti sportu: s jednoduchým vybavením staví člověka proti rybě v surovém souboji, který se neměnil po staletí. Když se někdo vydá na muškaření, ocitá se v těsném kontaktu se zkušenostmi nesčetných generací před ním, které podstupovaly stejné zkoušky a slavily stejné triumfy při lovu ryb stejným způsobem.
Jednoduché vybavení a vysoká náročnost techniky muškaření umožňují těsný kontakt s přírodním světem. Muškař se ponoří do prostředí ryb. Splývá s řekou, vdechuje ranní mlhy, naslouchá jejímu rytmu a ladí s ním svůj hod. Vrací se tak do doby, kdy technologie ještě neoddělila lidstvo od přírody. Po mnoho staletí byli rybáři na řece tak závislí pro svou obživu, že toto pouto nebylo možné zapomenout.
Muškaření se postupně vyvinulo z činnosti k obživě ve sport pro potěšení – nejprve mezi anglickou šlechtou, která si mohla dovolit nelámat si hlavu s večeří. Možná i to přispělo k pověsti muškaření jako výsady vyšších vrstev, ačkoli dnes už není omezeno na žádnou společenskou třídu.
V širším proudu muškařské tradice – od nádherně malovaných starých příruček pro vázání mušek přes zrezivělé navijáky až po literaturu ztělesněnou knihou Normana Macleana A River Runs Through It (Řeka jím protéká) – existují malé přítoky individuálních zvyků. Každý rybář si vytváří vlastní drobné rituály spojené s tímto uměním.
Pat Burke píše o svých osobních muškařských tradicích: když uloví rybu dlouhou 50 centimetrů, otevře placatku; na výpravy vždy bere pivo a gril a všechny pstruhy delší než 60 centimetrů pojmenuje.
Muškaření je zkrátka uměním, které si žádá být uctíváno rituály. Znám rybáře, kteří si u vody pravidelně zapalují doutník. Když jsem byl teenager, s otcem jsme vždycky zakončovali den na rybách společným přípitkem – on pil IPA, já kořenovou limonádu (root beer).
Podobně jako jiné velké tradice má i muškaření své legendy a hrdiny, jména dobře známá v rybářské komunitě, avšak zcela neznámá mimo tento svět. Jedním z nich je odborník na vybavení Hoagy B. Carmichael, o němž nedávno psal časopis Fly Fisherman. Spolu s Everettem Garrisonem popularizoval umění výroby bambusových prutů zásadní knihou z roku 1977 A Master’s Guide to Building a Bamboo Fly Rod (Mistrovský průvodce stavbou bambusového muškařského prutu). Dalším je Bernard „Lefty“ Kreh, veterán druhé světové války, který se stal průkopníkem muškaření v mořských vodách a prosazoval zásadu „chyť a pusť. Podle mistra muškaření Flipa Pallota byl Kreh Babe Ruthem muškaření – a ještě větším; Ruth byl legendární americký baseballista. Ještě v devadesáti letech prý dokázal přehodit i mnohem mladší rybáře.
Nahazování muškařským prutem není nic jednoduchého. Vyžaduje to cvik, opakování a určitý cit. Rozhodující je načasování, souhra, ladnost a jemnost. Možná právě proto, že muškaření vyžaduje tolik technické zručnosti, má i tak silný pocit tradice. Chcete-li se stát skutečně dobrým rybářem, potřebujete mentora. Ať už jde o nácvik hodu nebo výběr správné mušky, knihy a videa vás dovedou jen kousek cesty. Je třeba osobní kontakt s učitelem. Muškařská tradice se předává z člověka na člověka spíše přímou zkušeností než texty či obrazy. Je to živá věc.
Možná i obtížnost technik muškaření přispívá k jeho tajemnosti. Je to sport trochu stranou; málokdo jen tak vezme prut a hned uspěje. Tato vstupní bariéra mu dodává zvláštní nádech. Většina rybářů proto vnímá čas strávený u vody jako něco posvátného.
Čisté, jiskřivé vody pod nádherným nebem, stíny chladných hor lemovaných stromy a ozdobených ptačími hlasy – tato krajina působí vznešeně. Blízkost ryb je pro rybáře výsadou a darem. Rybář na to nikdy nezapomíná.
Vlasec švihne. Voda se zaleskne. Pstruh se vynoří. V explozi vody jiskřící jako diamanty ryba sebere mouchu, rybář zasekne a souboj začíná. V příštích minutách se odehraje rituál, který se v téže dolině pod vznešenými, borovicemi lemovanými útesy opakoval už tisíckrát.
Jako všechny tradice je muškaření vždy stejné a vždy nové – jako sama řeka, která si zachovává tvar a identitu, ačkoli její voda plyne stále znovu čerstvá.
–ete–
