Co kdyby se dobrodružství skrývalo přímo pod naším nosem – v těch nejobyčejnějších, nejvšednějších činnostech?
„Malé mysli se zajímají o neobyčejné, velké mysli o obyčejné,“ napsal filozof Blaise Pascal. Jak si tento překvapivý výrok vyložit? Zdá se, že odporuje zdravému rozumu. Neměli by se přece ti největší myslitelé zabývat těmi nejvýznamnějšími událostmi, teoriemi, myšlenkami a vizemi – a ne bezvýznamnými detaily každodenního života?
Právě proto si Pascalův výrok zaslouží hlubší rozbor. Stojí za to jej rozplést a objevit moudrost, která se v něm skrývá.
Velké mysli chápou význam obyčejného. Většinu života tvoří obyčejné chvíle. Zachránit člověka z kolejiště metra, objevit lék nebo stvořit umělecké dílo – to jsou vzácné výjimky. Byť jsou tyto okamžiky nezapomenutelné, bylo by velkou chybou považovat všední chvíle za nedůležité – vedlo by nás to k domnění, že většina života nemá smysl.
Lidé, kteří prahnou po dobrodružstvích a momentech slávy, budou pravděpodobně žít nenaplněné životy. Jejich zkušenost bude tvořena řadou šedivých, prázdných dnů, přerušených jen občasnými výbuchy euforie.
Ale co když je dobrodružství blíž, než si myslíme? Co když může být smysluplné dobrodružství součástí každého dne? Co když se dá najít v „obyčejných“ událostech běžného života?
Myšlenkový experiment
Zdá se vám to příliš krásné, aby to byla pravda? Představte si toto: Muž se probudí v nádherné zahradě. Netuší, jak se tam dostal, ani proč. Je obklopen zázraky – obřími rostlinami, podivnými tvory, kteří umí létat a zpívat, řekou z tekutého skla, z níž se dá pít, a tajemnými světly na obloze.
Ještě překvapivější je, že narazí na další lidi, kteří se také probudili v zahradě bez vzpomínek na minulost – jsou to společníci, s nimiž může sdílet své myšlenky a jejichž přítomnost mu přináší radost. Nikdo z nich si není jistý smyslem zahrady (která se zdá být rozlehlá) ani důvodem své přítomnosti v ní. Začnou tedy zkoumat, kde se vlastně nacházejí – a co to všechno znamená.
To by bylo fascinující dobrodružství.
Ale není to jen příběh. Každý z nás je tím mužem, který se probudí v neznámé zahradě. Tou zahradou je svět. A ostatní poutníci v ní jsou zbytek lidského rodu. Řečeno jinak – samotný život, vezmeme-li ho jako celek, je to největší dobrodružství, jaké si kdo může představit.
Kdyby tento svět neexistoval tak, jak existuje, kdo by byl schopen si jej vymyslet? Svět a vše, co je v něm – včetně nás samotných – bereme jako samozřejmost. Ale zapomněli jsme, jak podivuhodné a nepochopitelné je už jen to, že tu vůbec jsme. Zeptejme se tedy: je na tom všem doopravdy něco „obyčejného“?
Na běžícím pásu všednosti
Prvním způsobem, jak Pascalovu myšlenku pochopit, je setřást mlhu samozřejmosti, která nám brání vidět krásnou zvláštnost naší existence. Nechceme dopadnout jako Antonio a Sebastian v Shakespearově Bouři. Ti se ocitnou na kouzelném ostrově – a chovají se, jako by se nic nedělo.
Na rozdíl od nich je tu moudrý starší Gonzalo, který zvolá: „Prosím vás, pane, buďte vesel; máte proč, tak jako my všichni, k radosti; naše záchrana je mnohem větší než naše ztráta.“
Gonzalo si všímá podivuhodných rysů ostrova, které ostatní přehlížejí – například jeho bujné zeleně nebo zázračného usušení šatů trosečníků: „Zde je vše, co prospívá životu. … Jak svěže a bujně tráva vypadá! Jak zelená! … Ale ta zvláštnost – naše šaty, byť nasáklé mořem, si přesto uchovaly svůj lesk a svěžest.“
Antonio a Sebastian naproti tomu myslí jen na to, jak získat více moci – a to prostřednictvím vraždy a zrady. Jako by se jim na oči snesly šupiny, které jim brání vnímat dar života a dar světa.
