Nuda je příležitostí k růstu, kreativitě a sebepoznání – pokud jsme ochotni ji přijmout.
„Il dolce far niente“ – „sladké nicnedělání“. Tento italský obrat může znít cize hned v několika ohledech. Co by mohlo být sladkého na tom, že nic neděláme, když máme seznam úkolů delší než plejtvák obrovský? Nicnedělání nás nejen zdržuje od práce, ale delší období nečinnosti znamenají, že nejsme stimulováni, nejsme zapojeni – a nudíme se.
A to znamená, že musíme čelit vlastním myšlenkám bez dávky dopaminu, která by nás rozptýlila. To nás – jak se zdá – děsí. Psychologická studie zjistila, že 67 procent mužů a 25 procent žen by si raději dalo slabý elektrický šok, než aby jen 15 minut seděli sami se svými myšlenkami.
Mnozí z nás tráví dny útěkem před nudou. Zdá se, že mobilní telefon byl navržen přímo pro tento velký únik. Máme na dosah ruky nekonečné digitální prostory plné titulků, filmů, podcastů, článků, her, sociálních sítí, zpráv a dalšího. Sedmdesát čtyři procent Američanů se cítí nepříjemně, když nechají telefon doma, a 71 procent z nás kontroluje mobil během prvních deseti minut po probuzení. A většina z nás, jakmile pocítí záblesk nudy, okamžitě sáhne po svém malém digitálním společníkovi. Ale měli bychom?
Nuda prospívá mozku
Mnoho myslitelů a výzkumníků tvrdí, že bychom neměli. Nuda hraje důležitou roli ve zdravé lidské psychice a v životě vůbec. Dává mozku tolik potřebnou přestávku, otevírá stavidla kreativity, podporuje sebepoznání a sebereflexi a učí nás umění prostě „být“ místo „dělat“.
Lidský mozek nikdy zcela neodpočívá. Každá činnost, které se věnujeme, od něj něco vyžaduje a nervové buňky neustále kmitají aktivitou a komunikují mezi sebou i se zbytkem těla. Odlehčení přichází jen v noci, během spánku, kdy se mysl doslova čistí od odpadu.
Ale i během dne mozek potřebuje období klidu – nebo alespoň snížené aktivity. Luk napnutý neustále do krajnosti se časem opotřebuje a ztratí sílu i pružnost. Jak vysvětluje Bryan Robinson pro časopis Forbes, období nudy podporují zdraví mozku a poskytují mu čas na regeneraci. Zlepšují také sociální vazby, protože nastavují mozek do výchozího stavu otevřenosti pro navazování kontaktů.
Krása ukrytá v nudě
Výzkumníci i kreativci objevili, že nuda také podněcuje inspiraci. Robinson poznamenává:
„Nuda může ve skutečnosti podnítit vznik tvůrčích nápadů, doplnit vaši ubývající nádrž energie, znovu nastartovat pracovní nasazení a poskytnout inkubační dobu, aby se zárodky nápadů mohly vylíhnout. V těch chvílích, které se mohou zdát nudné, prázdné a zbytečné, dostávají strategie a řešení, jež tam byla celou dobu v zárodečné podobě, prostor a ožívají.“
Básník, dramatik a esejista Aaron Angello to zažil na vlastní kůži, když si stanovil neobvyklý spisovatelský úkol: každé ráno po dobu 114 dní brzy vstal, sedl si na stejné místo, díval se před sebe a přibližně 30 minut přemýšlel o jednom slově ze Shakespearova Sonetu 29. Jinými slovy, každé ráno si dovolil chvíli nudy. Pak začal psát, dokud nezaplnil celou stránku. Výsledkem byla kniha Fakt paměti: 114 úvah a výmyslů. Angello se ohlíží: „Teprve zpětně si uvědomuji, že jsem narazil na jeden z nejproduktivnějších přístupů k psaní, jaký jsem kdy vyzkoušel.“
Ve svém eseji „Bez nudy není tvořivosti“ přirovnává Angello tento spisovatelský proces k lidem uvízlým ve vlaku, kteří jsou v ideální situaci pro snění a vymýšlení nápadů:
„Fakt, že tělo je v předem dané poloze (tj. sedí, hledí dopředu) a mysl je osvobozena od běžného neustálého náporu bezvýznamných podnětů, umožňuje tvůrčímu člověku přejít z omezení vědomé mysli k obrovskému potenciálu toho, co rád nazývám ‚nadvědomou‘ myslí. Ve vlaku (nebo v autobuse či na křesle v obýváku) se přesuneme ze stavu triviální zaměstnanosti do stavu, který můžeme nazvat nudou – a tento stav je vstupní branou do tvůrčího prostoru.“
Není náhodou, že tolik básníků, vynálezců, umělců a vědců prožívá své okamžiky „eureka“ právě při nějaké všední činnosti, která s jejich prací nesouvisí. Jeffrey Davis v časopise Psychology Today zdůrazňuje:
„V řadě studií vědci zjistili, že účastníci, kteří byli požádáni o vykonávání monotónních, nudných úkolů, byli pak kreativnější. Nuda je ‚emoce, která nás žene k rozmanitosti‘ – připravuje nás na hledání nových a odlišných, tedy tvůrčích zážitků a řešení. Nuda přirozeně podporuje základní rozměr úžasu, otevřenosti. Připravenost být otevřený novým zkušenostem a prostředí vede k většímu potenciálu kreativního náhledu.“
Davis doporučuje využívat přirozené momenty nudy během dne – při cestě do práce nebo o polední pauze – aniž bychom hned sáhli po obrazovce, která nás zbaví nečinných myšlenek.
O samotě v tichu
Kromě podnícení kreativity podporuje nuda i sebereflexi a sebepoznání – právě díky propojení s osamělostí.
Často se bojíme být sami, zejména kvůli tichu a nudě, která může následovat. Přitom samota a ticho jsou nezbytné pro zpracování a začlenění prožitků, a tedy i pro pochopení příběhu vlastního života. Takto si člověk vytváří pocit identity.
Jak píše profesorka MIT Sherry Turkle ve své knize Znovuobjevování rozhovoru: Síla rozhovoru v digitálním věku: „Samota je místo, kde najdete sami sebe, abyste pak mohli oslovit druhé a vytvořit si skutečná pouta. Když nedokážeme být sami, obracíme se k ostatním, abychom cítili menší úzkost nebo abychom se cítili živí.“
Člověk, který je neustále závislý na vnějších stimulech – ať už sociálních nebo digitálních – aby se cítil dobře sám se sebou, pravděpodobně nemá příliš silný pocit vlastní identity. Naučit se spočinout v přítomném okamžiku a zamyslet se nad minulostí i budoucností však vyžaduje otevřenost určitému období nudy. Tyto chvíle jsou branami, které nás vedou k neplánovaným a nečekaným proudům myšlenek.
Turkle výstižně říká: „Chceme-li si znovu osvojit samotu, musíme se naučit vnímat okamžik nudy jako výzvu obrátit se dovnitř, odložit odchod ‚někam jinam‘ alespoň na chvíli.“ Právě toto odmítnutí neustále „chodit jinam“ souvisí s ochotou „být tady“. Přijetí dočasné nudy – nebo dokonce hrozby nudy – nám umožňuje uvědomovat si přítomný okamžik, to, co se právě děje kolem. Můžeme pozorovat. Všimnout si věcí. Prostě spočinout v tom, co je.
Sám jsem to nedávno zažil, když jsem uvízl někde bez internetového signálu a čekal na odvoz. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo být přítomen. Ukázalo se, že je to nečekaný dar. Později jsem si zapsal:
„Odloučen od všech elektronických přístrojů, několik kilometrů od města, neschopen urychlit příjezd své ženy, mi nezbylo než držet svou samostatnou stráž u potoka. Byla to šťastná bezmoc. Čas se zpomalil. Přešel jsem z oblasti konání do oblasti pouhého bytí. Nebyl jsem ‚někým, kdo se snaží něco udělat‘ ani ‚někým, kdo někam míří‘. Byl jsem jen lidskou bytostí, která zakopla o existenci, zakopla o svět, který se náhle zjevil v plné přítomnosti – a já žasl nad jeho složitou krásou.“
Vyhraďte si čas na nudu
Robinson dokonce tvrdí, že bychom si měli takové chvíle cíleně plánovat do týdne. Místo „seznamu úkolů“ doporučuje sestavit „seznam bytí“. Seznam bytí vyhradí čas jen na bdělou přítomnost, jen na existenci bez tlaku na výkon:
„Dopřejete si prostor protáhnout se a zhluboka se nadechnout mezi schůzkami, čas projít se kolem bloku a vyčistit si hlavu. Nebo meditovat, modlit se, zacvičit si jógové cviky na židli, dívat se, jak roste tráva, nebo prostě rozjímat o vesmíru. Váš mozek bude spokojenější a zdravější, když bude existovat v souladu s chvílemi nečinnosti, bez imperativů, bez spěchu, bez nutnosti něco řešit či plnit.“
Jak málo lidí si do diáře zapíše úsek času prostě označený „Nicnedělání“ nebo „Nudění se“. A přitom – co všechno by se mohlo stát v životech jednotlivců i ve společnosti, kdybychom to dělali častěji?
Nuda nás nutí naslouchat. Otevírat se. Když nic netluče na brány naší pozornosti, když nás nic „nebaví“, najednou jsme svobodní – i když tato svoboda může zpočátku trochu bolet. Můžeme se otevřít světu. Jak to vyjádřila Turkle: „Nemusíte opustit svůj pokoj. Zůstaňte sedět u stolu a poslouchejte. Nemusíte ani poslouchat, jen čekejte, naučte se být potichu, v klidu a o samotě. Svět se vám svobodně nabídne, aby byl odhalen.“
–ete–