Je ale i praktičtější způsob, jak Pascalův výrok uchopit. V každodenním koloběhu je důležité nepodceňovat maličkosti. Stejně jako atomy tvoří molekulu a molekuly živý organismus, i malé každodenní činy a události se skládají v něco ohromného a vznešeného.
V každodenním životě – když matka nebo otec přebaluje dítě, čte pohádku nebo uklidňuje záchvat vzteku – nemusí mít pocit, že právě zažívá nějaké dobrodružství. Ale když se jednou jako staří lidé podívají s pýchou na své dospělé děti a vzpomenou si na všechna ta léta drobných každodenních činností, dojde jim, že po celou dobu žili velké dobrodružství – dobrodružství výchovy lidské bytosti.
Francouzský básník Charles Péguy napsal: „Na světě je jen jeden dobrodruh, jak je v moderním světě zcela zřejmé – otec rodiny. I ti nejodvážnější dobrodruzi jsou ve srovnání s ním ničím. Všechno je proti němu.“
Život je plný příkladů každodenního hrdinství – ať už v práci, doma nebo v duchovním životě. Většina hrdinských činů se skládá z malých kroků, které se na první pohled mohou zdát bezvýznamné. Jak říká Sherlock Holmes doktoru Watsonovi: „Vidíte, ale nepozorujete. To je podstatný rozdíl.“ Pozorný pozorovatel s tím správným nadhledem ví, že nic není bezvýznamné a že každé velké dobrodružství se skládá z mnoha malých kroků.
Dobrodružství přímo pod naším nosem
Často stačí nepatrná změna úhlu pohledu – a v zdánlivě obyčejných situacích se najednou otevřou celé světy dosud skrytého významu. Každou obtíž můžeme vnímat jako příležitost k růstu, učení a objevování. Jak napsal G. K. Chesterton: „Dobrodružství je správně pochopená nepříjemnost. Nepříjemnost není nic víc než špatně pochopené dobrodružství.“ I ztracené klíče se mohou proměnit z otravy v ušlechtilé pátrání.
Většinou není třeba hledat daleko, abychom narazili na výzvy a nové zkušenosti. Pokud je správně pochopíme, mohou se z nich stát naplňující dobrodružství. Cestovatel a dobrodruh Alastair Humphreys pro to vytvořil pojem „mikrodobrodružství“. Podle něj je „mikrodobrodružství dobrodružství, které je krátké, jednoduché, lokální, levné – a přesto zábavné, vzrušující, náročné, osvěžující a obohacující“.
„Nemusíte letět na druhý konec světa, abyste se vydali na expedici,“ píše. „Dobrodružství je pouze stav mysli. Věřím, že dobrodružství spočívá v tom, že se člověk posouvá – mentálně, fyzicky či kulturně.“
„Jde o to dělat to, co běžně neděláte, překonávat se a dělat to co nejlépe. Pokud je to pravda, pak je dobrodružství všude kolem nás, neustále. Je dostupné obyčejným lidem, na obyčejných místech, v krátkých časových úsecích a bez nutnosti velkých výdajů.“
Příklady mikrodobrodružství zahrnují třeba přespání na zahradě, koupání v řece, noční výlet nebo hledání kešek pomocí GPS.
Širší rámec života může získat hlubší smysl, když si uvědomíme i méně hmatatelné výpravy, dobrodružství a cesty, které prostupují „obyčejným“ světem. Existují kouzla – třeba magie hudby nebo tichá krása večera. A dále tu máme i výpravy – například starost o rodinu, lásku k bližním nebo snahu vynikat v práci.
Možností je nespočet a před námi se rozprostírá nepřeberné množství cest. Jak říká Humphreys: „Dobrodružství je pouze stav mysli.“
–ete–
